Článek
Římský recept na poslušnost
„Divide et impera“ – rozděl a panuj. Tato stará římská poučka se zdá být věčná. Když se podíváme zpátky do doby císařů, zjistíme, že obyčejní lidé byli tehdy často na pokraji hladu. Přesto se nebouřili. Proč? Protože dostali chléb a hry. Koloseum dunělo jásotem davů, zatímco mocní se spokojeně usmívali: nasycený člověk nemá chuť vést revoluci.
A nebylo třeba jen boje gladiátorů. Obilí zdarma, drobné dary, svátky a velkolepé stavby – to vše lidem dávalo pocit, že jejich vládci se starají. Přitom skutečným účelem bylo uklidnit a odvést pozornost.
Středověk: hlad a víra jako okovy
Po pádu Říma nastal věk hradů a církve. Mocní se už tolik neopírali o zábavu, ale o víru a prostou nutnost přežít. Hlad byl všudypřítomný, mor a války kosily vesnice. Nevolníci se dělili podle půdy, církev a panovníci tvořili pevný blok. „Král je boží pomazaný“ – to byla věta, která držela lidi v poslušnosti.
Mocní měli plné stoly, lidé v chalupách prázdné mísy. A přesto se nepokoje objevovaly jen zřídka. Strach z božího trestu a tvrdá ruka vrchnosti udržovaly rovnováhu. I tehdy platilo: když je lid rozdělený na stavy a třídy, nikdy se nespojí v jednotný odpor.
Renesance a novověk: války ve jménu víry
S renesancí se začalo rozednívat. Objevily se knihy, nové vědecké poznatky, lidé chtěli svobodu. Jenže vládci rychle našli způsob, jak energii nasměrovat. Náboženské války mezi katolíky a protestanty rozdělovaly Evropu na desítky let. Obyčejní lidé prolévali krev, zatímco mocní sledovali, jak se národy oslabují zevnitř.
To byl další krok v dlouhé tradici „rozděl a panuj“. Udržet lid pod tlakem, dát mu zdánlivý důvod k boji, a přitom těžit z jeho práce i obětí.
Absolutismus: pompézní lesk a poslušnost
Podívejme se třeba na Ludvíka XIV., Krále Slunce. Jeho palác ve Versailles byl symbolem moci a okázalosti. Poddaní žili často v bídě, ale když se podívali na ohňostroje a slyšeli o králově slávě, cítili hrdost. Tato hrdost byla jejich „plným pupkem“. Nešlo o jídlo, ale o pocit, že patří k velkému národu.
19. století: továrny a nová disciplína
S průmyslovou revolucí se mocenské metody zjemnily. Dělníci dostali mzdu – malou, ale jistou. Najednou měli oblečení, střechu nad hlavou, někdy i drobné radosti. Byli nasyceni právě natolik, aby mohli druhý den znovu přijít do továrny.
Noviny a později rozhlas nabízely „hry“ moderní doby: příběhy, skandály, politika. A když hrozily stávky, mocní použili starý recept – rozdělili dělníky podle profesí, podle národnosti nebo podle politických stran. Společný odpor se rozplynul.
20. století: ideologie jako zbraň
Pak přišlo dvacáté století, století extrémů. Dvě světové války ukázaly, jak mocné může být rozdělení. Němci proti Francouzům, spojenci proti ose, komunismus proti kapitalismu. Lidé byli vychováváni k poslušnosti ve jménu vyšší ideje.
Hitler rozdělil společnost na „čisté“ a „nežádoucí“. Stalin na straníky a nepřátele lidu. Churchill a Roosevelt na svobodný svět a tyranii. Všichni hráli stejnou hru – vytvořit ostré linie, aby se lidé přestali ptát na své každodenní trápení.
A teď: nasycení a poslušní
Dnešní doba se zdá být zcela jiná, ale pod povrchem se mění málo. Naše lednice jsou plné, supermarkety září. Máme auta, internet, dovolené u moře. Nikdy v historii se lidé neměli tak dobře. Přesto brbláme a nadáváme na drahotu, že musíme pracovat, na politiky. Ale ruku na srdce – málokdo je ochotný riskovat ztrátu svého pohodlí. Náš vztek se vypustí na sociálních sítích, ale druhý den stejně jdeme do práce, abychom splatili hypotéku a koupili si novou televizi.
Mocní to vědí. Oni také nikdy nežili lépe. Zatímco obyčejní lidé si užívají komfort, elity hromadí ještě větší bohatství. Funguje to stejně jako v Římě: nasycení lidé jsou tiší lidé.
Sociální sítě: nové Koloseum
Koloseum bylo kdysi místem, kde se davy nechaly uchvátit krví a zábavou. Dnes je máme v kapse – v podobě mobilu. Facebook, Instagram, TikTok – to jsou arény, kde se lidé hašteří a rozdělí sami mezi sebou. Levý proti pravému, mladý proti starému, očkovaný proti neočkovanému.
A zatímco se hádáme, vládci dneška – politici, korporace, finanční elity – si mnou ruce. Rozdělení opět funguje dokonale.
S plným pupkem se nehledá revoluce
Je to zvláštní paradox. Čím lépe se máme, tím hlasitěji brbláme. Čím více možností máme, tím více si stěžujeme, že nám něco chybí. Ale skutečnou změnu nežádáme. Jsme příliš nasycení a zhýčkaní na to, abychom riskovali.
Stejně jako Římané v aréně, i my dnes raději sáhneme po pizze a zapneme seriál, než abychom se ptali, kdo vlastně tahá za nitky. A tím zůstává „rozděl a panuj“ věčným heslem.
Podmínky máme nejlepší v historii
Když se ohlédneme, vidíme, že lidstvo nikdy nemělo tolik jídla, tolik pohodlí a tolik volného času. Nikdy jsme nežili déle a zdravěji. A nikdy se elity neměly tak dobře jako dnes. Nadáváme, reptáme, dělíme se do táborů, a přesto jsme spokojené ovečky. Jsme už natolik zhýčkaní tím systémem, na který sice nadáváme, přesto však ambice na změnu nebo dokonce revoluci, nemáme. Tím bychom mohli riskovat ztrátu komfortu, pohodlí a hojnosti. A mocní to vědí také. Proto si, stejně jako kdysi císaři, mohou dovolit vládnout bez obav.
