Článek
Představte si vesmír jako obrovské napnuté plátno. Na něm leží hvězdy a planety jako těžké koule na kulečníkovém stole – svou vahou látku prohýbají. A když se tyto koule dají do pohybu, začnou kolem sebe rozesílat drobné vlnky. Jenže aby se samotná tkanina vesmíru opravdu zachvěla, musí být „koule“ neobyčejně těžké. A takovou váhu mají hlavně černé díry.
Právě jejich tanec, srážky a splynutí rozechvívají kosmos zvláštním druhem vlnění – gravitačními vlnami. Nejsou to vlny jako na vodě ani jako zvuk ve vzduchu. Jsou to otřesy samotného prostoru a času, putující rychlostí světla a nesoucí s sebou otisk události, která je vyvolala.
Ještě před deseti lety byly gravitační vlny jen domněnkou, legendou mezi fyziky. Pak je ale detektory poprvé zachytily – a vědecký svět to pocítil jako obrovskou tsunami poznání. Ti, kdo objev uskutečnili, dostali okamžitě Nobelovu cenu. Prohlásili tehdy, že se otevírá nová éra astronomie: už nemusíme vesmír jen pozorovat očima, můžeme mu naslouchat.
A právě nyní přišla další kapitola. Astrofyzici oznámili, že zachytili zatím nejčistší a nejsilnější signál, který kdy z černých děr dorazil. Byl tak jasný, že díky němu dokázali rozluštit dvě záhady, jež visely ve hvězdách přes půl století. Pokud bychom se vrátili k obrazu plátna: tentokrát to nebyly jen dvě koule, co se na něm srazily. Bylo to, jako by do něj skočil celý člověk – a na tkanině zůstal jeho obrys.
Tento konkrétní signál, pojmenovaný GW250114, potvrdil předpovědi Stephena Hawkinga a Roye Kerra. První jistota: když se dvě černé díry spojí, výsledná je větší, než byly obě původní dohromady. Druhá jistota: k jejímu popisu stačí znát jen dvě čísla – její hmotnost a rychlost rotace.
Hawking kdysi tvrdil, že i když při srážce černých děr dochází k obrovským ztrátám hmoty, zvláštní zákony jejich existence zaručují, že výsledná černá díra má větší povrch, než byl součet původních. A měl pravdu. V případě GW250114 měly původní dva „temní titáni“ povrch kolem 240 tisíc kilometrů čtverečních, ale spojením vznikl objekt s povrchem přes 400 tisíc kilometrů čtverečních – monstrum o 63násobku hmotnosti našeho Slunce, které se přitom otáčí rychlostí sto otoček za sekundu.
Hawking už to ale nikdy neuslyšel. Zemřel tři roky předtím, než se jeho teorie poprvé dočkaly důkazu. Dnes by se mohl pousmát: vesmír se zachoval přesně tak, jak kdysi předpověděl.
A tak se ukazuje, že černé díry – ty nejtemnější ze všech kosmických tvorů – nám díky gravitačním vlnám zpívají příběhy, které lidský génius dokázal odhalit dávno předtím, než jsme je slyšeli. A že Hawkingův hlas, byť už umlkl, v nich stále rezonuje.
