Muž si sám vyvrtal díru do lebky - navzdory tomu nebo díky tomu prožil kvalitní vitální život

Existují životní příběhy, které se vymykají žánrům. Nejsou to biografie, nejsou to horory, nejsou to filosofické traktáty ani dobrodružné romány – a přesto v sobě mají od každého kousek. Takovým příběhem je život Josepha „Joe“ Mellena. Na první pohled nenápadného Brita, který však učinil rozhodnutí, jež mu přineslo pověst legendy, šílence i vizionáře zároveň.

Joe Mellen se v 60. letech stal jednou z nejvýraznějších postav psychedelické subkultury. Byl součástí okruhu lidí, kteří nechtěli jen experimentovat s vědomím, ale porozumět jeho samotné podstatě. Jeho fascinace vedla tam, kam se odváží málokdo – k myšlence, že lidská lebka není pevnou hranicí, ale spíše zbytečným víkem, pod nímž se tlak krve a mozkových tekutin brání přirozenému rozšíření mysli. A tak Mellen udělal něco, co z dnešního pohledu působí jako bizarní absurdita: třikrát se pokusil vyvrtat si do lebky otvor. Třikrát „otevřít hlavu“ v nejdoslovnějším slova smyslu.

Napsal o tom knihu. Stala se kultovní. A on sám – navzdory očekáváním, nebo možná právě díky nim – prožil dlouhý a překvapivě vitální život.

Tomuto příběhu se nedá přiblížit jinak než vyprávěním. A možná právě tak je nejlepší hledat odpověď na otázku, která visí ve vzduchu od prvního odstavce: Proč by to někdo udělal?

Je třeba vrátit se do šedesátých let minulého století. Londýn pulzoval hudbou, barvami, protesty a vizemi jiného, svobodnějšího světa. Kultura se měnila rychleji než počasí, LSD se stávalo symbolem povstání proti konvencím a generace mladých lidí se domnívala, že skutečný smysl existence lze najít jen na hranici reality.

V tomto světě se Joseph Mellen ocitá mezi lidmi, kteří měli jedno společné: chtěli víc. Ne větší kariéru, ne větší dům. Chtěli větší mysl.

V té době se setkává s holandským lékařem a výstředním myslitelem Bartem Hughesem, mužem, který tvrdil, že civilizace udělala zásadní chybu: uzavřela své lebky příliš dokonale. Hughes byl přesvědčen, že v dětství – dokud neztvrdne lebka – proudí mozkem více krve a díky tomu je mysl otevřenější, tvořivější a jasnější. A že trepanace, tedy chirurgické vytvoření otvoru v lebce, může tento stav částečně obnovit.

Je to bláznivé. Je to krásné. Je to nebezpečné. V šedesátých letech to však mnohým připadalo jako další logický krok v cestě k vyššímu vědomí. A Joe Mellen – inteligentní, citlivý a fascinovaný možnostmi lidské mysli – byl připraven jít až na samotnou hranici.

Není mnoho lidí, kteří by si troufli udělat to, co Joe. Většina by couvla před bolestí. Před rizikem. Před tím, co všechno se může stát ve chvíli, kdy se skalpel zakousne do kůže na hlavě a lebka začne odhalovat svou tvrdou odolnost. Joe necouvl.

Jeho první pokus byl chaotický, téměř až amatérský. Použil ruční nástroje, daleko méně vhodné, než jaké by měl neurochirurg k dispozici. Výsledek? Krvavá, bolestivá a psychicky náročná procedura, která skončila neúspěchem. Ne proto, že by se zalekl – ale proto, že jednoduše nedokázal proniknout dost hluboko.

Dochází mu, že skutečnost je mnohem tvrdší než teorie. A přesto se nevzdává. Ona zvědavost, ta neovladatelná, žhnoucí touha porozumět, ho vede dál. Vede ho k druhému pokusu.

Druhá trepanace je o něco promyšlenější. Joe už ví, do čeho jde. Zná úskalí. Zná limity vlastního těla. Tentokrát se však připraví lépe – má lepší nástroje, jasnější plán a také podporu své tehdejší partnerky, Amandy Feilding, která později založí Beckley Foundation a stane se jednou z nejvýznamnějších osobností moderního výzkumu psychedelik.

A přesto ani tentokrát neuspěje. Mozková kost je tvrdá, krev se dere ven, bolest se stává téměř neovladatelnou. Joe končí druhý pokus frustrovaný, ale stále odhodlaný.

To, co by jiného člověka zastavilo navždy, se pro něj stává motivací. Neúspěch je jen další schod směrem k cíli. A tak přichází pokus třetí.

Ten okamžik vešel do dějin alternativní kultury. Joe Mellen se rozhodl potřetí, tentokrát definitivně a nezvratně, vyvrtat si díru do lebky. Použil elektrický vrták. Byť se to zdá neuvěřitelné, šlo o proces, který popsal s pozoruhodným klidem: jako by šlo o běžnou domácí opravu.

A pak se to stalo.

Když vrták konečně proklouzl poslední vrstvou kosti, Joe tvrdil, že ucítil „šššš“, jakýsi vnitřní pocit uvolnění. Žádné exploze světla, žádná duchovní extáze. Spíše trvalý pocit lehkosti, změny vnitřního tlaku, jasnosti. Něco, co je natolik jemné, že by si to člověk v běžném životě ani neuvědomil – nebýt očekávání, které do procesu vložil.

Mellen tento moment popsal ve své knize Bore Hole, která se stala kultovní literární kuriozitou. Kniha neoslavuje šílenství, jak by se mohlo zdát. Je to překvapivě tichý, intimní, místy až poetický text o hledání. O touze pochopit vlastní vědomí.

Ať už byl výsledek jakýkoli, pro Josepha Mellena byl jednoznačný: jeho úkol byl splněn.

Příběh Joe Mellena by však nebyl úplný bez hlubšího pohledu na samotný fenomén trepanace. Ať už se zdá jeho čin jakkoli šílený, tato praxe provází lidstvo tisíce let.

Archeologové nacházejí staré lebky s malými otvory napříč kontinenty – Afrikou, Evropou, Asií i Amerikou. Mnohé z těchto lebek nesou známky hojení, což znamená, že pacienti přežili a žili ještě dlouho. A někdy i opakovaně absolvovali tento zákrok.

Proč to naši předkové dělali? Zčásti kvůli zraněním, která vyžadovala uvolnění tlaku. Zčásti kvůli víře v odhánění zlých duchů. A zčásti proto, že si všimli něčeho, co tehdejší medicíně unikalo: že úleva tlaku může někdy doslova zachránit život.

Moderní neurochirurgie zná trepanaci v jiné podobě – jako kraniotomii. Chirurgové dnes lebku otevírají běžně, ale vždy tak, aby kostní ploténku po zákroku vrátili zpět. Jde o přesně řízený proces, při němž hraje roli každý milimetr.

Ale tradiční trepanace? Tu moderní medicína považuje za zastaralou, riskantní a zbytečnou. Ne proto, že by byla neproveditelná, ale proto, že svět mezitím objevil bezpečnější cesty.

Joe Mellen však žil v době, kdy věda, psychedelie a underground se střetávaly v jednom bouřlivém objetí. A jak už to bývá, v takových dobách lidé dělají věci, které by jinak neudělali.

A pak přichází možná největší překvapení tohoto příběhu. Joe Mellen, muž, který si třikrát vrtal do lebky, skutečně prožil dlouhý, plný a vitální život. Ještě v polovině roku 2010 se objevoval v rozhovorech, ve kterých působil energicky, bystře a nečekaně klidně. Ve světě, kde jsou mnozí lidé zničeni mnohem menšími zásahy, působila jeho vitalita téměř jako výsměch pravděpodobnosti.

Žil střídavě v Anglii, věnoval se rodině, psal, vyprávěl a občas vystupoval v dokumentech či rozhovorech o psychedelikách. Jeho bývalá partnerka Amanda Feilding se stala světovou autoritou v oblasti výzkumu psilocybinu, LSD a změněných stavů vědomí. Jejich cesty se rozešly, ale vzpomínky na společná léta zůstaly pevně vryté v dějinách psychedelické kultury.

A Joe? Ten se stal legendou.

Poslední ověřená veřejná zmínka o jeho životě pochází z roku 2016, kdy byl popsán jako vitální sedmdesátník v dobré kondici. Po tomto roce se jeho jméno z veřejného prostoru postupně vytratilo. Je možné, že klidně žije někde mimo mediální svět, v tichu, které měl rád. Stejně tak je možné, že jeho příběh už došel ke konci – ale pokud ano, odešel bez zbytečné pozornosti. Jak to u takových lidí bývá.

Mellenův příběh zůstává fascinující právě tím, že nepodléhá jednoduchému zhodnocení. Není to oslava šílenství. Není to příklad vědeckého pokroku. Není to ani doklad pravdivosti starých teorií o tlaku krve v mozku.

Je to příběh o člověku, který se rozhodl žít podle své vlastní vnitřní pravdy.

V době, kdy internet zaplavují zkratky, instantní recepty na štěstí a populistické pseudovědy, působí Joe Mellen paradoxně upřímně. Ne proto, že by jeho čin byl racionální. Ale proto, že byl skutečně jeho. Autentický. Nepokrytý snahou o senzaci. Nebyl to čin exhibicionisty, ale člověka dychtícího po porozumění.

A možná právě proto jeho příběh stále přitahuje další generace čtenářů. Je to připomínka, že lidská touha poznat sama sebe může být někdy krásná i nebezpečná zároveň. A že hranice mezi odvahu a extrémem je často až nekomfortně tenká.

Když se řekne „trepanace“, většina lidí si představí hrůzy, krev, bolest. Když se řekne „Joe Mellen“, kdo ví – někomu přijde na mysl šílenec, někomu průkopník, někomu mystik. Ale pro ty, kteří znají jeho příběh trochu hlouběji, zůstává jeden zásadní fakt: Joe Mellen je připomínkou, že člověk dokáže překročit hranice, které si stanovil sám.

Možná nebylo jeho cílem najít osvícení. Možná chtěl jen vědět, zda to jeho tělo vydrží a přežije. Možná hledal pocit, který se nedá popsat, jen prožít. A podle všeho našel, co hledal.