Podle odborníků lidé mluvením sami se sebou prospívají svému zdraví. Imunologové vysvětlují proč

Každý člověk vede denně stovky až tisíce vnitřních rozhovorů. Někdy si je ani neuvědomujeme.

„To nezvládnu.“

„Zase jsem něco pokazil.“

„Musím vydržet.“

Nebo naopak:

„Tohle zvládnu.“

„Udělám, co bude v mých silách.“

Právě tento vnitřní dialog podle psychologů významně ovlivňuje, jak naše tělo reaguje na stresové situace. A jak dnes potvrzuje obor zvaný psychoneuroimunologie, stres není jen psychický problém. Má měřitelné dopady na celý organismus včetně imunitního systému.

Ještě před několika desetiletími se vědci domnívali, že imunitní systém funguje víceméně jako samostatná jednotka.

Dnes už víme, že tomu tak není.

Mozek, nervová soustava, hormony i imunitní buňky spolu neustále komunikují. Pokud člověk dlouhodobě prožívá stres, úzkost nebo psychické vyčerpání, mění se hladiny stresových hormonů a zároveň se mění i některé imunitní reakce organismu. Tělo se totiž přizpůsobuje tomu, co vyhodnotí jako důležité pro přežití.

Právě propojením těchto systémů se zabývá psychoneuroimunologie – rychle se rozvíjející vědní obor na pomezí imunologie, neurologie a psychologie.

Krátkodobý stres může být užitečný. Připraví organismus na výkon, zvýší pozornost a pomůže zvládnout náročnou situaci. Jiná situace ale nastává, pokud stres trvá týdny nebo měsíce.

Chronicky zvýšená hladina stresových hormonů může narušovat rovnováhu imunitního systému a ovlivňovat jeho fungování. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že psychická zátěž souvisí například s vyšší náchylností k některým infekcím nebo pomalejší regenerací organismu. Přesné mechanismy jsou stále předmětem výzkumu, ale souvislost mezi dlouhodobým stresem a imunitou je dobře doložená.

Na první pohled se může zdát, že vůbec nic. Ve skutečnosti ale způsob, jakým sami se sebou mluvíme, ovlivňuje naše emoce. Psychologové rozlišují destruktivní a konstruktivní vnitřní dialog.

Pokud člověk neustále opakuje negace typu, že to nezvládne, mozek reaguje, jako by byl skutečně v ohrožení. Naopak realistický a podpůrný způsob přemýšlení může pomoci snižovat subjektivně vnímaný stres, lépe regulovat emoce a usnadnit zvládání náročných situací.

To ale neznamená, že pouhé opakování pozitivních vět dokáže léčit nemoci. Takové tvrzení současná věda nepodporuje.

Internet je plný slibů, že stačí správně myslet a tělo se samo uzdraví. Odborníci jsou mnohem opatrnější. Ano, psychická pohoda může příznivě ovlivňovat některé procesy v organismu. Ano, snižování dlouhodobého stresu může prospívat zdraví.

Nicméně samotné pozitivní myšlení ani mluvení k sobě nenahrazuje lékařskou léčbu a neexistují důkazy, že by dokázalo samo o sobě vyléčit infekce, rakovinu nebo jiná závažná onemocnění.

Právě rozlišování mezi vědeckými poznatky a přehnanými sliby je podle imunologů zásadní.

Nejde o to stát před zrcadlem a přesvědčovat se, že je všechno perfektní. Mnohem účinnější je realistický přístup. Místo věty „Jsem k ničemu“ zkuste říct: „Dnes se mi něco nepovedlo, ale díky této zkušenosti to příště zvládnu lépe.“

Namísto „To nikdy nedokážu“ může zaznít: „Bude to náročné, přesto zkusím udělat první krok.“

Takový způsob přemýšlení neskrývá realitu. Jen ji neinterpretuje katastroficky. Právě to pomáhá mozku lépe zvládat zátěž.

Moderní imunologie stále častěji potvrzuje, že lidské zdraví není výsledkem jediného orgánu. Je to spolupráce mozku, hormonů, nervového systému, imunity i životního stylu. Spánek, pohyb, kvalitní strava a mezilidské vztahy zůstávají základem. Stejně důležité ale může být i to, jakým hlasem k sobě každý den promlouváme.

Proto je důležité mít rád toho člověka, kterého posloucháme nejčastěji. Mluvit k němu s úctou a porozuměním. Vážit si jej. Ano, toho člověka, kterého potkáváme každé ráno v zrcadle.

Zdroje a inspirace: