Článek
První stín nad hlavou
Představme si dávného lovce, který si při návratu z honu stíní oči kusem kůže, aby mu slunce neoslňovalo zrak. Možná právě takto vznikl úplně první klobouk. Pravěké pokrývky hlavy byly jednoduché, účelné a vyráběly se z toho, co příroda nabízela – kůže, srsti, rostlinných vláken. Nešlo o parádu, ale o přežití.
Když se podíváme na nejstarší dochovaná vyobrazení lidí, často mají něco na hlavě. Nešlo jen o praktickou ochranu, ale také o magii – víra v to, že zvláštní čapka přinese lovci štěstí nebo ochrání před zlými duchy, byla silná. Už od počátku tedy klobouk nesl jak praktickou, tak symbolickou rovinu.
Faraoni, filosofové a legionáři
Se vznikem prvních civilizací začala být pokrývka hlavy znakem postavení. V Egyptě byla koruna faraona symbolem moci nad Horním a Dolním Egyptem. Ti, kdo se nevznášeli na trůnu, nosili lněné či slaměné klobouky, aby se chránili před nemilosrdným sluncem Nilu.
V antickém Řecku se objevuje petasos – slaměný klobouk se širokou střechou, praktický pro cestovatele i zemědělce. Filosofové si jej možná nasazovali, když se vydávali do polí rozjímat o smyslu světa. Římané měli zase pileus, jednoduchou plstěnou čapku, která se stala symbolem svobody. Propuštěný otrok ji dostával jako znamení nově nabyté nezávislosti. Klobouk tak dostal i politický a společenský význam.
Středověk – když klobouk mluvil za vás
Ve středověku nebylo třeba ptát se, kdo je kdo – stačilo se podívat na hlavu. Sedláci nosili slaměné klobouky, poutníci široké klobouky s mušlí svatojakubskou, měšťané zdobené čapky a šlechta honosné pokrývky z kožešin a brokátů.
Klobouk byl nejen ochranou, ale také vizitkou. Dokonce i zákony a městské vyhlášky často určovaly, co si která vrstva obyvatel smí či nesmí nasadit. Na tržištích se proto proplétal pestrobarevný dav, v němž klobouk prozradil více než vizitka.
Renesance a baroko – doba per a extravagance
Renesanční člověk si liboval v okázalosti. Na hlavách mužů i žen se tyčily široké klobouky, často ozdobené bohatými stuhami a dlouhými pštrosími pery. Dobový ideál elegance velel, že bez klobouku nelze vyjít z domu.
Barokní dvory si na okázalých kloboucích zakládaly stejně jako na hedvábných punčochách. Mušketýři se svými klobouky se širokou krempou a pestrobarevným perem se stali legendou – a to nejen díky Dumasovi, ale i proto, že takový klobouk opravdu existoval a byl znakem šlechtické hrdosti.
Osvícenský tricorn a revoluční bicorne
Osmnácté století přineslo změnu. Pestrobarevné extravagance nahradil klobouk, který byl elegantní a praktický – třírohý tricorn. Zdobený stuhami a kokardami se stal neodmyslitelnou součástí měšťanů, vojáků i námořníků. Nosil se hrdě, ať už na ulici Londýna nebo v koloniích Nového světa.
Na sklonku století se módní vlna překlopila do bicornu – dvourohého klobouku. Ten se stal typickým symbolem Napoleona, který jej nosil nakřivo, aby byl rozpoznatelný i v bitevní vřavě. Klobouk v této době přestával být pouhou ozdobou a stal se politickým i vojenským symbolem.
Devatenácté století – éra elegance i praktičnosti
Devatenácté století přineslo rozkvět průmyslu, měst i nových společenských vrstev – a klobouk to všechno reflektoval.
- Cylindr – vysoký, lesklý, tvrdý. Symbol moci, bohatství a společenské elity. Bez cylindru nebyl muž gentlemanem.
- Buřinka (bowler hat) – kulatá, pevná, odolná. Milovali ji bankovní úředníci, ale i kovbojové. V Británii se stala symbolem měšťanstva, v Americe symbolem praktičnosti.
- Slamák – lehký, větraný, ideální na venkov a do letního města.
Ženy naopak nosily klobouky, které se zvětšovaly do nevídaných rozměrů. Bohatě zdobené květinami, stuhami a exotickým peřím připomínaly někdy spíše zahrádku než pokrývku hlavy.
Dvacáté století – klobouk pro každého
Na přelomu století byl klobouk součástí každodenní uniformy. Vyjít bez něj na ulici bylo stejně nepředstavitelné, jako jít bos.
Muži si vybírali z bohatého repertoáru:
- Fedora – měkký klobouk se stlačenou střechou, který se stal symbolem elegance 30. a 40. let.
- Homburg – formální varianta oblíbená u politiků, včetně Winstona Churchilla.
- Trilby – menší, lehčí, oblíbený u mladších mužů a umělců.
- Panama – slaměný, tropický, ale přitom luxusní.
Ženy zasáhla revoluce 20. let, kdy se objevil cloche – přiléhavý klobouček, který ladil s krátkými účesy flapper girls. Po druhé světové válce však začala popularita klobouků upadat. Automobilový boom a proměna životního stylu udělaly z klobouku spíše příležitostný doplněk než nutnost.
Současnost – klobouk jako osobní statement
Dnes už nikdo nepřikazuje, co si máme dát na hlavu. Klobouk se stal svobodným doplňkem, vyjádřením osobního stylu. Na festivalech vládnou slaměné klobouky a panamy, na ulicích měst se objevuje retro v podobě fedory či trilby.
Klobouk už dávno není otázkou povinnosti, ale identity. Nosí jej ti, kdo chtějí vystoupit z davu, dodat svému vzhledu osobitost nebo prostě jen ocení jeho funkci. Luxusní kloboučnické dílny přežívají jako klenoty tradičního řemesla, zatímco masová móda nabízí nespočet variant.
Klobouk – více než jen pokrývka hlavy
Když se ohlédneme zpět, zjistíme, že klobouk byl po celou historii společníkem, který nás chránil, zdobil a zároveň prozrazoval, kdo jsme. Vypráví příběh o lidské touze po bezpečí, eleganci i sebevyjádření.
Od kožešin pravěkého lovce přes korunu faraona, pernatý renesanční klobouk, cylindr průmyslníka až po slamák současného festivalového návštěvníka – klobouk skutečně provází lidstvo už od pravěku.
Zdroje:
