Článek
Byla zima. Mně bylo sedm let. Maminka byla těhotná. Každý den jsme doma poslouchali otcův křik a nadávky, že další dítě nechtěl, že děti jen kazí život a stojí peníze. Každý den výčitky, ponižování, bití mě i maminky, nekončící peklo. Už jako dítě jsem si říkal: „Kdyby se mi tak něco stalo a museli mě odvézt do nemocnice, měl bych klid.“ Pak jsem si ale vždy uvědomil, co by asi tak dělala moje maminka, kdyby v tom pekle zůstala sama – a ty myšlenky mě přešly.
Těšili jsme se s maminkou na miminko. Ale jen potichu a potají, aby to otec nevěděl. Vždy, když jsme se radovali, vyvolal hádku a často to končilo bolestí. Naší bolestí a jeho odchodem kamsi.
Toho dne jsme měli jet na rodinnou oslavu. Bylo domluveno, že otec bude pít jen nealko a bude řídit. Celá rodina už ho znala a všichni věděli, že jakmile se napije, je zaděláno na průšvih. Všichni tedy byli klidní, že bude bez alkoholu. Nicméně během oslavy začal být nevrlý, že musí pít limonádu, a došel k závěru, že není důvod, aby nepil, když manželka je těhotná a stejně pít nemůže – tak proč by přece nemohla řídit ona.
A začal konzumovat vše, co obsahovalo nějaké procento alkoholu. Celá rodina se ho snažila „krotit“, ale nebylo to nic platné. Celá oslava byla zkažena a atmosféra příšerná. Část rodiny raději odešla se záminkou, že už jsou unavení, a ti, kteří zůstali, se jen snažili vydržet jeho samolibé chvástání a vyzdvihování sebe sama jakožto nejúspěšnějšího člověka v místnosti. Jak se zvedala hladina alkoholu v jeho těle, zvedala se také agrese a nenávist. Vzpomínám si, jak se začal trefovat do všech přítomných. Jak pohrdavě a povýšeně mluvil o jejich práci, zálibách, autech, bydlení – zkrátka všichni dělali všechno špatně, všichni byli v jeho očích hlupáci a nic neuměli.
Jen můj otec byl nejlepší ze všech. Jen on byl tím „nejdokonalejším vzorem“, o kterém by se nejspíš mělo psát v učebnicích. Když už jeho samochvalné monology trvaly moc dlouho, oslavenec se zvedl a řekl, že už stačilo, že takhle si tedy oslavu svých narozenin nepředstavoval a že bychom mohli změnit aktivitu a například si zahrát karty nebo kostky. To se mého otce dotklo a začal „vidět rudě“. Chvíli pohledem probodával oslavence, když najednou prudkým pohybem vystartoval a fyzicky jej napadl.
Okamžitě se na něj vrhli mužští účastníci oslavy, chytli ho a vedli ho ven na chodbu. Moje maminka začala brečet a prosit ho, ať se uklidní, a na moment to zabralo. Byli v předsíni a vypadal, že se uklidnil, a tak se všichni vrátili zpět do obýváku. Moje maminka vedla otce do koupelny, aby se opláchl studenou vodou a možná doufala, že jej přesvědčí k odjezdu domů.
V koupelně se však něco zvrtlo a otec začal maminku mlátit a křičet na ni, že nenarozené miminko stejně určitě není jeho a že zařídí, aby se nenarodilo nikdy. Bylo slyšet, jak křičí, že je nevěrnice a určitě ani já nejsem jeho dítě. Rychle se tam rozeběhli ostatní a odtrhli ho. Maminka ležela na zemi a brečela. Nepustili mě tam, ale z povzdálí jsem viděl, že leží, a slyšel, co se děje. Otce vyvedli ven, hodili mu boty a zamkli dveře.
Tím však rodeo teprve začalo. Křičel na ulici a nadával. Když nikdo nereagoval, vysypal popelnici a hodil ji na auto hostitelům. Pak začal házet ledové koule do oken (naštěstí tam nebyly žádné kameny, to by pravděpodobně skončilo jinak). To už začali vylézat sousedé z ostatních domů a vyhrožovat policií, tak se raději dal na útěk.
Nevzpomínám si přesně, kolik dnů to trvalo, ale nějakou dobu jsme byli s maminkou pryč a domů jsme se vrátili až po několika dnech. Po našem návratu byl nějakou dobu doma klid. Otec byl překvapivě ,,hodný" a klidný. Avšak ne na dlouho.
Pohled zpět dnešníma očima
Dnes, když si to vybavuji, chápu, že nejděsivější nebyla jen ta agrese, ale ta naprostá necitelnost. To, že člověk dokázal v opilosti uvažovat tak, že chce vlastní ženě způsobit potrat tímto způsobem. To není zkrat. To není jen alkohol. To je hluboce zakořeněná nenávist, potřeba kontrolovat a ničit. Naštěstí se nic vážného nestalo, maminka už byla velmi zkušená v sebeobraně a otec už byl dost nemotorný.
Jako dítě jsem měl pocit, že se to všechno děje kvůli alkoholu – že kdyby nepil, nebyl by agresivní. Ale dnes vím, že alkohol byl jen spouštěč, který odstranil poslední zábrany. To zlo a agrese byla součást jeho existence a způsobu uvažování, alkohol to nezpůsoboval, jen tomu dával průchod.
V tomhle je kouzlo i prokletí narcistů. Dokážou se přetvařovat. Dokážou hrát hodného otce a manžela, když jim to vyhovuje. Ale jakmile se mozek oslabí omamnými látkami a schopnost přetvařovat se vymizí, vypluje na povrch pravda. A ta pravda je děsivá. Je v ní pohrdání druhými, zlost na vlastní nedokonalost, zoufalá potřeba převahy.
Dnes chápu i to, proč se po takových výstupech vždy na chvíli uklidnil a hrál hodného. Nebyla to lítost. Byla to kalkulace. Věděl, že když přitlačí příliš, mohl by o nás přijít. A tak zjemnil. Dal si „pár dní klidu“, aby se maminka nadechla, aby znovu uvěřila, že „tentokrát to bude jiné“. A pak to celé začalo nanovo.
Mé dospělé já v tom vidí jasný vzorec: agrese – úleva – falešná lítost – klid – a znovu agrese. To je klasická spirála domácího násilí. A co je nejhorší – oběť často zůstává právě kvůli těm krátkým okamžikům klidu.
Tenkrát jsem nechápal, jak může moje maminka zůstávat po tom všem. Dnes chápu. Strach, závislost, ekonomická i psychická. A také láska. Protože i oběť, byť zničená, někdy stále doufá, že toho druhého zachrání.
Ale narcista zachránit nechce. On nechce být zachráněn. On chce být obdivován. A když ho někdo obdivovat přestane, zničí ho. Ať už psychicky, nebo fyzicky.
Dnes si to při sepisování vše prožívám znovu, už ale jinak - s odstupem a větším nadhledem a pochopením a hlavně - beze strachu a bezmoci. Možná se tomu říká regresní terapie, možná se to nazývá jinak, nicméně pomáhá to.
Předchozí povídky ze série „Ze života“:
