Článek
Příběh Svatého Mikuláše, jak jej známe dnes, je mnohem barvitější než jednoduchá pohádka o hodném světci, který jednou do roka rozdává dětem dárky. Za jeho legendou stojí skutečná historická osobnost, jejíž osud se během staletí propletl s lidovými zvyky, pohanskými rituály i církevním učením. Vznikla tak tradice, která u nás přežila i největší společenské změny a dodnes dokáže každého přimět na okamžik znovu uvěřit v kouzlo dobra.
Svatý Mikuláš se narodil kolem roku 270 v jihoanatolské Patře. Už rané prameny se shodují, že patřil k těm, kteří pomáhali tiše a bez okázalosti. Po smrti rodičů zdědil značné jmění, a právě tehdy začaly vznikat první příběhy o tajemných měšcích se zlatem, které někdo nechával u dveří nejchudších rodin. Podle pozdější církevní tradice se Mikuláš stal biskupem v nedaleké Myře. Nebyl to však muž, který by si vystačil s úřední důstojností; lidé si ho pamatovali hlavně pro jeho odvahu zastat se slabých a pro jeho víru ve spravedlnost.
Jedna z nejslavnějších legend vypráví o třech dcerách, jejichž otec neměl peníze na věno. Hrozilo jim, že zůstanou bez budoucnosti i ochrany, jak to tehdejší svět vnímal. Mikuláš se rozhodl zasáhnout – ne jako bohatý patron, ale jako neviditelný dárce. Pod rouškou noci prohodil do domu tři měšce se zlatem. Podle některých verzí se dostaly dovnitř oknem, podle jiných spadly do sušící se punčochy. Ať už to bylo jakkoli, základ pozdější tradice přicházení „v předvečer“ a darů, které se objevují tajemně, byl na světě.
Další texty už spojují Mikuláše s mořem, bouří a podivuhodným klidem, který se měl rozhostit, když se k němu námořníci modlili. Právě jim se stal patronem, což vysvětluje i to, proč jeho ostatky v 11. století ukořistili italští námořníci a převezli do Bari. Jeho kult se tak rozšířil do celé Evropy. Zřejmě právě tehdy se začaly formovat i lidové průvody, v nichž se dobro a zlo zobrazovalo pomocí masek, typických pro zimní období. Do postavy Mikuláše se tak postupně vmísily prvky starších zvyků – hlučné vyhánění nečistých sil, strašidelné masky a snaha symbolicky uzavřít rok. K biskupovi obcházejícímu domy přibyl odpudivý čert, který měl ztělesňovat temnotu a hříchy; a anděl, který měl připomínat čistotu a světlo.
Čas udělal z těchto tří postav neodmyslitelnou trojici. V českých zemích je doložen už ve středověku zvyk mikulášské obchůzky, jenž od 19. století nabírá podobu, kterou známe dnes. Mikuláš se stal laskavým, ale spravedlivým soudcem, čert varováním a anděl tichým příslibem naděje. Tradice přežila i období, kdy se světská moc snažila potlačit náboženské zvyky, a dokonce i moderní svět přetékající technologiemi. Stále dokáže oslovit děti i dospělé, protože v sobě nese jednoduché poselství: dobro má smysl i tehdy, když se děje tiše.
A tak když se každoročně rozezní řetězy, zazní hluboký hlas v bílém rouchu a do tmy vstoupí světlo andělských křídel, vracíme se na chvíli k příběhu muže, který žil úplně obyčejný život – jen ho zaplnil neobyčejnou laskavostí.
Zdroje:
