Článek
Ještě nedávno se zdálo, že čas plyne nezměnitelným tempem. 24 hodin, 86 400 sekund, rytmus, na který jsme si zvykli a který určoval naše dny i noci. Jenže věda ukazuje, že to není tak jednoduché. Planeta, na které stojíme, si zjevně začala pohrávat se svým tempem. A není to jen akademická kuriozita – změny v rotaci Země mohou mít velmi konkrétní dopady na náš časový systém, počítačové sítě, a dokonce i globální ekonomiku.
V létě se světová média rozvířila zprávami, že Země „záhadně zrychluje“. Článek na Aktuálně.czs dramatickým titulkem upozornil, že délka dne se zkrátila o zlomky milisekund. Ačkoli laikovi se to může zdát zanedbatelné, pro vědce a časové inženýry je to signál, že se něco děje. V článku se objevila i odvážná hypotéza, že podobné změny v rotaci kdysi dávno mohly souviset s tzv. velkou oxidační událostí, tedy prudkým nárůstem kyslíku v atmosféře, který otevřel cestu ke vzniku složitějších forem života.
Právě tato část příběhu však budí rozpaky. Zatímco samotné zrychlování rotace Země je podloženo přesnými měřeními, spojení se vznikem kyslíku je spíše atraktivní spekulací než seriózním závěrem. Většina odborníků dnes přiznává: přímý důkaz chybí a souvislost zůstává na úrovni hypotézy. Přesto však zůstává jisté, že Země v současnosti skutečně rotuje rychleji, než jsme byli zvyklí.
Kde se tedy nachází pravda? Abychom ji našli, je třeba podívat se na přesná měření, která provádí Mezinárodní služba pro rotaci Země a referenční systémy (IERS). Tato instituce již desítky let sleduje odchylky v rotaci planety s přesností na miliontiny sekundy. A právě jejich data ukazují, že během léta 2025 jsme byli svědky něčeho mimořádného.
V červenci a srpnu totiž přišly tři rekordně krátké dny v moderní historii. 9. července, 22. července a 5. srpna 2025 se délka dne zkrátila přibližně o 1,3 až 1,5 milisekundy oproti standardním 24 hodinám. To sice zní zanedbatelně, ale v časomíře založené na atomových hodinách jde o dramatický rozdíl. Právě tato nesrovnalost může vést k zásahu, který by před několika desetiletími působil jako sci-fi: k odečtení sekundy z našich kalendářů.
Přestupná sekunda, jak se tento jev nazývá, není žádnou novinkou. Poprvé byla zavedena v roce 1972 a od té doby jsme ji do časového systému několikrát přidali. Bylo to nutné, protože rotace Země se dlouhodobě zpomaluje vlivem gravitačního působení Měsíce a oceánů. V praxi to znamená, že náš den se pomalu, ale jistě prodlužuje. Aby se atomový čas – dokonalý a neomylný – vyrovnal s nepravidelným rytmem planety, museli jsme čas od času přidat jednu sekundu navíc.
Jenže situace roku 2025 je úplně jiná. Planeta se naopak zrychluje. To by poprvé v historii vedlo k opačné operaci: odebrání sekundy. Takzvaná „negativní přestupná sekunda“ je koncept, který vědci teoreticky připouštěli, ale nikdy jej nemuseli realizovat. Až dosud.
Odborníci původně odhadovali, že k této změně by mohlo dojít kolem roku 2029. Jenže série zrychlení, které vědci zachytili letos v létě, naznačuje, že by k ní mohlo dojít mnohem dříve. Možná už během několika málo let. Pro běžného člověka by to znamenalo jen mávnutí rukou – co je jedna sekunda? Ale v digitálním světě je to problém obrovských rozměrů.
Stačí si vzpomenout na potíže, které způsobilo přidání přestupné sekundy v roce 2012: padaly webové servery, hroutily se systémy aerolinek, nastávaly zmatky v telekomunikacích. Odečtení sekundy by mohlo vyvolat ještě větší chaos, protože na tuto variantu nejsou mnohé systémy vůbec připravené.
Co ale stojí za tím, že se Země zrychluje? Vysvětlení je hned několik. Část změn způsobuje nerovnoměrné rozložení hmoty na planetě – pohyby tektonických desek, tající ledovce nebo změny v jádru Země. Jiné faktory souvisejí s atmosférou a oceány: vítr, mořské proudy či velké klimatické jevy jako El Niño dokáží doslova „přibrzdit“ nebo „popostrčit“ rotaci planety.
Geofyzici se dnes shodují, že největší roli hraje pohyb tekutého jádra Země. Vnitřní dynamika planety mění rozložení momentu hybnosti a drobně upravuje rychlost, s jakou se otáčíme. Z hlediska přírody jde o neuvěřitelně jemnou a složitou choreografii, která se ale dá měřit s extrémní přesností právě díky atomovým hodinám.
Zrychlování Země nám tak znovu připomíná, že čas není tak pevný, jak se zdá. Pro lidský život je milisekunda bezvýznamná, ale pro technologickou civilizaci je zásadní. Navigační systémy, finanční transakce či satelitní komunikace jsou na přesné synchronizaci závislé. Jakmile se objeví odchylky, můžou nastat vážné poruchy.
A tak se možná už brzy ocitneme v situaci, kdy bude třeba poprvé v dějinách „čas ukrojit“. Negativní přestupná sekunda by byla malým symbolem velké pravdy: naše planeta si stále žije vlastním rytmem, nezávisle na lidských představách o dokonalém pořádku.
Možná je to jen drobná připomínka toho, že nejsme pány času, ale pouze jeho pozorovateli. A že i něco tak zdánlivě neměnného, jako je délka dne, podléhá změnám, které nás umí překvapit. Jestli tedy přestupná sekunda přijde dříve než v roce 2029, nebude to konec světa. Ale bude to fascinující důkaz, že planeta, na níž žijeme, nikdy nepřestane tančit svůj vlastní, nevyzpytatelný tanec.
