Hlavní obsah
Příroda a ekologie

Podle vědců jsou nezmaři nesmrtelní – a jak je to s tou naší nesmrtelností?

Foto: Abraham Trembley / Pierre Lyonnet, volná doména, Wiki Commons

V hlubinách rybníků a potůčků žije tvor, který se odmítá podřídit smrti. Nezmar. Malý zázrak přírody, který vědcům vzdoruje už desítky let. Co jeho nesmrtelnost říká o nás – o bytostech, které vědí, že čas se krátí?

Článek

Zrození ze světla vody

Když se podíváte do průzračné vody, možná zahlédnete cosi jako tenkou nit, průsvitnou a křehkou. Nezmar, hydra, drobný tvor, kterého byste snadno přehlédli, kdyby o něm nekolovaly legendy z laboratoří. Vypadá jako rostlinka, ale je to živočich. Někde mezi snem a vědou. Patří mezi žahavce – tedy vzdálené příbuzné medúz a korálů. A přesto se od nich liší v jednom zásadním ohledu: neumí stárnout.

Tedy přesněji – vědci zatím nezjistili, že by stárnul. Jeho tělo se obnovuje s neúnavnou pravidelností, buňky se regenerují do nekonečna. Když nezmarovi uříznete kus těla, zregeneruje. Když ho rozříznete napůl, získáte dva. A když ho necháte být, bude se prostě dál a dál obnovovat. Některé laboratorní kolonie přežívají už celé desítky let, aniž by se na nich podepsal čas.

Nesmrtelný, ale zranitelný

Slovo „nesmrtelný“ zní jako z pohádky, ale v přírodě znamená něco jiného než u lidí. Nezmar totiž může zemřít – pokud ho sežere ryba, vysuší slunce nebo otráví voda. Jeho nesmrtelnost není neprůstřelná, ale buněčná. Uvnitř jeho těla probíhá věčný tanec zrodu a zániku, který nikdy nedospěje do fáze únavy.

Za tuto zvláštní schopnost může populace tzv. kmenových buněk, které se nikdy „neunaví“. U člověka se kmenové buňky dělí jen určitý početkrát, než podlehnou opotřebení. U nezmarů se dělí stále – a stále dávají vznik novým tkáním. Jakoby jejich tělo bylo zapomenutým chrámem života, který nezná konec.

Malý tvor, velké otázky

Vědci, kteří nezmary zkoumají, přiznávají, že jejich nesmrtelnost není absolutní. Spíše jde o biologickou „nesmrtelnost“, tedy schopnost vyhnout se stárnutí – tomu pomalému, neodvratnému rozkladu, který lidi, dříve či později dostihne.

A přece, když se člověk dívá na nezmara pod mikroskopem, cítí cosi zvláštního. Jako by se díval na zrcadlo minulosti i budoucnosti zároveň. Co když i my v sobě máme zrnko téže síly? Co když to, co nazýváme „smrtí“, je jen jiná forma proměny?

Foto: Abraham Trembley / Pierre Lyonnet, volná doména, Wiki Commons

Život bez začátku a konce

Nezmar se rozmnožuje pučením – z jeho těla vyroste drobný výhonek, který se oddělí a stane se novým jedincem. Kopie originálu, který nikdy nezmizí. Pokud by podmínky zůstaly ideální, nezmar by mohl žít věčně. Jenže příroda ideální podmínky nezná.

Tento paradox – schopnost věčné regenerace a zároveň křehkost existence – jako by nám něco říkal i o lidském osudu. I my máme v sobě neuhasitelnou touhu po přežití, po trvání, po otisku, který překoná naše tělo. Zakládáme rodiny, píšeme knihy, tvoříme, vzpomínáme. Každý z nás, po svém, pučí do budoucnosti.

Vědecký sen o nesmrtelnosti

Laboratoře po celém světě se pokoušejí pochopit tajemství nezmarů. Vědci studují jejich geny, enzymy, kmenové buňky. Hledají klíč, který by mohl otevřít dveře k lidské dlouhověkosti.

Zvláštní roli v tom hraje protein FOXO, který reguluje buněčnou obnovu. U lidí jeho aktivita s věkem slábne, u nezmarů zůstává silná. Je to snad molekulární tajemství věčného života? Možná. Ale stejně jako u všech velkých otázek, čím víc toho víme, tím víc cítíme, že odpověď přesahuje rámec mikroskopu.

Smrt jako součást rovnováhy

Kdyby byl svět plný nesmrtelných bytostí, zřejmě by se brzy stal nesnesitelným. Bez zániku by nebyl prostor pro zrod. Bez ticha by nebyla hudba. Bez smrti by život ztratil význam. Možná proto příroda udělila nesmrtelnost jen několika nenápadným tvorům – jako připomínku, že i zánik má své místo v řádu věcí.

Pro nás lidi je smrt zároveň hranicí i zrcadlem. Díváme se na ni s hrůzou i s fascinací. Snažíme se ji obejít, vysmát se jí, přelstít ji. Ale přesto, v každém okamžiku, v každém nádechu, neseme její dotek.

Mýty a touhy

Od nepaměti hledáme nesmrtelnost. První hrdina lidské literatury, se vydal na cestu za věčným životem – a skončil se slzami v očích, když pochopil, že nesmrtelnost patří bohům, ne lidem. Staří Egypťané mumifikovali těla, aby zajistili duši věčný klid. Alchymisté hledali kámen mudrců, moderní věda experimentuje s genetickými zásahy.

A přesto, i kdybychom jednou našli způsob, jak zastavit stárnutí, nezbavíme se otázky, co vlastně znamená „žít věčně“. Co je to věčnost bez proměny? Bez paměti, která ví, že čas plyne?

Nezmar v nás

Možná se v každém z nás skrývá malý nezmar. Ne v biologickém smyslu, ale v tom lidském – v té síle, která nás zvedá po pádu, která hojí rány, která nám dovoluje znovu začít. Nezmar je v našem úsměvu po nezdaru, v první jarní chuti do života, v dětském pohledu, který nezná strach.

Když se díváme na něj, učíme se něco o sobě. O tom, že i když naše těla stárnou, něco v nás se neopotřebuje. Touha, láska, paměť – to jsou naše kmenové buňky duše.

Život po smrti – nebo život v každé chvíli?

Když věda mluví o nesmrtelnosti, mluví o buňkách, genech, procesech. Když o ní mluví člověk, mluví o duši. O tom, co přesahuje hmotu. A možná právě v tom spočívá rozdíl mezi nezmarem a námi.

Nezmar žije v nekonečné přítomnosti. Neví o včerejšku ani o zítřku. Nepamatuje, nesní, neplánuje. My naopak žijeme v čase – máme minulost a budoucnost, a mezi nimi se kymácí křehký most přítomného okamžiku.

A možná právě proto je lidský život tak vzácný. Protože víme, že jednou skončí. Proto si vážíme vteřin, které máme. Proto milujeme. Proto tvoříme.

Věčnost není otázka délky, ale hloubky

Nesmrtelnost nezmara je fascinující, ale i trochu smutná. Je to věčnost bez příběhu. Život bez paměti. Krása bez úžasu. My lidé máme jinou formu nesmrtelnosti – tu, kterou zanecháváme v druhých.

Každý laskavý čin, každé slovo, které zahřeje, každý okamžik pochopení – to všechno jsou drobné pučící výhonky, které přežijí nás samotné. A tak možná žijeme dál, v těch, kterým jsme kdy byli blízko.

Co nás učí voda

Voda, domov nezmarů, je dokonalým symbolem života. Je neustále v pohybu, ale nikdy nezmizí. Mění tvar, barvu, teplotu, ale zůstává vodou. Možná taková je i nesmrtelnost – proměnlivá, tekoucí, beztvará, a přesto trvalá.

Když se díváme na hladinu, vidíme odraz sebe samých, ale nikdy ten samý dvakrát. Každý den jsme trochu jiní – a právě v té změně se skrývá trvání.

Foto: Pixabay

Čas jako dar

Ať už je to jakkoli – jestli se někde v genech nezmara skrývá klíč k věčnosti, nebo jestli je nesmrtelnost jen snem lidského srdce – jedno víme jistě: máme přítomnost.

To, že dýcháme, že cítíme, že si můžeme vychutnat ranní kávu, že slyšíme déšť, že se díváme na tvář někoho, koho máme rádi. To všechno jsou okamžiky, které si zaslouží naši pozornost víc než sliby věčného života.

Protože život, který neumí žít teď, není životem vůbec.

Epilog: lekce od průsvitného učitele

Nezmar, ten drobný obyvatel tůní, nám ukazuje, že příroda má smysl pro ironii. V nejmenším těle skrývá největší tajemství. My, tvorové s mozkem a poezií, o něm píšeme eseje, zatímco on prostě je. Žádná minulost, žádná budoucnost – jen bytí.

A možná právě v tom spočívá odpověď. Nesmrtnost není o délce života, ale o jeho naplnění. O schopnosti být přítomen. O dovednosti milovat svět, i když víme, že jednou odejdeme.

A tak, až se příště zastavíme u vody a uvidíme jemný pohyb mezi stébly rákosu, možná tam někde pluje náš tichý učitel. Nezmar. Nesmrtelný, a přece smrtelně krásný.

A my, lidé, smrtelní, a přece v každém okamžiku schopní dotknout se věčnosti.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz