Článek
A co když je to jen na nás? Chceme umřít, tak umřeme, chceme žít, tak žijeme — naše rozhodnutí
Zamysleli jste se někdy nad tím, jaké to asi je ocitnout se tváří v tvář smrti? Jestli náhodou ten rozhodující faktor nejsme my sami. Myslím to tak, že i když je tělo zraněné nebo oslabené nemocí, vždy to rozhodnutí záleží na našem vědomí. Jestli náhodou to nejsou nějaké testy, abychom sami viděli a zkusili, jestli nám to za to stojí.
Představte si scénu — ticho v nemocničním pokoji, monitor tiká, okno pouští dovnitř šedé světlo. Všichni v místnosti dělají, co umí: lékaři ošetřují, přátelé drží ruce, rodina šeptá modlitby. Přesto je tam něco, co žádné přístroje nezměří: zvláštní, prastará zodpovědnost, která spočívá v tom, zda pokračovat dál. Není to výzva pro zbytek světa — je to výzva pro jedince. Jako kdyby život sám poslal zkoušku: „Chceš dál?“
Tohle není romantizace nemoci ani zjednodušení složitých situací. Je to spíš metafora a zároveň pozvání k zamyšlení — jak moc je naše vědomí hybatelem osudu? Kolik moci má myšlenka, vůle, odhodlání? V příbězích, které svými slovy kolujeme dál, často najdeme hrdiny, jež se rozhodli zůstat, přestože tělo volalo po kapitulaci. A najdeme i ty, kdo opustili scénu, protože vnitřní svět byl unavenější než tělo.
Existuje prastará tradice, mýtus opakující se napříč kulturami: duše je něco jako kapitán na palubě lodi, zatímco tělo je loď. Bouře může roztrhat trup, plachty se rozdrtí, ale kapitán — pokud ještě stojí — může rozhodnout, zda se loď přestane snažit plout, nebo naopak naposledy zatne zuby a táhne ji dál. Tahle představa přitahuje i odpuzuje: přitahuje, protože dává smysl našemu vnitřnímu boji; odpuzuje, protože může znít tvrdě — jako by bagatelizovala utrpení.
Magazínovým jazykem: senzace? Ano — my si rádi hrajeme na ty, kdo převrací kotvy osudu. Mystika? Taky. Ale pod závojem napětí je praktická otázka: jak pečujeme o to, co v nás rozhoduje? Jak posilujeme duševní odolnost, jak podporujeme vědomí, aby mělo sílu volby? A jak všichni kolem nás respektují tu svobodu rozhodování, aniž by přestali být oporou?
Nejde jen o hrdinské výkřiky „já se nevzdávám“. Jde o tisíce malých momentů — o rána, kdy se probudíme a rozhodneme, že vstát z postele má smysl; o rozhovory, které znovu naladí smysl; o estetické a drobné radosti, které nasypou do duše další kapku „chci žít“. A stejně tak to může být i opačně: chvíle, kdy se vědomí vzdá, když už nic přiměřeně nezmírňuje bolest nebo když ztráta smyslu přemůže. To je ta nejbolestivější část hypotézy, ale zároveň i ta, která si žádá nejvíce úcty a porozumění.
Mystická linie v tomhle pohledu není náhodná. Když mluvíme o volbě života a smrti, vstupujeme do oblasti, kde se prolíná psychologie, duchovno a existenciální řez. Někteří filozofové tvrdí, že obsah vědomí, schopnost nalézt význam, je konečným arbitrem toho, jaký smysl náš biologický aparát přisuzuje pokračování. Jiné proudy varují před přílišnou „voluntarizací“ — že redukovat vše na vůli je nebezpečné a nečestné k těm, kdo trpí.
Čím dál víc lidí v naší společnosti si však začíná uvědomovat jedno: moc rozhodnutí není jen abstraktní idea, je to praktická položka v seznamu péče o sebe. Psychoterapie, smysluplné vztahy, příležitosti pro lehkost a humor — to vše nejsou luxusy, ale nástroje, které vytvářejí ten jemný prostor, kde může vědomí říct „ano“ životu. Když je ten prostor poškozen, volba se ztíží.
A co z toho plyne pro nás, čtenáře? Nejde o to vnucovat si představu absolutní kontroly — biologické limity jsou reálné. Jde o to, abychom si více vážili té schopnosti volby, a aby společnost chránila ty, kteří jsou zranitelní. Aby nebyly odsouzeny volby těch, kdo se rozhodnou jinak. A zároveň, aby ti, kdo se zmítají v pochybách, dostali šanci objevit malou jiskru, která by mohla rozhodnout jinak.
Ať už přijde dobrodružství zázraku, případná tragédie, nebo obyčejný každodenní zápas — zůstaňme pokorní k tajemství, kterému říkáme vědomí. A možná si připomeňme, že i když se mnohé děje bez našeho přičinění, stále existuje okamžik, kdy můžeme položit ruku na kormidlo a – byť s chvěním – rozhodnout, jestli loď dál bude plout.
