Článek
Od raného rána do pozdního večera jsme obklopeni komfortem. Regály přetékají jídlem, domy se stavějí snáz než dříve, možnosti volby se rozprostírají jako otevřená krajina. Vzdálené rezidence, aplikace pro seznámení, nabídky práce, které ještě před několika lety byly snem – dnes jsou na dosah ruky. Ano, systém funguje. Ano, máme základních věcí nadbytek. A přitom… něco málo chybí.
Možná paradox toho dnešního dne tkví právě v tom, že systém, jenž uspokojuje tělo, opomíjí duši. Když zvířata v chlévě stojí kolem koryta, nevedou si špatně – jsou krmena. Ale jejich celoroční existence je přizpůsobená, měřená a kontrolovaná. A co když my jsme ta „prasata u koryt“? Ne v tom smyslu hanlivém, ale v tom, že nám byly rozdány porce, které už neznamenají aktivní život, nýbrž jen pasivní konzumaci a reakci.
Z lidského historického hlediska jsme na špici evoluční dráhy: primáti lovili, sbírali, riskovali. Když lidé měli žízeň, museli jít k vodě. Cestou dýchali vzduch, tělo se hýbalo, kroky znamenaly život. Dnešní reakce na tento mechanismus připomínají nahromadění potravin v lednici: naplníme ji, ale co s námi, když nepotřebujeme usilovat? Natolik jsme systémem sytí, že už neusilujeme. Pak přichází úzkost, nuda a prázdnota.
Statistiky hovoří jasně: úroveň materiálního bohatství stoupá, ale zároveň rostou poruchy spánku, úzkostné stavy, deprese, pocity vyhoření. Něco na této strategii lidské existence nefunguje. Ne proto, že bychom neměli. Naopak – protože máme až moc. A právě to dost – bytelně, snadno a bez otázek – může být kámen úrazu.
Když základní potřeby přestanou být výzvou, stávají se rutinou. A rutina ničí životní impuls. Psychologové upozorňují, že pro člověka je smysluplné jednání spojeno s růstem, s výzvou, s překonáním. V systému, který nabízí vše, výzva mizí. A tím i smysl. A když smysl chybí, začínáme trpět.
Není náhodou, že právě v dobách extrémního blahobytu se objevuje mnoho duševních onemocnění – a také množství sebevražd, závislostí či odcizení. Společnost nastavená tak, že bytí se rovná vlastnění, že úspěch je měřen majetkem, že vztahy jsou produktem algoritmu, vede k jedné nečekané pravdě: máme vše a přitom žijeme jako by tělo bylo plné, ale duše prázdná.
Zkusme si však představit opačný scénář. Co když bychom žili ve společnosti, kde bychom neměli takto dostupné možnosti – kde byste museli vyrůst, pěstovat, budovat komunitu, vnímat přírodu a spoluobčany jako součást života, ne jako naservírovaný scénář? Když by domov bylo místo, kde jsme museli spolupracovat, ne jen vybírat barvu tapet a nábytek na splátky. Kdy by práce byla více než výdělek, ale naplňující činnost, a vztahy víc než aplikací. Možná by nám v té společnosti chyběl komfort — ale neztráceli bychom sebe.
Dnes žijeme ve světě, který je vnitřně rozdělený: máme „výběr“, ale ne vždy máme „volbu“. Máme dostupnost, ale ne nutně hodnotu. Máme vztahy, ale ne vždy hloubku. A právě to systém nastavený „správně“ ignoruje – neznamená to, že je špatný, ale že je neúplný. Je nastaven tak, aby nás zabezpečil, ne aby nás inspiroval. Aby nás učinil méně nebezpečnými, ne aby nás učinil více lidskými.
A co můžeme dělat? Uznat, že sytost není totéž co naplnění. Že mít možnost nemusí znamenat mít smysl. Že když jsme přetíženi možnostmi, může nám uniknout vlastní hlas. Výzva pro nás je: zapojit se do procesu, ne jen být jeho objektem. Vytvářet hodnoty, ne pouze konzumovat produkty. Stát se plnohodnotnými, ne pasivními.
Systém je možná „správně nastaven“ z hlediska ekonomiky a techniky. Ale co když je nastavený špatně z hlediska lidského ducha? Co když nám chybí to, co nebylo nikdy součástí systému – vzájemnost, přítomnost a smysl? A co když právě proto, že dnes máme všeho dost, začínáme mít nejvíce toho, co mít nechceme – prázdnotu?
