Brutální nacista, nebo osvoboditel? Bandera oceněn v roce 2010 ukrajinským prezidentem jako hrdina

Když se vysloví jméno Stepan Bandera, mnozí si automaticky vybaví fanatismus, teror a neonacisty. Jinde zas fanaticky zní jeho obdiv jako hrdiny boje za nezávislost. Pravda je komplikovanější a často je překryta válkami narativů, politickou propagandou a historickými výklady, které některé výklady přehánějí, jiné zcela zamlčují.

Bandera se narodil 1. ledna 1909 v rodině řeckokatolického kněze v Haliči, tehdy součásti Rakousko-Uherska, kde se prolínaly různé národy i politické vlivy. Už od mládí cítil silnou touhu po ukrajinské nezávislosti. Touhu, která se u něj mísila s radikálními představami a ochotou využít k dosažení cíle i násilné metody.

Termín banderovci původně neoznačoval žádnou jednotnou armádu či jednotku. Byl to výsledek ruské a sovětské propagandy, která chtěla zjednodušit složité dějinné pozadí a redukovat ho na obraz nepřítele — stejně jako v mnoha debatách dneška zůstává označení „banderovci“ zneužíváno k diskreditaci celé společnosti.

Skutečně existovala Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a její radikálnější frakce OUN-B, kterou vedl Bandera. Ta usilovala o nezávislý ukrajinský stát během chaosu druhé světové války. Svůj cíl však neoddělila od míry brutality, kterou považovala za nástroj odporu proti Sovětům i Polákům. Radikalizace OUN-B vedla k tomu, že jeho odbojoví potomci, Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), se stali spojenci i protivníky různých stran konfliktu — včetně krátkodobé spolupráce s nacistickým Německem, které však Bandera sám záhy odmítl.

Mnohé mýty o banderovcích jsou právě výsledkem této složitosti dějin: někdy bývají označováni jako jednotní fašisté, jindy jako bojující hrdinové. Realita mezi těmito extrémy spočívá v tom, že OUN-B byla radikální nacionalistická organizace s ideologickými prvky, které se dotýkaly i extrémních hodnot včetně antisemitismu, autoritářství a odporu k demokracii.

Jeden z největších mýtů, který se dodnes šíří, spočívá v použití Bandery jako klíčového argumentu pro politické narativy. Ruská propaganda učinila z banderovců synonymum pro fašismus a „nacismus“, který má ospravedlňovat současné invaze nebo zásahy na Ukrajině. Tato interpretace je zjednodušující a slouží hlavně k manipulaci emocí spíše než k pochopení složitých historických souvislostí.

Ve skutečnosti mnozí historici zdůrazňují, že označení banderovci vzniklo jako nástroj dehonestace — podobně jako jiné pejorativní pojmy v totalitních systémech — a že jeho použití v dnešních mediálních debatách často nemá s realitou nic společného.

Další palčivou otázkou je, co lze považovat za spolupráci s nacisty a co za pragmatický krok v nelítostné válce. V červnu 1941, kdy nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz, OUN-B vyhlásila v Lvivu Akt obnovení ukrajinského státu, což mělo symbolizovat touhu po nezávislosti. Následně však některé její jednotky pomáhaly i nacistům v akcích proti Židům a Polákům — masakry ve Volyni jsou mezi nejtemnějšími kapitolami těchto let. Historikové však upozorňují, že Bandera sám byl v té době krátce internován Němci a neměl přímou kontrolu nad všemi partyzánskými skupinami, které se pod jeho jménem organizovaly.

Tato dvojznačnost se stala živnou půdou pro mýty: zatímco někteří vnímají Banderu jako jasného spojence fašismu, jiní jej vidí jako strategického herce, který se snažil využít každou možnost, aby osamostatnil svou zemi. Realita je někde uprostřed — jeho ideologie byla nacionalistická a často radikální, ale nejde o jednoduchou transpozici západního nacismu do východoevropského kontextu.

Po pádu Sovětského svazu se postava Bandery stala symbolem pro některé části Ukrajiny, zejména na západě země. V roce 2010 mu tehdejší prezident Viktor Juščenko posmrtně udělil titul Hrdina Ukrajiny, což vyvolalo ostrou kritiku v zahraničí a bylo později soudně zpochybněno. Odpůrci poukazovali na jeho ultrapravicové postoje a kontroverzní roli některých jeho příznivců během války.

V některých částech Ukrajiny stojí dodnes monumenty a ulice pojmenované po Banderovi — symbolické gesto, které má vyjadřovat boj za nezávislost, ale zároveň otevírá staré rány a politické spory s Polskem, Ruskem i židovskými komunitami.

Shrnout postavu Stepana Bandery do jediné věty je nemožné. Byl to muž, který věřil v nezávislou Ukrajinu, ale jeho cesta vedla i přes temné kapitoly. Události, které jsou dnes občas prezentovány jako „banderovský fašismus“ či „neonacismus“, jsou spíše výsledkem propagandy, poválečných interpretací a politických her než jednoduchých historických faktů.

Na druhé straně nelze zamlčet ani brutalitu některých skupin, které svou bojovou aktivitou zanechaly stopy, jež se nedají jen tak vymazat. Historie banderovců je proto leckdy paradoxní a často prezentován jako příběh bojovníka za svobodu, jehož odkaz se stal bojištěm narativů.