Článek
Skutečný příběh člověka, který nám postupně v rámci své terapie odkryje i další zážitky ze života s narcistickým člověkem. Mimo tyto ,,malé" manipulace skrze finance tam bylo i mnoho agrese, fyzického i psychického týrání, rozbitého nábytku a dalších předmětů, divadelních výstupů na veřejnosti, apod.
Otec posedlý kalkulacemi toho, kolik mu kdo dluží, vypočítal i mně, kolik mu dlužím za svou existenci. Od první chvíle, kdy jsem nastoupil na brigádu, mě začal o peníze připravovat. To ostatně dělal také vždy, když jsem dostal peníze od maminky, od babiček či jiných příbuzných. Když věděl, že mám peníze, například mě nechal u pokladny, když jsme byli zrovna na řadě, a řekl, že hned přijde. Samozřejmě přišel pozdě. Vždy. Ne náhodou. Opakovalo se to tolikrát, že není možné, aby v tom nebyl systematický záměr. A já neměl jinou možnost než nákup zaplatit. Tedy měl – mohl jsem tam stát jako trouba a tvrdit, že musím počkat, až se vrátí otec. Ale ten tlak lidí ve frontě a netrpělivé prodavačky mi nedovolil tam zdržovat, když jsem to jednoduše mohl vyřešit: zaplatit ze svého a nikoho neobtěžovat. Navíc kdyby se otec vrátil, ještě by mi vynadal, proč jsem nákup nezaplatil, když peníze mám.
Také když jsme šli například do čínské restaurace, vždy když platil, musel jsem si dát ten nejlevnější nápoj a pouze jeden, a jídlo jsme si dávali zásadně napůl. Vždy s argumentem, že přece je to velké a není šance to sníst najednou. Dnes už chápu, že ano, existují i krabičky, do kterých vám jídlo zabalí s sebou. No samozřejmě, když jsem měl peníze já, logicky mi řekl, že si můžu dát, co chci, protože dnes platím já.
Na školní pomůcky, autobusy do školy, oblečení a podobně jsem si vždy musel sehnat peníze sám. Děravé ponožky byly u mě běžné. Učebnice a sešity jsem vždy měl až jako poslední ze třídy uhrazené, vždy jsem se propadal hanbou.
A tenhle člověk mi dnes vyhrožuje žalobou, že mu za celý svůj život dlužím v průměru 20 000 měsíčně až do mých dvaceti let. Přičemž když to spočítám reálně, není možná taková částka. Ovšem na to mi argumentuje slovy: „Jsi spratek a je tam zahrnutá i moje psychická újma.“
Když rodič účtuje vlastnímu dítěti
Normální rodič vnímá péči o dítě jako samozřejmou součást svého poslání. Jídlo, oblečení, školní pomůcky, dokonce i drobné radosti – to vše je součást rodičovské lásky. Dítě nepotřebuje slyšet, že má být vděčné za to, že dostalo svačinu nebo že mu někdo koupil boty. To, co dítě potřebuje, je pocit jistoty a bezpodmínečné lásky.
Jenže v rodině, kde dominuje narcistický rodič, to funguje přesně naopak. Každý kus chleba, každá zaplacená jízdenka, každý výdaj se promění v položku na pomyslném účtu. Dítě nevyrůstá s pocitem „mám nárok být tady, protože jsem milované“, ale s pocitem „stojím příliš mnoho a musím se snažit splácet“.
Takové prostředí má devastující dopad na psychiku. Z dítěte se stává malý dospělý, který místo hry a bezstarostnosti řeší, zda má právo na oběd, zda si zaslouží nové tričko, zda bude zase muset platit za rodinný nákup. A co hůř – narcistický rodič se nikdy necítí, že by dostal dost. Čím více dítě dává, tím více dluhu se mu připisuje.
Narcistická logika: „dluhy“ jako nástroj kontroly
Psychologové upozorňují, že narcismus není jen o samolibosti a potřebě obdivu. Je to hlubší porucha, v níž je vztah k druhým lidem narušen na úrovni samotného vnímání. Narcista nevidí druhého jako autonomní bytost s vlastními potřebami. Vidí ho jako objekt – jako prostředek k posílení vlastního ega.
Proto také narcistický rodič používá tzv. účetní logiku:
- Já jsem ti dal jídlo, péči, střechu nad hlavou, školu,...
- Ty jsi povinen mi to vrátit – a víc, protože moje oběť byla větší, než co kdy dostaneš.
Je to nerovnováha, která nikdy nekončí. Je to past, ve které oběť nemá možnost vítězství. Když se snaží být vděčná, dostává odpověď: „Je to málo.“ Když se ozve, dostane vynadáno: „Jsi nevděčný spratek.“
Spravedlnost v pojetí narcisty není skutečná spravedlnost. Je to výmysl, který slouží jen k tomu, aby udržel nadvládu.
Proč jsou narcisté posedlí penězi?
- Peníze jako zrcadlo hodnoty.
Narcista věří, že hodnota člověka se dá přepočítat na částky. Kolik vydělává, kolik utratí, kolik „stojí“. Proto se i vztahy redukují na ekonomické rovnice. - Peníze jako kontrola.
Kdo drží peníze, drží moc. Dítě, které je finančně závislé, nemá možnost odejít. Partnerka, která nemá vlastní zdroje, nemá možnost se bránit. To je narcistova výhoda – může diktovat pravidla a upravovat je dle libosti. - Peníze jako alibi.
Narcista často říká: „Já jsem ti dal všechno, co potřebuješ.“ Nezáleží, že šlo o minimum, že šlo o základní povinnosti. On to přepíše na „velkou oběť“, kterou musíte ocenit. - Peníze jako zbraň.
Při konfliktech je vytahuje jako argument: „Stojíš mě příliš moc. Dlužíš mi. Obětí jsem já.“ To nejen že posiluje jeho postavení, ale také podkopává sebevědomí oběti.
Psychická újma jako fiktivní položka
Možná nejděsivější je, když narcistický rodič zahrne do výpočtů i „psychickou újmu“. Co to znamená? Že dítě se stává viníkem jeho frustrací, neúspěchů a neštěstí. Že rodič svádí vlastní nedospělost, vlastní problémy na toho nejzranitelnějšího – na své dítě.
Tady se ukazuje plná absurdita narcistického uvažování: místo aby rodič poskytl dítěti bezpečí, tvrdí, že dítě mu dluží kompenzaci za jeho trápení.
Jak se cítí dítě narcisty?
- Stálý pocit viny. I když udělá maximum, vždy je to málo.
- Stud. Před vrstevníky se cítí méněcenné – nemá pomůcky, oblečení, radosti.
- Zmatek. Nechápe, proč se musí starat o potřeby rodiče místo toho, aby rodič pečoval o něj.
- Strach. Každý konflikt se může změnit v útok, vyčítání či manipulaci.
Tyto emoce pak dítě provází i v dospělosti. Často si je přenese do vztahů, kde se bojí říkat „ne“, kde se podceňuje, kde si nevěří, že má hodnotu sama o sobě.
Cesta ven: proč nelze hrát jejich hru
Možná největší lekcí, kterou si oběť narcistického rodiče musí odnést, je: nelze vyhrát hru, která je od začátku nastavená tak, abyste prohráli.
Narcista vám nikdy neřekne: „Děkuji, splatil jsi svůj dluh.“ Protože jeho hra není o splácení. Je o moci.
Co s tím?
- Stanovit hranice. Nepřijímat absurditu jejich logiky.
- Nepouštět se do nekonečných debat. Vysvětlování nefunguje – narcista nepotřebuje pravdu, potřebuje vítězství.
- Vyhledat podporu. Terapeut, důvěrník, komunita lidí s podobnými zkušenostmi – to vše pomáhá najít sílu.
- Uvědomit si realitu. Rodič měl povinnost se postarat. To není dluh dítěte, to je základní rodičovská role.
Závěrem
Život s narcistickým rodičem je jako žít v neustálém auditu, kde ale výsledky nikdy nemůžou vyjít do plusu. Každá láska je podmíněná, každý vztah podřízený „spravedlnosti“, která není spravedlivá.
Narcista se nikdy nezmění proto, že by pochopil. Změní se jen tehdy, pokud narazí na hranice, které mu nedovolí dál manipulovat.
A pro dítě – už dospělé dítě – je nejdůležitější uvědomit si: nemusím splácet dluh, který nikdy nevznikl.
Více o narcismu zde
