Článek
Když se 17. března 1968 v Praze narodil Tomáš Holý, nikdo nemohl tušit, že právě přišel na svět chlapec, který během několika málo let obrátí československý film vzhůru nohama. Nebyl dítětem herců, rodiče pracovali v běžných profesích, ale malý Tomáš měl od dětství dar – uměl zcela přirozeně bavit, dojímat i odzbrojovat svou spontánností.
První filmová náhoda
Do světa filmu se dostal vlastně úplnou náhodou. Nebyl typem dítěte, které by rodiče vodili po konkurzech. Režiséři tehdy hledali přirozeného, neokoukaného kluka. Tomáš měl neposednou povahu, jiskru v oku a trochu prostořeký jazyk – přesně to, co filmaři potřebovali. Už v roce 1976 si zahrál malou roli v komedii Marečku, podejte mi pero!, kde se poprvé ukázalo, že před kamerou působí naprosto nenuceně.
Hvězdný start
Opravdový průlom přišel krátce poté. Režisérka Marie Poledňáková hledala chlapce do připravovaného rodinného filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977). Tomáš se stal malým Péťou, který si vynutí cestu k vlastnímu otci. Film měl obrovský úspěch a diváci si zamilovali nejen příběh, ale hlavně Tomáše, jeho bezelstný humor a odzbrojující hlášky.
Následovalo pokračování – legendární Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Dnes si jen těžko představit, že role nebyla psaná přímo pro něj. Tomáš dokázal s přehledem hrát vedle zkušených herců, jako byl František Němec či Jana Šulcová, a vůbec se jich nebál.
Kluk z lesa
Filmů přibývalo a z Tomáše se stala nejobsazovanější dětská hvězda Československa. V přírodních trilogiích režiséra Václava Gajera – Pod Jezevčí skálou (1978), Na pytlácké stezce (1979) a Za trnkovým keřem (1980) – ztvárnil chlapce Vaška, který tráví čas s dědou hajným, v podání Gustáva Valacha. Tyto snímky, točené na Šumavě, ukázaly Tomáše i v jiné poloze: jako vnímavého kluka, který se učí od starší generace a objevuje kouzlo přírody.
Méně známé je, že natáčení nebylo vždy idylické. Tomáš byl velmi živý, občas se mu nechtělo točit a štáb musel čekat, než se uklidní. Na druhou stranu dokázal improvizovat tak přesvědčivě, že často zůstal ve filmu i záběr, který vůbec nebyl ve scénáři.
Školní lavice a popularita
Přestože byl neustále na place, chodil samozřejmě i do školy. Spolužáci k němu přistupovali s respektem i zvědavostí, ale Tomáš si na popularitu nikdy moc nepotrpěl. Podle vzpomínek blízkých byl kamarádský, trochu zlobivý, a rozhodně si nenechal nic líbit. Učitelé ale občas neměli trpělivost – když musel kvůli natáčení chybět, dohánění učiva nebylo jednoduché.
Zajímavostí je, že Tomáš neměl žádné ambice stát se „velkým hercem“. Jeho snem bylo studovat práva a stát se právníkem. Už na základní škole to říkal všem, kdo se ptali.
Poslední filmy a odchod od kamery
V 80. letech hrál dál – objevil se například v pohádce Ať žijí duchové! nebo ve filmu Brontosaurus (1980). Ale postupně začal cítit, že herectví není jeho cesta. V pubertě se mu filmování přestávalo líbit, a když už měl možnost zvolit si, začal odmítat nové role.
Zajímavé je, že i přes nabídky na zahraniční projekty (např. z NDR či SSSR) se nikdy nenechal zlákat. Jeho rodina i on sám dávali přednost normálnímu životu před hvězdným statusem.
Studentský život
Po gymnáziu se skutečně přihlásil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. To už měl hereckou kariéru uzavřenou a na filmové nabídky nereagoval. Spolužáci ho znali spíše jako veselého a společenského mladíka, který rád hrál na kytaru, sportoval a měl rád dobré pivo.
Překvapivé je, že se k filmům, v nichž sám hrál, nevracel. Naopak – vyprávěl, že se na ně skoro nedívá, protože „je to pryč a už to nepatří k němu“.
Tragický konec
Osud však měl s Tomášem jiné plány. Dne 8. března 1990, pouhých devět dní před svými 22. narozeninami, havaroval poblíž Kytlice v severních Čechách. Nehoda byla tragická a Tomáš na místě zemřel.
Místo nehody se dodnes stalo místem, kam fanoušci občas přivážejí květiny. Pro mnohé zůstává symbolem promarněného talentu, i když on sám herectví nikdy jako svůj životní směr nebral.
Odkaz, který přetrval
Dnes, více než třicet let po jeho smrti, zůstává Tomáš Holý ikonou. Jeho filmy se pravidelně vracejí na televizní obrazovky, a i nové generace dětí znají Péťu, Vaška či jiné jeho role. Jeho přirozený humor a jiskra působí dodnes svěže, jako by žádný čas neuběhl.
Méně známé je, že jeho role inspirovaly i některé filmové tvůrce v pozdějších letech – právě pro schopnost spojit dětskou bezprostřednost s dospělými tématy.
Tomáš Holý nebyl jen dětskou hvězdou. Byl symbolem kluka, který se nebál říkat věci na rovinu, smát se, i když to nebylo v plánu, a ukázat, že opravdovost je silnější než jakákoli naučená role. Jeho krátký život tak zůstává připomínkou toho, že i pár let může stačit k tomu, aby se člověk stal nesmrtelným.
