Článek
Bylo pravděpodobně na podzim, bylo mi přibližně 12–14 let. Opět odhaduji podle několika detailů, které si vybavuji. Vybavuji si obraz batohu, který jsem měl tak moc rád a měl jsem z něj ohromnou radost. Babička mi tehdy chtěla udělat radost, a tak mi koupila tenhle batoh. Věděla, že to můj otec – její syn – bude bojkotovat, přesto však vymyslela způsob, jakým bych si mohl nový batoh užít.
Šlo také trochu o zdraví – batoh, který jsem měl, byl už špatný, popruhy utrhané a jak jsem to tam měl různě posvazované, táhlo mi to na každé straně jinak a měl jsem z toho nesmírně bolavá záda i krk. Prosil jsem otce, aby mi dal svolení pořídit si jiný batoh, měl jsem svých ušetřených pár korun a sehnal jsem si na bazaru batoh, na který jsem měl a nemusel mi na něj přidávat ani korunu. On však už začal přemýšlet, jak využít mé peníze jinak. To jsem si musel začít vymýšlet, že mám peníze u babičky.
Prosil jsem ho, že mě bolí záda ze starého batohu. Na to mi vždy odpověděl, že v dávných dobách taky neměli ideální podmínky a taky to museli nějak zvládnout.
Postěžoval jsem si babičce, byl jsem už unavený z těch nekonečných dohadů. Babička spráskla ruce a řekla: „A už toho mám dost, pojď, jedeme koupit batoh a ať se třeba zblázní. Přece nežijeme ve středověku. To by taky i on mohl místo autem chodit pěšky nebo jezdit na povoze.“
A jeli jsme. Nikdy jsem nebyl materiálně založený, ale těch pár okamžiků, kdy jsem si mohl něco koupit, mě samozřejmě těšilo úplně stejně jako snad každého člověka. Umím si vážit peněz i věcí natolik, abych vše užil maximálně dlouho, anebo při „okoukání“ kvalitně směnil za peníze nebo jiný předmět. Jednoduše řečeno – snažím se neplýtvat.
Byl jsem v euforii a snažil se vybírat ten nejlevnější batoh, jeden mě však opravdu zaujal, ale nebyl zrovna nejlevnější. Nebyl ani mezi těmi dražšími. Byl mezi těmi nejdražšími. Respektive dražší byly už snad jen tři nebo čtyři batohy, a to řádově o pár desítek korun, a pak tam byl jeden unikátní model, který měl velký odskok a byl skoro za dvojnásobek ceny. Takže opravdu ano, zaujal mě téměř nejdražší batoh v obchodě.
Babička měla výborné pozorovací schopnosti a samozřejmě si všimla, že se mi tento batoh líbí. Nechala mě však, ať si vyberu. Řekla mi, ať nehledím na cenu, ať si vyberu kterýkoli, který se mi líbí. Vybral jsem samozřejmě ten nejlevnější, ale babička vzala ten, který se mi opravdu líbil, a přinesla jej k pokladně.
Byl jsem štěstím bez sebe. Měl jsem radost. Ta ohromná radost se však už v autě změnila v obavy, co na to řekne otec. Babička moc dobře věděla, jaký je. Choval se vždy hrubě i k ní, i jí – vlastní matce – zničil spoustu věcí a neměl vůbec ostych napadnout i ji. Babička mi řekla, že mu řekneme, že batoh je od známé za třetinu ceny. Že se jim sešly dva batohy, nevyužijí je, a že to byl ultra výhodný kup. Dnes mi připadá absurdní, aby dospělý svéprávný člověk, který platil penězi, které sám vydělal, musel vymýšlet báchorky a obhajovat se.
Když mě babička přivezla domů, snažil jsem se skrýt radost, protože každá má radost byla okamžitě znegována. A tak jsem nasadil výraz, jako bych byl z nového batohu naštvaný. To nebyla špatná taktika – otec vypadal, že ho to ani nezajímá. Koukal do počítače a vypadalo to, že to všechno projde v klidu. Potichu a nenápadně jsem tedy odnesl nový předmět nahoru do svého pokoje, babička šla do kuchyně připravovat večeři, na kterou jsme nakoupili společně po pořízení batohu. Kdyby babička nenakoupila, asi by k večeři byl opět maximálně pohled do prázdné ledničky.
Najedli jsme se a stále byl překvapivě klid. Šel jsem spát a pořád byl klid. Možná to bylo také díky tomu, že u nás zůstala babička přes noc. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ale taky jsem si uvědomoval, že informaci o novém batohu otec stále nemá a trošku jsem se děsil, co bude následovat, až se to dozví. Samozřejmě jsem ráno vyrazil s novou aktovkou. Ještě večer jsem si tam uložil všechny učebnice a hlavně svoje léky.
Musím brát léky na svou nemoc, ráno a večer. Když si léky nevezmu, sice neumírám, ale je mi příšerně zle. Každou přestávku ve škole trávím na toaletě a trpím, při hodině se pak snažím přežít a odpočítávám minuty, které jsou nekonečné. To jsou stavy, které mám pouze, když si nevezmu svou medikaci. A otec to moc dobře ví.
Ráno jsem tedy vyrazil s novým batohem, chtěl jsem jen rychle a nenápadně proběhnout, aby si nevšiml. Babička už čekala venku v autě, šel jsem do kuchyně pro vodu a rozloučit se s otcem. Aktovku jsem nechal v chodbě, aby ji neviděl. Ale najednou se zvedl a šel do prádelny, kam vedla cesta přes chodbu. Začalo mě polévat horko. Když batoh viděl, začal šílet. Začal nadávat na mě, na babičku, na celý svět. A zase jsme byli ve spirále. Věděl jsem, že dnes už není šance na to, přijít do školy včas. A jestli vůbec. Jak tam tak nadával, rozhodl jsem se zkusit něco, co nemělo moc šancí na úspěch. Vzal jsem batoh a šel ke dveřím, ignorujíc jeho nadávky a křik. Skutečně bez úspěchu. Strhl mi batoh a zahodil jej pryč. Když jsem se rozeběhl pro batoh, shodil mě a začal mi ubližovat. Chvíli to trvalo, ale utekl jsem za babičkou do auta a řekl jí, ať rychle jede. Pochopila, zařadila a jela. Otec za námi ještě hodil kamenem a sice trefil auto, ale nijak závažně jej neponičil.
Přemýšleli jsme s babičkou, co teď. Škola už byla pasé. Ale potřeboval jsem svoje prášky. Věděl jsem, že bez nich mě čeká náročný víkend. Byl pátek a lékárny je běžně nemají skladem, takže šance na nové byla nejdříve v pondělí. Prosili jsme otce, ať mi umožní vzít si alespoň ty prášky. Neumožnil. Vysmál se mi, ať si trpím, že si to zasloužím.
Nakonec jsem ten příšerný víkend musel zvládnout bez svých léků. Nespal jsem celé noci, přes den jsem byl vyčerpaný, bolela mě hlava a bylo mi zle. Byl jsem ten víkend u babičky, takže alespoň na duši jsem měl klid.
Dnes – když se ohlédnu zpět
Dnes, s odstupem let, se na celou situaci dívám jinak. To, co jsem kdysi nedokázal pojmenovat, dnes vnímám se soucitem vůči sobě samému. Ten kluk s bolavými zády, který se radoval z obyčejného batohu, nebyl rozmazlený ani nevděčný. Chtěl jen cítit trochu normálnosti. Chtěl vědět, že jeho radost může existovat, aniž by musela být zničena.
Otec tehdy nebojoval se mnou, ale s něčím hluboko v sobě. Narcistická osobnost vnímá svět jako neustálé ohrožení vlastního ega – i dětská radost může být pro ni zrcadlem, které ukazuje, že někdo jiný má kontrolu nad svým štěstím. A to narcista nesnese. Radost druhých v něm vyvolává závist, kterou neumí zpracovat, a tak ji ničí.
Dnes chápu, že ten vztek nad batohem nebyl o batohu. Byl o jeho bezmoci, že nemohl kontrolovat všechno – ani to, co mi udělá radost. Každá moje autonomie, každý projev samostatnosti byl v jeho očích útokem. Proto se snažil vše převrátit v mocenskou hru, v níž musel vyhrát on.
Tehdy jsem si připadal slabý a provinilý. Dnes vím, že jsem byl jen dítě, které se snažilo přežít ve světě, kde i maličkost mohla spustit bouři. Když si dnes kupuji něco nového, i po těch letech někdy cítím drobný záškub v žaludku – jakýsi tichý strach, že by se to „nemělo“. To je stín z minulosti, který se někdy ozve, ale už mu nedávám moc nad svým životem.
Ten batoh jsem nakonec nesměl nosit. Nějakou dobu byl doma pověšen v chodbě na věšáku, aby mi připomínal mé pochybení a zároveň asi i jako trest. Později při dalším otcovo amoku batoh rozerval tak, že už byl nepoužitelný.
Ale v paměti mi zůstal – ne jako věc, ale jako symbol. Symbol nespravedlnosti, kterou tehdy můj dětský svět neunesl, ale dokázal ji cítit.
Dnes si to při sepisování vše prožívám znovu, už ale jinak - s odstupem, větším nadhledem, pochopením a hlavně - beze strachu a bezmoci. Možná se tomu říká regresní terapie, možná se to nazývá jinak, nicméně pomáhá to. Všechna ta bolest, která se mi za ta léta bezmoci nastřádala, uložila a zapouzdřila v celém těle, postupně mizí.
Předchozí povídky ze série „Ze života“:
