Článek
Dnes si to při sepisování vše prožívám znovu, už ale jinak - s odstupem, větším nadhledem, pochopením a hlavně - beze strachu a bezmoci. Možná se tomu říká regresní terapie, možná se to nazývá jinak, nicméně pomáhá to. Všechna ta bolest, která se mi za ta léta bezmoci nastřádala, uložila a zapouzdřila v celém těle, postupně mizí.
V kalhotkách bez bot na ulici s miminkem v náručí. Víc neměla.
Tomuto zážitku jsem nebyl přítomen, avšak mnoha jiným ano, a tak si umím detailně a barvitě představit, co se tam tehdy odehrávalo. Byly letní prázdniny a já na dětském táboře.
Po návratu jsem byl v šoku, ale zároveň se mi ohromně ulevilo. Tedy alespoň na chvíli se ulevilo. Byli jsme přestěhováni k prarodičům. Nikdo mi nechtěl pořádně vysvětlit proč. Chovali se ke mně jako k dítěti, přitom si ale neuvědomovali, že už v těch svých asi osmi letech jsem prožil víc než kdejaký dospělý.
Když mi nic konkrétního neřekli, domyslel jsem si to. A během pár dnů jsem to pochopil absolutně. Koneckonců během pár týdnů jsem to dostal i potvrzeno od protistrany – od otce, který průběh vyprávěl úplně stejně jako maminka, ale tím svým stylem. Stylem vítěze, který nás všechny vychovával a opravoval, protože je tak hodný, že nám tu svou péči a pozornost dává.
Dospělí mi sice nechtěli povědět, co přesně se stalo, proč jsme odstěhovaní, ale naprosto ignorovali mou přítomnost, když ty události vyprávěli někomu třetímu. Zde je malé ponaučení – dítě vnímá vždycky. I když máte pocit, že neslyší, nereaguje, nevnímá – vždycky ano. Pozor na to.
Také jsem měl oči a viděl, že je zmlácená tentokrát i na viditelných místech. Vždy si dával pozor, aby ji mlátil jen tak, aby ji to bolelo, ale aby si nikdo z okolí nemohl všimnout. Že má modřiny téměř všude a nateklou celou hlavu i obličej plný boulí a podlitin. Dozvěděl jsem se tedy, že otec maminku zmlátil tak moc, že už zavolala policii. Možná to bylo díky tomu, že jsem nebyl doma a neměla strach, že mi to ublíží. Možná i proto otec ztratil veškeré zábrany. Nevím. Nicméně takhle zmlácenou jsem maminku ještě neviděl. Byla téměř na celém těle modrofialová. Na hlavě měla obrovské boule, které díky vlasům nebyly moc vidět. Byly cítit při doteku. Zároveň z nich byla cítit ta obrovská bolest. Ne ta bolest aktuální, že jsem se dotkl, ale ta, která byla cítit při způsobování těch zranění.
Nejhorší na tom bylo, že tam bylo miminko. To miminko, kterému byl asi rok. Otec prý maminku mlátil s mrňousem v ruce. Dělo se to u nás doma často, ale tento večer musel být pro maminku rekordní, jistě i pro mrňouse. Vždy mi to připadalo nekonečné, ale když jsem viděl, jak vypadala po tomto večeru, muselo to být neuvěřitelně dlouhé, bolestivé a především pro mysl náročné.
Neznám přesný důvod konfliktu, ale nepřekvapuje mne, že k němu došlo. Otec byl notorický vyvolávač hádek, následně se změnil v tyrana a psychopata. Dnes už chápu, že si ventiloval své starosti, které vůbec nepramenily z našich počinů. Ale vždy si bravurně dokázal najít záminku ke konfliktu. Většinou jsme dostali ,,pár facek", pár titulů ohledně našich IQ, museli odříkat omluvu, kterou nám vždy diktoval a museli jsme opakovat přesně doslova a ,,hezkým" tónem. Vždy to začínalo ,,Můj milovaný tatínku,…" a ,,Můj milovaný manželi, odpusť, že jsme tak hloupí, jsi pán a vládce a bla bla bla,…", pokračování se lišila podle situace, fráze ,,pán a vládce" byla potřeba jen někdy, začátek se však neměnil. A běda, jak jsme se u odříkání prosby za odpuštění zalykali vlastními slzami nebo se jen nehezky podívali.
Nakonec ji vyhodil na ulici jen v kalhotkách a podprsence, oblečení na ní prý roztrhal při souboji. A zamkl se i s mrňousem v domě. Tím se ostatně později i chvástal, jak „pobíhala nahá po vesnici, protože si vyskakovala a neměla na to“. Maminka neměla ani boty, ani oblečení, byla tma a venku ani noha, uvnitř plačící miminko a ona nahá a bezmocná. Rozeběhla se do nedaleké telefonní budky a zavolala policii.
Sice se jí na chvilku ulevilo, ale dlouhodobě to teprve rozpoutalo peklo. Policie přijela, snažili se přesvědčit otce, aby mamince předal plačící miminko, to trvalo několik hodin. Otec měl perfektně nastudovaná svá práva a nevpustil nikoho do domu. Nakonec přinesl mrňouse, ale nic víc. Maminka ve spodním prádle, zabalená do deky od doktorů ze záchranky a s miminkem v náručí. Neměla ani oblečení, ani lahvičku, ani plínu. Nic. Jen nespočet obav a strachu z toho, co bude následovat. Věděla, že otec to nenechá být a bude se chtít mstít. A bohužel měla pravdu. Tímhle večerem se rozpoutalo neuvěřitelné peklo.
Psychologický pohled a úvaha
Příběh tohoto druhu je bolestným, ale důležitým svědectvím o tom, jak hluboké a trvalé stopy zanechává domácí násilí — nejen na přímých obětech, ale i na dětech, které „jen“ přihlížejí. Dítě, které vyrůstá v prostředí, kde jsou zneužívány mocenské vztahy a kde se láska střídá se strachem, se učí svět vnímat jako nebezpečné místo.
Pocity bezmoci, nejistoty a studu se vryjí hluboko do psychiky a často se promítají i do dospělého života. Takový člověk může mít potíže s důvěrou, s vymezováním hranic, se sebepřijetím i se vztahem k autoritám. Naopak se může stát i extrémně citlivým, empatickým a vnímavým vůči bolesti druhých – právě proto, že ji sám tak dobře zná.
V tomto konkrétním příběhu je mimořádně silná i symbolika — dítě vidí, jak je člověk, který měl být oporou a ochráncem, tím, kdo ničí, ponižuje a ničí důstojnost druhého. A zároveň pozoruje mateřskou odvahu, která přes bolest i ponížení chrání to nejdůležitější – život dítěte.
Z dnešního psychologického pohledu bychom řekli, že podobné zážitky jsou komplexním traumatem – dlouhodobým, opakovaným a neúnikovým prožitkem bezmoci. Cesta z něj je dlouhá, ale není nemožná. Vyžaduje přijetí, terapii a především znovunalezení vnitřního pocitu bezpečí, který byl kdysi brutálně odebrán.
Tento text je autentickou výpovědí a nese poselství, které by nemělo zůstat bez odezvy: mlčet neznamená chránit. Děti vždy vidí, slyší a cítí. A i když mlčí, nikdy nezapomenou.
Další povídky ze série „Ze života“:
