Článek
Další událost ze série Ze života. Jak se bude nakonec kniha jmenovat, zatím není jasné. Jasné však je, že se bude jednat o soupis všemožných absurdních zážitků, které se běžně nedějí a jsou ojedinělé. A zde je další z nich – tentokrát z těch, které v paměti zůstávají s děsivou intenzitou bezmoci, strachu a ohrožení života blízké osoby.
Bylo léto. Byli jsme s maminkou po dlouhé době sami a v klidu, doma uklizeno, uvařeno, otec měl být v zahraničí, takže to vypadalo na klidný den. S maminkou jsme rovnali moje hračky, povídali si, četli si knížky, hráli karty, bylo to úžasné. Tak rád vzpomínám na tyhle střípky. Nevím, zda mi bylo šest let nebo osm, něco mezi tím. Celé dětství mám „slité“ do jednoho velkého fleku a vždy jen podle okolností odhaduji, kdy to asi tak mohlo být. V tomto případě pouze vím, že jsme ještě nebydleli v domě, ale v bytě ve 4. patře – tam se to odehrávalo – a že jsem už chodil do školy, protože jsme uklízeli s maminkou i můj pracovní stůl, kde jsem měl penál. Ten obraz si pamatuju jako včera. Užili jsme si klidu, měli jsme puštěné písničky, tancovali, zpívali.
A najednou se rozletěly dveře a tam otec v absolutním amoku. Už z chodby po mamince začal házet boty. Všechny boty, které mu přišly pod ruku. To bylo ještě v pohodě. Pak došel k botníku, kde popadal svazky klíčů, které tam byly – s těmi trefil maminku do tváře. Nakonec vzal dlouhou těžkou lžíci na obouvání bot a začal s ní maminku mlátit.
Dnes mě fascinuje, že i v tom amoku si dával vždy pozor, aby nás doopravdy nezabil nebo nezmrzačil. I s tou dlouhou kovovou věcí v ruce byl „opatrný“, aby ji mlátil jen přes zadek, nohy a ruce. Na hlavu měl „jen“ pěsti, tahání za vlasy, škrcení, dušení.
Maminka mě poslala, ať se schovám do skříně a ani nedutám. Věděla, že „co oči nevidí, to srdce nebolí“ – a když mě neuvidí, logicky budu uchráněn před výpraskem. Byl jsem tam pravděpodobně jen pár minut, ale připadalo mi to nekonečné. Neviděl jsem, co se děje, jen jsem slyšel. Pořád to samé dokola: „Můj milovaný manželi, jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo! A moc se Ti omlouvám, že jsem takový líný, hloupý lempl. Dělej, opakuj!“ (Bylo tam ještě mnohem více slov, která zde nemohu použít).
Maminka opakovala. A zase se ozvala rána, maminčino tiché zasténání a otcovo: „Špatně! Hezčím tónem!!!“
Maminka se tam beznadějně snažila odrecitovat „hezčím tónem“ anebo s vděčnějším výrazem ve tváři požadovaný text, a stejně to nebylo nic platné. Stejně to bylo vždy špatně.
Když už poněkolikáté recitovala, zazvonil otci telefon. Šel telefonovat ke vchodovým dveřím, aby náhodou maminku nenapadlo opustit byt. Odbelhala se tedy na balkón. Nevím, jestli tehdy měla myšlenky na sebevraždu, nebo doufala, že se stane zázrak a bude někdo ze sousedů na balkóně nebo venku a pomůže (i když to by také asi nepomohlo, otec si z nikoho nic nedělal. Ani z policie). Anebo šla jen na vzduch. Možná měla pocit, že na balkóně si k ní nedovolí tolik, co doma. Nebo naopak možná chtěla, aby ji shodil a ukončil ta muka. Opravdu nevím a neměl jsem šanci to s ní probrat.
Když dotelefonoval, byl ještě víc naštvaný. Telefonát byl pracovní a vzhledem k tomu, jak se vymlouval a omlouval, asi něco pokazil. Koneckonců měl teď být pracovně v zahraničí, možná to byl ten důvod. Nevím. Každopádně šel za maminkou na balkón a konečně jsme se já i mamka dozvěděli, co byl ten „kámen úrazu“.
V autě našel zapadlou krabičku cigaret. Otec je nekuřák, pohrdá kuřáky, nadává na ně a nenávidí je. Přitom paradoxně, když je na nějaké akci a pije alkohol, taky si tu cigaretu dá. Absurdní, že? I když s narcistickou poruchou a psychopatickými sklony není asi absurdní vůbec nic. Moje maminka nesměla kouřit, ale občas si ráda dala cigaretu. Samozřejmě potají. Nebyla to vyloženě závislost, bylo to opravdu příležitostně jednou za čas. Otec vždy nadával a vyhrožoval, že jestli zjistí, že kouří, zabije ji.
Takže po nalezení krabičky cigaret ho rozčílilo, že buďto maminka kouří, anebo má milence, který kouří. Ano, žárlivé scény byly také na denním pořádku. Ale žárlivé scény, které nebyly ničím podložené.
Kolikrát jsem do hádky vstoupil s tím, že máma byla celý den se mnou a žádného milence nemá. Samozřejmě jsem vždy, jakožto navedený lhář, dostal taky. Maminka mi pak vždy děkovala, že to bylo statečné a správné, ale zároveň mě prosila, ať už příště mlčím. Nechápal jsem, nyní už chápu. Věděla, že to nemá význam. Že je to jen další popud k ještě většímu výprasku pro ni i pro mě.
Dnes už jsem to ale nemohl vydržet. Byl jsem ve skříni a zvažoval jsem, jestli poběžím za nimi na balkón a budu se snažit to ukončit, anebo ven z bytu a zkusit pomoc u sousedů. Potichu jsem se vyplížil rozhodnut, že zkusím sousedy. Jenže v tu chvíli jsem si všiml, že on ji drží pod krkem nakloněnou přes zábradlí. Pane Bože, co mám dělat?
Běžel jsem tam bez rozmyslu a zcela intuitivně začal křičet na celé okolí: „Pomoc, pomoc, pomoc, pomoc, pomoc…“ pořád dokola. Netrvalo to moc dlouho, okamžitě ji pustil a rozeběhl se za mnou. Utíkal jsem k dveřím, byly však zamčené, tak jsem se zamkl na záchodě. To nebylo nic platné, papundeklové dveře neměly šanci vydržet nápor rozčíleného agresora.
Vytáhl mě, dostal jsem jako pes. Mezitím ale maminka měla šanci zavolat dědovi, který přijel během krátké chvíle. Jakmile zazvonil (stál jen dole), otec se lekl a rychle zmizel. Tehdy mě nenapadlo nad tím přemýšlet, ale nevím, jak to tehdy udělal, aby se vyhnul dědovi. Vchodové dveře do domu byly jen jedny. Respektive ještě vedlejší vchod průchozí sklepem, ale tam se zamykalo a klíče jsme měli jen od naší poloviny. Možná se schoval ve sklepě a čekal tam. Nevím. Každopádně to byl jeden z nejhorších zážitků.
Pohled zpět – dospělý já se dívá jinak
Dnes, když se na tu situaci dívám s odstupem, chápu, že to nebyl jen „výbuch hněvu“. Nebyl to ani „zkrat“, jak to tolikrát omlouvali jeho známí. Byla to hra. Hra člověka posedlého penězi, mocí a kontrolou. Člověka, pro kterého byla rodina jen aréna, ve které dokazoval svou nadvládu.
Otec nikdy nechtěl rovného partnera. Nechtěl ženu, která by vedle něj stála. Potřeboval někoho, kdo bude ležet u jeho nohou. A pokud se maminka někdy narovnala – třeba jen tím, že se nadechla svobodně – okamžitě musela být zlomena. Fyzicky, psychicky, slovně. Byla to strategie, ne náhoda.
Dnes vím, že jeho agrese nebyla jen projevem slabosti. Byla to jeho metoda, jak si udržet kontrolu. Strach byl jeho hlavním nástrojem. A čím větší strach, tím větší jistota, že budeme poslouchat. Dokonce i ta krabička cigaret nebyla skutečný důvod – byla jen záminkou. On si důvod vždy našel.
Jako dítě jsem měl pocit, že můžu něco změnit. Že když vysvětlím, že máma byla celý den se mnou, uklidní se. Dnes už vím, že to byla iluze. Narcista vysvětlení nepotřebuje. On nepotřebuje pravdu. On potřebuje vítězství. A to vítězství má tehdy, když ostatní trpí.
A tak dnes, po letech, když na to vzpomínám, cítím hořkost, ale i pochopení. Ne omluvu, ale porozumění. On byl posedlý mocí. Byl přesvědčený, že když nás zlomí, bude mít navždy jistotu, že ho neopustíme. Ale mýlil se. Tím, že nás chtěl vlastnit, nás ve skutečnosti ztratil.
Dnes si to při sepisování vše prožívám znovu, už ale jinak - s odstupem a větším nadhledem a pochopením a hlavně - beze strachu a bezmoci. Možná se tomu říká regresní terapie, možná se to nazývá jinak, nicméně pomáhá to. A možná, až to bude vše sepsané v knize, první, kdo ji obdrží, bude právě on.
Předchozí povídky ze série „Ze života“:
