Migrantům pomáháme, to je krásné. Český občan v nouzi si ale musí pomoct sám.

Když v roce 2022 dorazily do Česka první statisíce uprchlíků z válkou zničené Ukrajiny, scéna na pražském hlavním nádraží působila jako obraz národní solidarity. Dobrovolníci rozdávali teplý čaj, lidé nabízeli ubytování, školy otevíraly dveře dětem. Média plná dojemných příběhů vytvářela atmosféru, že společnost drží při sobě.

Jenže po několika měsících začal sílit jiný hlas. „My tady dřeme, platíme daně a když se dostaneme do nouze, stát nás odkáže na složité papírování a čekání. Zatímco migrantům se pomáhá okamžitě,“ říkají mnozí.

Nad Česko se rozprostřel spor, který není jen o penězích, ale hlavně o pocitech spravedlnosti. Na jedné straně stojí obhájci humanitární pomoci, na straně druhé kritici, kteří vidí dvojí metr. A pravda? Ta se nachází někde mezi.

Podle zastánců pomoci je jasné: když někdo prchá před válkou, ztratil domov, práci i rodinu, je naší morální povinností podat mu ruku.

„Nejde jen o čísla a dávky. Jde o lidskost. Představte si, že by naše děti musely utíkat do cizí země. Chtěli bychom, aby jim tam pomohli, nebo aby je poslali pryč?“ ptá se Jana, dobrovolnice z neziskové organizace, která denně pracuje s ukrajinskými rodinami.

Fakta mluví jasně: držitelé dočasné ochrany mají podle tzv. Lex Ukrajina nárok na zdravotní péči, mohou pracovat bez speciálních povolení a v prvních měsících získali nárok na humanitární dávku, aby se postavili na vlastní nohy. Pro mnohé to byl jediný způsob, jak začít.

Zastánci zdůrazňují i ekonomický aspekt. Podle dat Úřadu práce ČR se už v roce 2023 více než polovina Ukrajinců v produktivním věku zapojila do trhu práce. Mnozí obsadili místa, o která čeští zaměstnanci neměli zájem – ve stavebnictví, gastronomii, logistice. „To není jen brát, to je i dávat,“ argumentují.

Na druhé straně stojí občané, kteří mají pocit, že stát k nim přistupuje jinak. „Zkuste si požádat o příspěvek na bydlení. Prokážete příjem, doložíte účty, čekáte měsíce. A výsledek? Pár korun, které ani nepokryjí zdraženou elektřinu,“ stěžuje si paní Marie z Ostravy, samoživitelka se dvěma dětmi.

Podle kritiků stát otevřel dveře migrantům až příliš ochotně, zatímco vlastní občany nechává tápat v byrokratické džungli. Média navíc často ukazují příběhy Ukrajinců, kteří dostali okamžité ubytování či podporu, což v kontrastu s českými realitami vyvolává dojem nespravedlnosti.

„Je fajn, že pomáháme, ale proč nemáme stejnou empatii pro lidi, kteří tu žijí od narození a přesto se ocitnou v nouzi?“ ptají se kritici.

Čísla jim dávají částečně za pravdu: podle Ministerstva práce a sociálních věcí pobírá příspěvek na bydlení zhruba 230 tisíc českých domácností, přičemž průměrná výše dávky v roce 2024 byla kolem 4 200 korun. V době, kdy se náklady na bydlení vyšplhaly mnohde i na dvojnásobek, to působí jako kapka v moři.

Klíč tkví v tom, že uprchlíci spadají pod speciální legislativu, která je nastavena tak, aby se pomoc dostala rychle. Český občan je však vázán běžnými zákony o sociálních dávkách, které vyžadují složité dokazování příjmů a majetku.

Jinými slovy – rozdíl není v ochotě pomoci, ale v mechanismech. Jenže pro běžného občana je to slabá útěcha. „Když vidím, že sousedka dostala pomoc hned, zatímco já musím běhat po úřadech a čekat měsíce, cítím se jako občan druhé kategorie,“ shrnuje pan Karel, který se po ztrátě práce propadl do dluhů.

Významnou roli hraje i mediální obraz. Pomoc migrantům je viditelná – tiskové konference, fotografie dobrovolníků, sbírky. O českých rodinách, které bojují s exekucemi nebo energetickou chudobou, se mluví méně.

Tento nerovnoměrný obraz vytváří pocit, že „pro cizince se vždycky najdou peníze, ale pro nás ne“. Přestože statistiky ukazují, že drtivá většina sociálních výdajů jde českým občanům, mediální optika je jiná.

Ekonomové se shodují, že pomoc migrantům je z krátkodobého hlediska nákladná, ale z dlouhodobého může být přínosná. „Pokud se lidé zapojí do pracovního procesu, odvádějí daně a spotřebovávají, může to ekonomiku posílit,“ říká ekonomka Ilona Švihlíková.

Jenže zároveň upozorňují, že stát nesmí zanedbávat vlastní občany. Pokud pocit nespravedlnosti převládne, roste nespokojenost, která se přelévá do politiky a podněcuje populismus.

Je snadné ukázat prstem: jedni vidí v pomoci migrantům důkaz humanity, druzí symbol nefér systému. Obě strany mají kousek pravdy.

Ano, je správné podat pomocnou ruku lidem, kteří prchají před válkou. Ale je také správné požadovat, aby stát měl stejně rychlý a efektivní mechanismus pomoci i pro své vlastní občany v nouzi.

Česká společnost stojí na křižovatce. Pokud bude nadále stavět solidaritu na „my“ a „oni“, bude se prohlubovat rozdělení. Potřebujeme systém, který:

Protože jinak hrozí, že krásná myšlenka solidarity se zvrhne v hněv a závist. A to by byla škoda – pro migranty i pro Čechy.