Ze života: Opilý otec přišel z hospody, shodil mě ze schodů a pozvracel mě

Je středa, doma jsem vše uklidil, prádlo pověsil, na zahradě psí hovínka posbíral, psa nakrmil. Teď už jen připravit na zítra do školy a je hotovo. Sakra, zítra je poslední den, kdy máme přinést 200 Kč na exkurzi. Jak to jen udělám, tátovi jsem o to říkal už tolikrát, že teď už bych mohl dostat nakládačku. Navíc dnes, když je v hospodě, to určitě nebudu riskovat. No nic, tak se zase omluvím, že jsem zapomněl. V pátek třídní nemáme a do pondělka to seženu. Aspoň mám klid a jsem sám doma.

Vše mám hotovo, k jídlu nic není, tak jdu spát. Jak tak ležím, vzpomínám na dobu, kdy mi maminka dávala pusu na dobrou noc, a přepadá mě pláč. „Sakra, co ti je,“ říkám sám sobě. „Vždyť už jsi velkej kluk a ti přece nebulí jak želvy.“ Stejně si za to můžu sám, jsem hlupák. No nic, jdu spát.

Ze spánku mě vytrhne tahání za nohu. Podívám se a tam otec. Sotva se drží na nohou, opřen o mou postel, a tahá mě za nohu se slovy: „Pojď si laskavě uklidit ten nepořádek v koupelně! A okamžitě!“ Jsem sice v polospánku, ale jsem si jist, že koupelnu jsem dokonale uklidil, vše komplet – záchod, umyvadla, vanu, prach, podlahu i zrcadlo jsem vyleštil, na nic jsem nezapomněl… že bych tam nechal kýbl se špinavou vodou? Ne, vždyť ten jsem nesl ven na kanál a pak uklízel na zahradě. „Sakra, tak co jsem zapomněl?“ říkám si. Váhám, jestli se zeptat, v tomto stavu je to riziko, že namísto odpovědi mi přiletí pěstí do stehna, žeber nebo ramene. Do obličeje ne, tam je to vidět a to by se v tom mohla začít vrtat nějaká aktivní učitelka. To přece není žádoucí.

Tak vstanu a jdu na to mazaně: „Můj milovaný tatínku, moc se ti omlouvám, jsem hlupák, prosím, pověz mi, co mám udělat?“ (Poznámka: vždy mi diktoval fráze, které musím opakovat, a vždy to začínalo slovy „můj milovaný tatínku…“). Už, už se napřahoval, ale díky opilosti zavrávoral a měl více starostí s udržením se na nohou, takže z rány sešlo. Ulevilo se mi, že dnes je naděje, že to nebude bolet. Šel jsem tedy ke schodům, rozhodnutý, že jdu do spodního patra do koupelny hledat, co jsem udělal špatně. Najednou se za mnou rozeběhl tím opileckým stylem – asi přece jen nezapomněl, že mi chtěl jednu natáhnout – a jak se složitě držel na nohou, snažil se mě udeřit, ale přitom na mě spadl. Já na kraji schodů spadl přímo dolů. Zastavil jsem se asi po osmi schodech, nebolelo to tak moc. Otec zůstal ležet nahoře – kdyby se kutálel se mnou, jistě by to bolelo mnohem víc. Jak se lekl, že se mi mohlo stát něco vážného, rozeběhl se ke mně a začal mě „křísit“. Byl jsem samozřejmě při vědomí, ale už vyčerpán všemi těmi událostmi jsem tam jen nehybně ležel zkroucený na schodech. Najednou mě polilo teplo. Jako když na sebe pustíte teplou sprchu. V tu chvíli obrovský nechutný zápach a mně to došlo. On mě pozvracel.

K tomu samozřejmě schody, zeď, sebe. A kdo to bude všechno uklízet ve dvě ráno? No logicky přece já. Tak jsem otci pomohl se vysvléct z pozvraceného oblečení, odvedl jsem jej do postele, uložil ke spánku a šel dát do pořádku ten svinčík. Když jsem došel do koupelny, abych se umyl, pochopil jsem, co byl ten „kámen úrazu“. V koupelně máme žebrový radiátor, na který když se nesprávně umístí ručník, spadne. A tak na zemi byl spadlý ručník, který v mém opilém otci evokoval dojem ohromného nepořádku. Jsem to ale hlupák. Nu což, chybami se člověk učí, příště si na ten ručník dám pozor. A tak tohle mám za to. Jdu tedy uklidit to vyzvracené zelí s uzeným, které měl otec dnes k večeři. Snad se mi podaří vydrbat koberec na schodech, aby nezapáchal, a ze zdi to snad zvládnu sundat tak, aby tam nezůstaly fleky. Jsou čtyři ráno a nevím, jestli mám jít spát, protože ráno bude náročné vstát. Jsem žákem 6. třídy, dělám jeden průšvih za druhým – ve škole ne, jen otci – a ještě zítra přinesu poznámku, že jsem opět zapomněl donést peníze na exkurzi.

Dnes, když se ohlížím na tuto „anekdotu ze slabšího soudku“, mrazí mě z toho, co jsem tehdy považoval za normální. To, co jsem popsal, nebyl ojedinělý exces, ale každodenní realita dětí, které vyrůstají v domácnostech zasažených alkoholismem a agresorstvím.

Co je na tomto příběhu nejabsurdnější? Že dítě, které spadlo ze schodů, bylo pozvraceno a terorizováno vlastním rodičem, nakonec uklidilo, uložilo agresora do postele a ještě mělo pocit, že je to jeho vina. To je psychologická past, kterou alkoholické prostředí vytváří: dítě přebírá roli rodiče, zatímco rodič se propadá do závislosti a nezodpovědnosti.

Alkohol sám o sobě není příčinou domácího násilí, ale často ho posiluje. Pod vlivem alkoholu se bortí zábrany, vybublává agrese, která už v člověku dřímala. Typický cyklus vypadá takto:

Pro dítě to znamená permanentní stres. Nikdy není jistota, kdy se spustí další incident. Život se mění na hru, kde se snažíte minimalizovat škody, předvídat nálady, uklidit každý ručník dřív, než spadne na zem.

Šesťák, který leží na schodech a místo hněvu cítí jen vinu, je typickou obětí naučené bezmoci. Dítě přestává věřit, že má právo se bránit. Přijímá pravidla hry: já jsem vždy viník, rodič má vždy pravdu. Výsledkem je vnitřní hlas, který neustále opakuje: „Jsem hlupák, je to moje chyba.“

Tento hlas pak zůstává i v dospělosti. Člověk se bojí říct „ne“, omlouvá se i tam, kde není důvod, přebírá odpovědnost za chyby druhých. To je dědictví, které alkoholický rodič předává.

Další absurdní aspekt: dítě ukládá opilého rodiče do postele. To, co by mělo být naopak, se převrací. Rodič se stává nevyspělým, nezodpovědným „dítětem“, zatímco skutečné dítě musí dospět předčasně. Tento převrácený svět způsobuje, že děti alkoholiků často přebírají roli pečovatele i v dalších vztazích – starají se o partnery, kamarády, kolegy, ale neumí se postarat o sebe.

Snad nejděsivější je, jak rychle si dítě zvykne. Pozvracený koberec? To se stává. Bitka kvůli ručníku? Vlastně malý problém. To, co by jiného člověka šokovalo, se stává denní rutinou. A to je ten neviditelný jed, který ničí sebevědomí – přesvědčení, že „tohle je život, nic lepšího nečekej“.

Alkoholismus není jen osobní slabost, ale celospolečenský problém. V Česku patří konzumace alkoholu k nejvyšším v Evropě a s tím souvisí tisíce příběhů podobných tomuto. Děti alkoholiků často trpí:

Je to začarovaný kruh. Trauma se dědí. Dokud ho někdo nepřeruší, běží dál.

Když se dnes podívám zpět na ten „spadlý ručník“, vidím v něm symbol. Symbol nesmyslných požadavků, agrese bez příčiny a života, který se točí kolem alkoholových výpadků. Vidím také dítě, které se viní za chyby, které nikdy neudělalo.

A přesto – dnes vím, že vina nebyla na mně. Dítě nikdy nemá nést odpovědnost za komplexy rodiče. Nemá uklízet jeho zvratky, hasit jeho výbuchy ani přebírat roli rodiče. To, co tehdy vypadalo jako „normální“, byla ve skutečnosti forma týrání.

O alkoholismu více informací zde a zde.