Není lov jako lov - břídilové ničící les a profíci

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jaké to je ulovit správně kořist? Na první pohled se může zdát, že lov je jen o tom, vzít zbraň, vyrazit do lesa a vrátit se s úlovkem. Ale skutečnost je mnohem složitější a i citlivější. Stejně tak, jako v každém jiném oboru, i mezi lovci a myslivci existují profesionálové, kteří svou činnost berou vážně a s úctou, a pak břídilové, kteří svým jednáním napáchají víc škody než užitku.

Lov je činnost stará jako lidstvo samo. V dávných dobách šlo o otázku přežití, dnes je to spíš otázka regulace, tradice a vztahu k přírodě. Ale jedno zůstává stejné: lov má svá pravidla. A když nejsou dodržována, trpí nejen samotná zvěř, ale i celé prostředí, jehož jsme všichni součástí.

Každý lovec potvrdí, že ulovit první kus, který se objeví na mýtině, není známkou zkušenosti, ale naopak nedostatku sebekontroly. Lov není o počtu trofejí ani o množství masa v mrazáku. Správný lovec se nejprve dlouho dívá, než stiskne spoušť. A pozor v tomto případě ,,dlouho dívá" neznamená, že sedí na posedu několik hodin. Když vybírá opravdu uvážlivě, je to otázka klidně několika týdnů. Zvěř chodí brzy ráno, a tak lovec zde musí být ještě dříve, než zvěř.

Výběr zvěře je totiž základní kámen myslivosti. Cílem není ulovit nejsilnějšího a nejzdravějšího jedince, ale právě naopak – šanci by měl dostat ten, kdo má předpoklad předat své geny a posílit populaci. Lovit se mají kusy slabé, nemocné, staré nebo ty, které se nehodí do celkového obrazu chovu.

Tady se ukazuje rozdíl mezi profíkem a břídilem. Profík vidí součást celku a domýšlí až do konce. A právě v tomto bodě začíná zodpovědnost, protože špatná volba může narušit rovnováhu nejen jednoho stáda, ale i celého lesního společenství.

Les má svou vlastní řeč. V létě šumí listí, v zimě křupe sníh, a když se objeví zvěř, najednou se všechno zastaví. Lovec ví, že tohle je okamžik, který rozhoduje.

Profesionál se nadechne, rozhlédne, zkontroluje, jestli je bezpečné stisknout spoušť. Jestli v pozadí není jiný kus, jestli nemůže ublížit tam, kde nemá. Vybírá si úhel, vzdálenost a čas. Když pak vystřelí, je to s přesností chirurga – rána rychlá a jistá, aby zvěř netrpěla.

Naproti tomu břídil nezná slitování ani respekt. Střílí v nevhodný okamžik, špatně míří, zraňuje. Někdy pak zvíře prchá zraněné do hloubky lesa a dlouhé hodiny nebo dny umírá v bolestech. Zvěř nemá doktora, a tak když tato situace nastane, měl by neúspěšný střelec vynaložit veškeré úsilí na to, aby raněný kus dohledal a ukončil trápení. Každý správný lovec by měl mít parťáka psa, který dokáže vystopovat a dohledat cokoli kdykoli a kdekoli. Nemluvě o faktu, že raněný kus má mnohdy více síly než bez zranění a v režimu ,,útěk nebo obrana". Když utíkat nemůže, brání se a tak potom vznikají ti zranění ,,myslivci". Takový lov není úspěch, ale selhání.

Možná se zdá, že okamžik stisku spouště je konec. Ale pro myslivce to je naopak začátek velkého kusu práce. Správný lovec ví, že jeho úloha nekončí ulovením kusu. Musí zvěř dohledat, postarat se o ni a nakonec i o samotné místo, kde lov proběhl.

Zodpovědný myslivec nikdy nenechá přírodu zbytečně poznamenanou. Vše, co do lesa přinesl, si také odnese. Nedopustí, aby po něm zůstaly patrony, igelity nebo jiné stopy cizí civilizace. Ostatně takto by se měli chovat úplně všichni návštěvníci lesů.

Myslivost není jen o zbraních a lovu. Je to především o práci kolem – krmení v zimě, sledování zdravotního stavu zvěře, péče o krmelce, o políčka, o celé prostředí. Kdo chce být myslivcem jen proto, aby se chlubil trofejí na stěně, má spíše nakročeno být tím břídilem devastujícím les i zvěř.

Je to trochu jako s hudebníkem: hrát na nástroj umí kde kdo, ale jen málokdo dokáže zahrát tak, aby z toho běhal mráz po zádech. Stejně tak v lovu – zbraň může držet každý, ale jen ten, kdo rozumí přírodě a má k ní respekt, se stává opravdovým mistrem.

Břídilové v lese nejsou jen neškodní nešikové. Jejich činy mají následky. Špatně provedený lov může způsobit utrpení zvířat, zmatek ve stádu, nevratné zásahy do přírodního řádu. A to nemluvíme o riziku pro lidi – o nebezpečných ranách, o výstřelech, které letí dál, než by měly. Les není střelnice. Je to domov. Domov pro zvěř, pro stromy, pro ptáky a nakonec i pro nás. Proto je nutné, aby se lovu věnovali jen ti, kteří k němu přistupují se znalostmi, pokorou a respektem.

Když se nad tím zamyslíme, lov není jen o získání masa nebo trofeje. Je to vlastně jakýsi starodávný rituál, který nás spojuje s přírodou. Ukazuje nám, že nejsme jejími pány, ale její součástí. Lovec, který jde do lesa s čistým svědomím a jasnou hlavou, může zažít něco, co se těžko popisuje. Je to ticho před výstřelem, chladný ranní vzduch, setkání s tvorem, který tu byl dávno před námi. A právě proto by měl každý lov být proveden tak, aby neztratil svou důstojnost.

Opravdu není lov jako lov a nelze kategorizovat všechny, kdo loví do jedné kategorie. Existuje mnoho způsobů, jak se věnovat lovu lesní zvěře, nejhorší způsob je ten, kdy se člověk o les opravdu upřímně nezajímá a jde mu jen o část (zážitek, trofej, zisk,…), to jsou pak ti devastátoři. Jeden dokáže posílit přírodu, druhý ji zraňuje. Jeden je ukázkou zodpovědnosti a úcty, druhý jen důkazem bezohlednosti. Rozdíl mezi profesionálem a břídilem není ve velikosti zbraně, ale v hlavě a v srdci.

Pokud se někdy budete dívat na lesní mýtinu a uvidíte myslivce, vzpomeňte si, že tam nestojí jen člověk se zbraní. Může to být někdo, kdo pomáhá udržovat rovnováhu přírody. A nebo – pokud svou práci dělá špatně – někdo, kdo ji narušuje.

A právě proto je tak důležité, aby se lovu věnovali opravdu jen ti, kteří jej dokážou vykonávat správně. Od okamžiku, kdy vyberou lovený kus, až po chvíli, kdy tiše opustí les, aniž by po sobě zanechali víc stop, než je nutné.

Čerpáno z výkladu osobních zkušeností ze života profesionálního lovce a odborníka na myslivost Pavla Jenče.

Dále z knih autorů:

Franz Vogt - Neue Wege der Hege

Miloslav Vach a kolektiv - Myslivost