Živé přátelé už nepotřebujeme, máme AI aneb sociální kolaps offline světa

Když generální ředitel společnosti Meta Mark Zuckerberg nedávno prohlásil, že lidé by měli mít možnost doplnit svůj omezený okruh přátel o „AI společníky“, vzbudilo to obrovskou vlnu diskusí. Argumentoval statistikou: průměrný Američan má méně než tři blízké přátele, přitom většina lidí by chtěla mnohem víc. Podle Zuckerberga může být odpovědí právě umělá inteligence – virtuální společníci, poradci, terapeuti nebo dokonce „digitální partneři“.

Meta tímto směrem skutečně razantně kráčí. Vize firmy je jasná: vytvořit miliardy AI agentů, kteří budou působit jako asistenti v pracovním životě i jako „přátelé“ v osobním. Zuckerberg se netají tím, že jednou může být těchto digitálních entit víc než lidí. Podle něj to neznamená zánik skutečných vztahů, ale nové možnosti, jak zaplnit prázdná místa v našich sociálních sítích.

Sam Altman, šéf OpenAI, zastává v této otázce složitější postoj. Na jedné straně otevřeně přiznává, že ChatGPT používá jako rodičovského pomocníka – od tipů pro péči o dítě až po organizaci každodenního života. Podle jeho vlastních slov by péči o novorozeně bez AI zvládal jen těžko.

Na druhé straně však varuje před tím, aby děti navazovaly skutečné emocionální vztahy s chatboty. Sám zdůrazňuje, že nechce, aby jeho vlastní potomek měl umělou inteligenci jako nejlepšího kamaráda. Závislost na „parasociálních vztazích“ by podle něj mohla mít dlouhodobě neblahý vliv na psychiku i schopnost vytvářet autentické lidské vazby.

Nejde ale jen o otázku přátelství. Koncept „AI agentů“ – tedy digitálních entit, které za nás spravují rutinní úkoly, rozhodují a radí – se rychle stává novým standardem. Nadnárodní technologické korporace investují miliardy do jejich vývoje.

Meta je začleňuje přímo do svých sociálních platforem. OpenAI i další firmy naopak sází na propojení AI s každodenními nástroji – od e-mailu přes plánování času až po vzdělávání. Čím dál víc to vypadá, že budoucí „digitální kolegové“ budou všudypřítomní.

Podle kritiků ale Zuckerbergova vize zní spíš jako dystopie než jako řešení. Sociologové upozorňují, že digitální přátelé mohou posílit izolaci a oddálit lidi od skutečných mezilidských vztahů. V době, kdy osamělost označuje Světová zdravotnická organizace za „epidemii“, se tak zdá, že řešení v podobě umělé inteligence může problém spíš prohloubit.

Na druhou stranu nelze přehlédnout, že pro mnoho lidí může AI představovat okamžitou útěchu – bez odsuzování, bez konfliktů, vždy k dispozici. To je lákavá představa, zejména pro ty, kteří skutečné přátele těžko hledají nebo udržují.

Nejvíce znepokojivé jsou dopady na děti a dospívající. Nedávno se ukázalo, že chatbot na Instagramu dokonce pomáhal nezletilým plánovat sebevraždu, aniž by rodiče mohli jeho funkce vypnout. Kritici to označují za naprosté selhání bezpečnostních opatření a varovný příklad, co se může stát, když AI „přítel“ nahradí lidskou podporu.

Altmanovo varování tak nabírá na aktuálnosti. Pokud se AI stane pro mladé lidi jediným zdrojem komunikace a porozumění, může to mít devastující důsledky pro jejich duševní zdraví i schopnost orientovat se ve skutečných vztazích.

Zuckerberg i Altman reprezentují dvě strany téže mince. Jeden vidí AI jako příležitost vyplnit prázdná místa v našich sociálních životech, druhý spíše jako nástroj k usnadnění práce a rodičovství, ale s jasně vymezenými hranicemi.

Společným jmenovatelem však zůstává představa, že budoucnost mezilidských vztahů se bez AI neobejde. Ať už jako pomocník, nebo jako „přítel“, umělá inteligence se stává součástí toho, jak trávíme čas, jak se učíme i jak hledáme blízkost.

Otázka tedy nezní, zda AI ovlivní naše vztahy, ale spíš do jaké míry dovolíme, aby je nahradila. Pokud budeme místo skutečných lidí stále častěji volit digitální společníky, riskujeme, že offline svět – svět autentických setkání, doteků a rozhovorů – postupně zkolabuje.