Článek
Jedna z „anekdot“ ze série Ze života. Jak se bude nakonec kniha jmenovat, zatím není jasné. Jasné však je, že se bude jednat o soupis všemožných absurdních zážitků, které se běžně nedějí a jsou ojedinělé. A zde je další z nich – tentokrát z těch, které se do paměti vryjí s ledovým chladem a zmrazí nejen sebeúctu, ale i schopnost důvěřovat sobě i ostatním. I těm, kteří to pravděpodobně myslí dobře.
Byl to úplně obyčejný zimní den. V pošmourném odpoledni jsme s kamarády po škole zamířili do našeho „bunkru“ – staré betonové dutiny pod mostem, která nám sloužila jako skrýš, pevnost a někdy i útočiště před světem, který jsme ještě pořádně nechápali. Tam dole jsme hráli karty, povídali si o hloupostech, smáli se a dělali si plány na víkend.
Neměl jsem důvod spěchat domů. Věděl jsem, že všechny své povinnosti jsem splnil už předchozí den - nádobí bylo umyté, podlahy vytřené, koupelna nablýskaná, prádlo hotové - a tak jsem si dovolil protáhnout cestu ze školy. A navíc otec většinou doma nebyl. Měl jsem tedy pocit, že mě nic netlačí. Věděl jsem, že až přijdu, musím jen na zahradě posbírat „dárečky“ od našeho německého ovčáka a dát mu vodu.
Jenže realita byla jiná. Když jsem přišel domů, zalil mě ledový pot. Ne z mrazu venku, ale z děsu. Kuchyně vypadala jako po výbuchu. Otec měl návštěvu, jedli, pili, kafíčkovali a po jejich odchodu zůstal stůl i dřez plný nádobí. Na stole kolečka od kávy a nápojů z lednice, které se orosily a zanechaly na stole stopy. Drobečky jídla, mikrokapičky omáčky, jejíž stopy na sporáku již nebyly tak „mikro“, hrnec po omáčce na plotně, zbytky přischlé a zatvrdlé. Támhle flek na zemi, asi při servírování se trochu z talíře ulilo. Jak jsem to měl vědět? Jak jsem mohl tušit, že bude situace taková? V tu chvíli jsem však na přemýšlení neměl čas. Začal jsem rychle uklízet, abych to stihl dřív, než se otec vrátí. Dřív, než dostanu za to, že jsem se zdržel venku anebo za to, že jsem ignoroval nepořádek. Anebo za to, že venku mrzne. Vlastně bylo úplně jedno, za co dostanu „do tlamy“, výsledek byl jasný vždy. Spěchal jsem, když najednou venku zastavilo auto. Zvuk motoru, který jsem tak dobře znal, mi rozbušil srdce. Otec byl doma.
Zpanikařil jsem. V horečné snaze zachránit situaci jsem se vrhl k dřezu a začal nádobí mýt jako o život. Srdce mi bušilo až v krku. Slyšel jsem už klíče v zámku, dveře se otevřely, otec telefonoval a smál se. Trošku se mi ulevilo, že je v dobré náladě. Když však zavěsil a zamířil za mnou do kuchyně, ruce se mi roztřásly tak moc, že jsem upustil talíř, který se s ohlušujícím rachotem rozbil o zem. A tím bylo rozhodnuto. V mžiku se ozval křik. Už mi to ani nepřipadalo nijak zvláštní, už jsem byl otupělý a křik vnímal podobně, jako jiní vnímají běžné mluvení. Nadávky, výčitky, obvinění. Kolik ten talíř stál. Kolik stála podlaha. Kolik stál celý dům a jak si ničeho nevážím. Křik přešel v ránu. Pak v další. A další. Už jsem se ani nebránil, zjistil jsem, že když vypnu všechny svaly v těle a proměním se v „gumového panáka“, nebaví ho to moc dlouho. Věděl jsem, že to bude bolet, vždycky to bolí. Rozdíl je jen v tom, jak dlouho. Když jsem se bránil, bolelo to víc a delší dobu. A nejen po dobu mlácení, pak to hojení. Takže jsem už volil taktiku „gumáka“.
Když měl pocit, že jsem dostatečně poučen, odešel do koupelny. Já tam zůstal ležet v jarové vodě a střepech z talíře a nebyl jsem schopen se zvednout. Už toho bylo moc, byl jsem jako paralyzován. Hlavou mi běhaly jen myšlenky na mámu a jaké by to asi bylo, kdybych to tak všechno nepokazil. Slzy už mi ani netekly, byl jsem vyprahlý, vyčerpaný, s jedinou schopností - pouze dýchat. Nevnímal jsem nic kolem sebe a začal jsem asi usínat, když najednou mě vrátilo zpátky do reality tahání za vlasy. Chytl mě za vlasy a zvedl do sedu s otázkou „žiješ?“… „Tak to koukej uklidit!“.
Apaticky jsem padl opět na zem a nebyl schopen žádné činnosti. V ten moment mě zvedl znovu a za opětovného křiku a ponižování mě vláčel ke dveřím. Doslova mě vyhodil ze dveří ven a zamkl. Cítil jsem úlevu. „Jsem volný“. Kolikrát jsem se snažil utéct, když mě mlátil a pro něj to bylo jako hra. Hra na silnějšího, na toho, kdo zvítězí a jehož pravda bude ta právoplatná. Když jsem zkoušel odejít, nikdy mi to neumožnil, měl cíl - uhlídat vězně. A teď? Když jsem už ani nechtěl utíkat, byl jsem „propuštěn“. V tu chvíli mi to nedocházelo, ale nejspíš to bylo zase jen další zahájení nové hry, která se mohla vyvinout několika směry. Asi nejpravděpodobnější varianty, které v tu chvíli připadaly v úvahu, byly „Ochráním svou pevnost před dobýváním“ anebo „Hledání uprchlého vězně“.
Stál jsem na ulici jen v tričku, bez bot, na ledových dlažebních kostkách, bez telefonu, bez koruny, naprosto bezmocný, ale přesto s tím neuvěřitelným pocitem úlevy. Adrenalin zaplavoval celé mé tělo a zimu jsem zatím nepociťoval, ale věděl jsem, že to brzy přijde. Musel jsem rychle vymyslet, co dál. V tom jsem si uvědomil, že v bunkru mám zahrabanou krabičku poslední záchrany, v níž mám mimo jiné i pár drobných. Utíkal jsem tedy tam. Bunkr byl vzdálen asi kilometr a půl od našeho domu a dalo se tam doběhnout i cestou, kde je šance, že nikoho nepotkám a nebudu muset nikomu vysvětlovat, proč jsem v mrazu večer venku bez bot a v tričku. K mému překvapení v bunkru byla i stará deka, kterou tam přinesl jeden z kamarádů. Zabalil jsem se do deky, vzal drobné a utíkal k telefonní budce.
Dokud jsem měl cíle - nejprve bunkr, pak telefonní budku - byl jsem relativně v pohodě. Mysl jsem měl zaměstnanou tím, že musím dosáhnout vytyčeného bodu. Ale jakmile jsem splnil dosažení telefonní budky a možnosti zavolat si, byl jsem opět ztracen. Komu já zavolám? Telefonní seznam jsem měl v hlavě, v tom problém nebyl. Aniž bych chtěl, pamatoval jsem si většinu telefonních čísel na rodinné příslušníky, kamarády i známé. Ale komu zavolat? Když zavolám tam, akorát si vykoleduju, že zavolají otci a jsem tam, kde jsem byl. Když zavolám tam, sice mi pomůžou, ale stanou se novými terči mého otce. A jak s oblibou říkal „terč se musí trefit“. Tomu riziku je nemohu vystavit, na to jsou moc hodní lidé. Když zavolám mámě, tak… je tam moc důvodů, proč jí nemůžu zavolat. Vždyť on ji zabije a nebudu už mít mámu vůbec. Teď ji sice nemám u sebe, ale vím, že pořád je naživu a už je jí lépe. Nemůžu ji ohrozit.
Už mi začíná být zima. Začínám se třást a propadat panice. Nohy se mi podlamují a upadám na zem v telefonní budce. Hlavou mi běhá tisíce myšlenek, mám nespočet možností, všechny však mají nějaké „ALE“, které vždy někomu ublíží. Co mám sakra dělat?
Pohled zpět – dospělý já se dívá jinak
Když dnes vzpomínám na ten večer, cítím směs vzteku, smutku a zvláštního porozumění. Jak vůči svému otci, přestože to jeho činy omluvit nemůže, tak vůči svému dětskému já v tehdejší situaci. Bylo mi dvanáct. Dítě, které si chtělo jen na pár hodin hrát s kamarády. Dítě, které mělo hotové všechny povinnosti, a přesto bylo brutálně potrestáno za něco, co vůbec nemohlo ovlivnit.
Dnes už vím, že to nebyla má vina. Nebyla to „neposlušnost“ ani „lajdáctví“. Byl to klasický příklad narušeného vztahu, ve kterém rodič využívá moc, aby udržel kontrolu. Dítě v takovém prostředí nežije, ale přežívá. Učí se číst nálady dospělého, odhadovat, kdy přijde výbuch, a modlí se, aby další den nebyl horší než ten předchozí.
Vyhození ven v mrazu nebyl trest. Byl to způsob, jak mi dát najevo, že nemám žádnou hodnotu. Že i moje zdraví a bezpečí jsou méně důležité než rozbitý talíř. A přesně to dělají rodiče s narcistickými rysy – snižují své děti na objekty, které mají poslouchat, sloužit a přinášet jim pocit moci.
Narcista nepotřebuje, aby dítě „pochopilo“. On potřebuje, aby dítě trpělo – protože jen tehdy se cítí nadřazený. Zima, bolest, stud – to všechno nejsou vedlejší produkty výchovy. Jsou to nástroje.
A co je možná nejděsivější: dítě si často myslí, že si to zaslouží. Že opravdu udělalo chybu. Že je špatné. Já si to tehdy myslel také. V hlavě mi znělo: „Kdybys přišel domů včas… kdybys ten talíř nerozbil… kdybys byl lepší syn…“ Dnes už vím, že to nebyla pravda. Žádné dítě si nezaslouží takové zacházení. Žádné dítě si nezaslouží být zmláceno kvůli materiálním hloupostem. Žádné dítě si nezaslouží žít ve strachu.
To vědomí ale přichází až s odstupem. Toho večera jsem byl polozmrzlá hromádka neštěstí, která se snažila pochopit, proč je pro svého otce tak málo.
Dnes chápu, co ho k tomu chování vedlo. Rozumím mu lépe než kdokoli na světě. Znám všechna jeho trápení a vím, že on za to také nemohl. Převzal vzorce chování, které měl k dispozici - to neměl šanci ovlivnit. Bohužel v životní fázi, kdy, již mohl provádět vědomé změny, s tím nezačal. Naopak posílil své naučené vzorce, přidal na intenzitě, rafinovanosti a efektivitě. V podstatě se stal mistrem v psychopatické manipulaci a dělalo mu to náramně dobře. Vždy měl radost, když spáchal nějaké zlo a ten objekt ublížení na to reagoval a neměl šanci se domoci spravedlnosti. Otec vždy měl od začátku promyšlené i důsledky a následky, vždy předpokládal, co by mohl objekt provést a byl na to připraven. Díky své dokonalé schopnosti vytvářet důmyslné strategie, se stal profesionálem v ubližování lidem. Já tomu musel přihlížet, přežít a nezešílet.
A možná právě proto dnes píšu tyto příběhy. Aby každý, kdo si prošel podobným peklem, pochopil, že vinen není on. A že i z té nejhlubší zimy se dá najít cesta zpět do tepla.
Předchozí povídky ze série „Ze života“:
