Přehnaná pozornost vs. nezájem – nejčastější příčiny rozchodů, aneb neduste se navzájem

Někdy stačí málo. Pár slov, pár pohledů, pár minut opravdové pozornosti. A přitom právě to bývá tím, co se ze vztahů pomalu vytrácí. Jeden z partnerů chce víc blízkosti, druhý víc prostoru. Jeden volá po zájmu, druhý se dusí. A mezi nimi vzniká ticho, které bolí víc než jakákoliv hádka.

Přehnaná pozornost a úplný nezájem jsou dva póly téhož problému. Na jednom konci je člověk, který se snaží až moc — kontroluje, hlídá, ptá se, vyžaduje. Na druhém je ten, kdo si dává odstup, utíká, mlčí, zavírá se do sebe. Oba ve skutečnosti touží po stejném — po jistotě, že jsou pro toho druhého důležití. Jen každý volí jinou strategii. A právě tenhle nepochopený tanec bývá častější příčinou rozchodů, než si umíme představit.

Už dávno víme, že člověk nežije jen z jídla a vody. Živí ho i pozornost. Z ní čerpá pocit vlastní hodnoty, klidu a bezpečí. Když se na nás někdo dívá s pochopením, když naslouchá, když nás vnímá, tělo reaguje stejně jako na lásku. Vyplavuje oxytocin, klesá stres, mozek se uklidní. Když nás ale druhý ignoruje, tváří se nezúčastněně, neodpovídá na zprávy, ani pohledem, ani slovem – tělo to vnímá jako bolest. Ne metaforicky. Doslova jako fyzickou bolest.

Na začátku každého vztahu bývá pozornost přirozená. Díváme se jeden druhému do očí, zajímáme se, ptáme, sdílíme. Každé slovo je důležité, každý dotek něco znamená. Ale časem se pozornost začne vytrácet. Vyměňujeme ji za rutinu, za jistotu, že ten druhý „tu prostě je“. A právě tehdy se něco v nás začne pomalu lámat.

Psychologové tomu říkají still-face efekt — podle slavného experimentu Edwarda Tronicka ze 70. let. Matka si nejprve hraje se svým miminkem, směje se, dělá na něj obličeje, mluví. A pak se najednou úplně odmlčí. Zůstane nehybná, bez výrazu, dívá se na dítě, ale nic neříká, nereaguje. Stačí pár desítek vteřin a dítě se začne rozrušovat. Zkouší získat pozornost, směje se, kňourá, natahuje ruce. Když se nic neděje, začne plakat, kroutit se, až nakonec rezignuje.

Tronickův experiment ukázal, jak zásadní je pro člověka — už od prvních měsíců života — vědomí, že jeho existence má odezvu. Že když se směje, někdo se směje s ním. Že když se zlobí, někdo ho chápe. A že když se dívá, někdo ten pohled opětuje. Když tato jednoduchá odezva zmizí, mozek to vyhodnotí jako ztrátu kontaktu. Stejně to funguje i ve vztazích dospělých.

Kolikrát jsme zažili ten zvláštní chlad, kdy s partnerem sedíme vedle sebe, ale máme pocit, že tam nejsme? Kdy mluvíme a on neodpovídá, nebo se jen dívá do telefonu? Kdy se snažíme o rozhovor a dostáváme jen krátké „hm“. Dřív nebo později přijdou výčitky, někdy i hádky. Ale hádka, i když bolí, je pořád ještě důkazem, že vztah existuje. Mlčení je mnohem horší.

Lidé, kteří nezažili pozornou a laskavou odezvu v dětství, bývají v dospělosti zvlášť citliví na odmítnutí nebo chlad. Psycholog Harry Harlow to dokázal na opicích rhesus, když jim dal na výběr mezi drátěnou „matkou“, která jim dávala mléko, a měkkou plyšovou, která sice jídlo neměla, ale byla hebká a hřála. Mláďata se většinu času tulila k té měkké. Fyzický dotek, bezpečí a vřelost pro ně byly důležitější než potrava.

Když ale zůstala úplně sama, bez jakéhokoli kontaktu, začala trpět. Uzavírala se do sebe, apaticky se houpala, odmítala potravu. Některá se dokonce zcela přestala pohybovat. Harlow tehdy nechtěně odhalil krutou pravdu — že bez kontaktu, bez pozornosti, živé bytosti doslova vadnou.

U lidí je to stejné, jen jemnější. Ignorování, mlčení, chladný odstup nebo odtažitost dokážou zranit stejně hluboko jako křik. Možná i víc. Protože ticho z druhé strany často znamená: nevidím tě, nevnímám tě, nezajímáš mě natolik,… A nezájem je pro lidskou psychiku jeden z největších trestů.

Když jsme dětmi, děláme pro pozornost cokoliv. Když nám ji rodiče nedávají, zlobíme. A někdy si tento vzorec neseme do dospělosti. Když partner nereaguje, vyvoláváme hádky, dramatizujeme, snažíme se ho „probudit“. Chceme, aby se alespoň naštval, protože to je pořád lepší než nic. Negativní pozornost je totiž pořád forma kontaktu.

Tento paradox popsal už behaviorální psycholog B. F. Skinner: chování, které přináší reakci, se posiluje. A to i když je ta reakce negativní. Dítě, které dostane pozornost za to, že zlobí, se naučí zlobit častěji. Dospělý, který získá partnerovu pozornost jen při hádkách, začne konflikt podvědomě vyhledávat.

Ale stejně jako přehnaná kontrola dusí, i úplný nezájem ničí. Oba extrémy vedou k rozpadu. Když někdo partnera „hlídá“ — chce mít přehled, volá, ptá se, čte mezi řádky — nedává tím lásku, ale strach. A ten druhý se cítí sevřený, ztrácí svobodu, začne se vzdalovat. Jenže když se vzdálí moc, partner, který chtěl jistotu, pocítí prázdnotu, začne panikařit a přidá ještě víc kontroly. Tak vzniká bludný kruh, ze kterého se těžko uniká.

Na opačném konci stojí lidé, kteří se naučili neprojevovat skoro nic. Bojí se konfliktu, bojí se slabosti, a tak raději mlčí. Myslí si, že když se nebudou hádat, všechno bude v pořádku. Jenže i ticho je forma komunikace. A když trvá příliš dlouho, stává se zdí, za kterou už se k tomu druhému nedostaneme.

Někdy se vztahy rozpadají ne proto, že by se partneři přestali milovat, ale proto, že si přestali dávat pozornost. Přestali se vidět, slyšet, reagovat. Každý se uzavřel do své bubliny a čeká, že ten druhý přijde jako první. A tak mezi nimi zůstává ticho, které roste, až je pohltí oba.

Přitom by často stačilo tak málo. Říct: chybíš mi, i když jsi tady. Nebo: potřebuju, abys mě víc vnímal. Jenže právě tahle slova se nám říkají nejhůř. Bojíme se, že budeme působit slabě, přecitlivě, závisle. A tak místo upřímnosti volíme mlčení nebo obranu. Jedni útočí, druzí utíkají. Ale málokdo zůstane v prostoru, kde se dá mluvit otevřeně.

V duchovních tradicích se často mluví o „vnitřním svědkovi“ — o schopnosti být si vědomi sebe i druhých bez posuzování. V partnerském vztahu by se to dalo přeložit jako umění být přítomen. Vidět toho druhého takového, jaký je, ne jakého ho chceme mít. Naslouchat, i když s ním nesouhlasíme. Nechat ho dýchat, ale být nablízku, když se potřebuje opřít. To je pozornost, která nedusí, ani nesvazuje — jen je. A dává jistotu a pocit bezpečí.

Zajímavé je, že lidé, kteří věří v něco vyššího — Boha, vesmír, energii — často říkají, že se cítí „viděni“ i tehdy, když jsou sami. Jako by jim ta víra poskytovala pocit, že nad nimi bdí pozorný svědek. I v největším tichu nejsou sami. Psychologie by řekla, že to funguje jako vnitřní jistota, duchovní pozornost. A ta může být zdrojem velké síly.

Známe příběhy pranistů, lidí, kteří tvrdí, že žijí téměř bez jídla a vody, ale cítí se naplnění. Možná je to biologicky nepravděpodobné, ale symbolicky vypovídá o tomtéž: když člověk žije s pocitem, že je v lásce a v pozornosti, tělo i duše se uzdravují.

Pro většinu z nás je ale pozornost druhých nezastupitelná. Jsme tvorové družící se. Když se díváme do očí druhému člověku a on se dívá zpět, v mozku se rozsvěcují stejné oblasti jako při fyzickém doteku. To je fascinující — naše těla reagují na pozornost jako na pohlazení.

A přesto si ve vztazích s touto pozorností často hazardujeme. Bereme ji jako samozřejmost, nebo ji přeháníme ze strachu. Chceme jistotu, a tak partnera přehlušíme vlastní potřebou. Nebo se bojíme, a tak se uzavřeme. Výsledek je stejný — druhý přestává cítit, že je viděn.

Kdyby si tak lidé uměli spolu včas vyříkat, co je trápí. Kdyby uměli říct: „Tvoje pozornost mě dusí,“ nebo „Tvoje ticho mě bolí.“ Kolik vztahů by se možná nemuselo rozpadnout. Protože většina rozchodů nezačíná velkou hádkou. Začíná drobným okamžikem, kdy se jeden přestane dívat do očí druhému.

Pozornost je víc než slovo, víc než gesto. Je to energie, která mezi lidmi proudí. Když je laskavá, dává sílu. Když je kritická, svazuje. A když chybí, vztah chřadne.

Milovat totiž neznamená jen cítit, ale i vidět. A být viděn.

Zdroje: