Článek
Představte si situaci: jste král a máte zodpovědnost za své poddané. Bylo by bláhové věřit, že jednou za čas v pravidelných frekvencích přijdou na schůzku s králem nebo královskými nejbližšími pomocníky. Nakonec vždy by se našel někdo, kdo by vytvářel odpor. A vždy to shnilé jablko nakazí i ostatní plody.
A tak vytvoříme nástroj, který bude fungovat. Historicky bylo vyzkoušeno snad všechno. A ukázalo se, že nástroj, který funguje nejlépe, je strach. A tak vyvoláme strach z nemoci, aby přišli na „kontrolu“. Tam, kde nezabere strach z nemoci, mohl by zabrat strach ze sankce za nesplnění povinnosti a ještě ke všemu za ohrožení zdraví ostatních, pro vlastní nezodpovědnost. Vlastně zde funguje i strach z nálepky „černé ovce“. A pokud ani tyto „zbraně“ nezaberou, už máme většinu populace „zvládnutou“ a ti „potížisté“ se vyfiltrují snadno.
Ale co když to není jen příběh z dávného království, nýbrž podobenství o našem vlastním světě? O světě, kde „králové“ získali novou podobu. Moderní podobu v oblecích a v zasedačkách farmaceutických gigantů či vládních institucí? Tam, kde se poddanými stáváme my všichni a místo meče visí nad námi injekční stříkačka?
Antivax hnutí vychází právě z této logiky. Říká: nejde o vaše zdraví, jde o vaši poslušnost. Vakcíny podle nich nejsou prostředkem ochrany, ale nástrojem kontroly. Pravidelný „vpich“ není medicínský úkon, ale moderní rituál poddanství. Strach z nemoci je prý jen závoj, za kterým se skrývá snaha udržet ovce v ohradě.
Strach jako univerzální zbraň
Když se podíváme do historie, strach byl skutečně mnohokrát využit jako mocenský nástroj. Mor, cholera, španělská chřipka – vždy šlo nejen o skutečné zdravotní ohrožení, ale i o doprovodnou paniku, která lidem připomínala jejich zranitelnost. A právě zde antivaxeři hledají paralely: proč by to dnes mělo být jiné?
Covid-19 se stal dokonalým příkladem. Opatření, zákazy, sankce. Kdo se odmítl očkovat, stával se „černou ovcí“ – přesně podle mechanismu, který „král“ před staletími odhadl. Nešlo prý o vir, ale o poslušnost.
Ovečka, která se ptá
Ale vraťme se k metaforě. Co udělá ovce, která zjistí, že ji pasák vodí ne proto, aby byla v bezpečí, ale aby měl nad ní absolutní kontrolu? Ztratí důvěru. A právě na tomto místě se antivax teorie rozvíjí. Nedůvěra se stává zárodkem celé ideologie. Stačí první „shnilé jablko“ a lavina je na světě.
Antivaxeři proto vyprávějí příběhy o skrytých vedlejších účincích, o tajně zatajovaných studiích, o vládách, které údajně prodávají své lidi do rukou korporací. Někdy jdou ještě dál – až k domněnkám o čipech, o genetických manipulacích a o plánu redukce populace. V jejich narativu nejde o medicínu, ale o globální šachovou partii, kde jsme jen pěšáci.
Pravda někde mezi
Otázkou ovšem zůstává, kde leží pravda. Ano, dějiny znají případy, kdy farmaceutické firmy zneužily důvěru. Ano, vlády dokážou sáhnout k represím, pokud je ohrožen jejich systém. Ale také je pravda, že očkování zachránilo miliony životů a že epidemie by bez něj byla smrtelnější než jakákoli politická hra. Nebo…?
A tak se ocitáme v paradoxu. Antivax teorie nejsou pouhou pohádkou pro dospělé – jsou odrazem skutečných obav a zklamání. Jsou reakcí na to, že lidé ztratili víru v „krále“. Ne proto, že by věřili na pohádky, ale proto, že někde mezi palácem a vesnicí se ztratila důvěra.
Konec příběhu, nebo jeho začátek?
Možná nejsme jen ovečky. Možná jsme prostě lidé, kteří se bojí, když jim někdo sahá na jejich tělo a zdraví. A možná to celé není o vakcínách, ale o vztahu mezi vládci a poddanými, mezi mocí a důvěrou. Protože dokud bude vládnout strach, budou vždy vznikat nové konspirace. A dokud nebude král naslouchat, jeho ovečky budou hledat cestu, jak se vyhnout ohradě.
