Článek
Intuitivní člověk je tichý svědek hlubších proudů života. Není vždy slyšet, ale je vždy cítit. V jeho přítomnosti se často rozhostí ticho – to ticho, ve kterém se začínají dít podstatné věci. Jeho síla není ve slovech, ale v přítomném okamžiku, ve schopnosti vidět neviditelné, vnímat nevyslovené a chápat, co je mimo rámec běžného rozumu.
Intuitivní lidé v sobě nosí moudrost, která nevznikla učením, ale prožitkem. Jsou jako knihy napsané zkušenostmi duše, které se nedají přečíst očima – ale srdcem. Nejsou křehcí, jak se může zdát. Jejich citlivost je spíše radar než slabost. Zachytí jemnosti, které jiní přehlížejí, a právě tato schopnost jim umožňuje vidět dál, hlouběji, přesněji.
Jejich cesta není snadná. Často vnímají bolesti světa dřív, než se projeví, a nesou je v sobě jako plamen, který očišťuje. Pláčou, protože cítí pravdu – a v pravdě je vždy hluboká emoce. Neutekli před bolestí, ale naučili se s ní sedět v tichu a naslouchat jejímu poselství. Z každé rány vytvořili vnitřní perlu.
Intuitivní člověk ví, že hmota není konečnou realitou. Je mostem, přes který proudí vyšší poznání. Má schopnost naslouchat prostoru, číst energii míst a lidí, být vedený něčím větším – a přesto zůstává nohama na zemi, v lásce a úctě k životu.
Miluje hluboce, a právě proto si často chrání své srdce. Lásku totiž nevnímá jako emoci, ale jako stav bytí – jako kosmickou sílu, která vše spojuje. Miluje přírodu, protože v ní slyší hlas stvoření. Miluje zvířata, protože v jejich očích poznává čistotu bytí. Miluje knihy, protože skrze slova hledá klíče k hlubším pravdám.
Když se dívá na hvězdy, cítí domov. Ne ten, ve kterém žije, ale ten, odkud přišel – a kam se jednou vrátí. Není zcela z tohoto světa, a přece je jeho nedílnou součástí. Nese v sobě světlo, které nezáří navenek, ale uvnitř – a právě tím světlem dokáže osvětlit cestu ostatním.
Nikdy proto nepodceňuj sílu intuitivního člověka. Ne proto, že by byl silnější než ostatní, ale protože svou sílu zná. Nepotřebuje se obhajovat, dokazovat, zápasit. Ví, kdo je. A právě v tom je jeho největší moc.
Je zrcadlem, které ti neukáže tvář, ale duši. A když se do něj podíváš, možná v sobě objevíš svět, o kterém jsi netušil, že v tobě čeká na probuzení.
Autorem tohoto textu nejsem já, avšak text mě natolik zaujal, že jsem jej nemohla nesdílet. Samozřejmě s dovolením autora, jehož další tvorba je také velmi zajímavá.
Autor: Petr Věštec Kartář
Zdroj: https://www.facebook.com/share/p/16qrvpxmTV/
S úctou a vděčností Any