Článek
Všichni jsme živí tvorové. Tvor – od slova tvořit. Máme schopnost tvořit, budovat, milovat, pomáhat, obohacovat svět kolem sebe a zanechávat v něm něco dobrého. Přesto má slovo netvor zcela jiný význam. Označuje něco děsivého, odpudivého, něco, co v nás vzbuzuje strach a odpor. A tak si kladu otázku: Jak se vlastně stane, že se člověk, který dostal do vínku schopnost cítit, přemýšlet, milovat a tvořit, dokáže v určitých okamžicích proměnit v pravý opak? Jak je možné, že tolik krutosti, bezcitnosti, ponižování, násilí a odporných činů páchají lidé právě na lidech?
Kde se to v člověku bere?
Možná se to neděje ze dne na den. Možná se zlo nerodí vždy ve velkých a dramatických okamžicích, ale začíná mnohem nenápadněji. V okamžiku, kdy přestaneme vnímat druhého jako lidskou bytost. Když si začneme myslet, že naše bolest opravňuje k tomu působit bolest ostatním. Když zaměníme sílu za agresivitu, sebevědomí za povýšenost a spravedlnost za touhu po pomstě. Když nám přestane záležet na tom, co svými slovy a činy způsobujeme druhým.

Často slýcháme argumenty typu: „Oko za oko, zub za zub.“ Ale kam nás takové uvažování vlastně dovede? Když na zlo odpovíme zlem, na nenávist nenávistí a na krutost další krutostí, co jsme tím skutečně změnili? Možná jsme na chvíli ukojili vlastní hněv, možná jsme druhému vrátili bolest, kterou způsobil nám. Ale uzdravili jsme tím něco? Zmenšili jsme množství zla ve světě? Nebo jsme jen přidali další článek do nekonečného řetězce ublížení, který se bude předávat dál?
Zlo se totiž nevytrácí tím, že ho rozmnožujeme.
To samozřejmě neznamená, že máme mlčky snášet nespravedlnost, nechat si ubližovat nebo omlouvat špatné jednání. Naopak. Je důležité umět se ozvat, nastavit hranice, zastat se slabších, pojmenovat bezpráví a vyžadovat odpovědnost. Ale je obrovský rozdíl mezi tím postavit se zlu a stát se jeho součástí. Mezi tím bránit se a toužit po pomstě. Mezi tím být důsledný a být krutý.
Nesmíme dovolit, aby nás to, proti čemu bojujeme, nakonec samo proměnilo v to, co odmítáme.
Každá skutečná změna přitom musí začít u každého z nás. Ne u souseda, kolegy, partnera, politiků, společnosti nebo všech těch ostatních, kteří se podle nás chovají špatně. U nás samotných. Je totiž velmi snadné ukazovat prstem na nedostatky druhých, ale mnohem těžší je upřímně se podívat do vlastního nitra a zeptat se: Jak se chovám já? Jak jednám s lidmi, od kterých nic nepotřebuji? Jak reaguji, když mě někdo rozzlobí? Dokážu přiznat chybu? Umím se omluvit? Nezraňuji někdy druhé jen proto, že mám špatný den? Nezaměňuji vlastní frustraci za právo být nepříjemný na celý svět?

Právě v těchto zdánlivých maličkostech se ukazuje náš skutečný charakter.
Nemusíme změnit celý svět najednou. Stačí, když každý z nás začne měnit ten kousek světa, na který má skutečný vliv. Tím, jak mluvíme se svými nejbližšími, jak jednáme s cizími lidmi, jak se chováme k těm, kteří nám nemohou nic nabídnout, jak reagujeme na odlišný názor nebo jak se zachováme v situaci, kdy bychom mohli někomu ublížit, ale rozhodneme se to neudělat.
Protože příklad má mnohdy větší sílu než tisíc slov. Nemůžeme po ostatních požadovat úctu, pokud sami jednáme bez respektu. Nemůžeme očekávat laskavost, když sami rozdáváme pohrdání. Nemůžeme chtít lepší společnost, pokud se sami odmítáme podílet na tom, aby byla lepší.
A právě zde se dostáváme k hodnotám, které se nám z každodenního života pomalu vytrácejí. Úcta, slušnost, ohleduplnost, ochota, pokora, lidskost. Schopnost naslouchat, aniž bychom okamžitě soudili. Pomoci, aniž bychom za to očekávali odměnu. Poděkovat, omluvit se, podržet dveře, usmát se na někoho, kdo třeba právě prožívá těžký den. Zdánlivě obyčejné věci, které však mají neobyčejnou moc.
Někam se nám vytrácí také radost z prostých maličkostí. Jako bychom zapomínali, že život není jen závod, boj o postavení, peníze, uznání nebo dokazování vlastní pravdy. Že jeho skutečná hodnota nespočívá v tom, kolik toho vlastníme, kolik lidí jsme porazili nebo kolikrát jsme měli poslední slovo. Ta opravdová hodnota a bohatství je v tom, kolik dobrého jsme dokázali předat, kolika lidem jsme zpříjemnili den a kolikrát jsme byli důvodem něčího úsměvu, nikoli slz.
Možná jsme si až příliš zvykli na tvrdost. Na vulgaritu, zesměšňování, ponižování a lhostejnost. Někdy dokonce obdivujeme ty, kteří jsou nejhlasitější, nejdrzejší a nejagresivnější, jako by právě tyto vlastnosti představovaly známku síly. Jenže skutečná síla se nemusí předvádět. Skutečná síla dokáže ovládnout vlastní ego, zachovat klid tam, kde by bylo snadné vybuchnout, a zvolit slušnost tam, kde by bylo snadné urážet.
Být dobrým člověkem neznamená být slabý. Znamená to mít dostatek vnitřní síly nepodlehnout vlastnímu hněvu, ješitnosti a touze ubližovat.
A možná bychom si měli častěji připomínat, že nikdy nevíme, jaký příběh si druhý člověk nese. Nevíme, s čím právě bojuje, kolik bolesti skrývá za úsměvem, kolik bezesných nocí má za sebou nebo jak těžké je pro něj vůbec vstát a pokračovat dál. To samozřejmě neznamená, že máme přehlížet špatné chování, ale ani reagovat na něj stejným způsobem není efektivní. Mnohem větší přínos může mít snaha o pochopení, proč se jedinec chová zle a pokusit se mu vysvětlit, že to není příjemné a že pokud tento vzorec chování od někoho převzal, může jej i přepsat, bude-li on sám chtít.
Představme si, jak by vypadal svět, kdybychom každý den vědomě udělali alespoň jeden dobrý skutek. Kdybychom místo odsouzení nabídli pochopení, místo urážky zvolili klidné slovo, místo lhostejnosti projevili zájem a místo potřeby zvítězit se pokusili najít společnou řeč. Kdybychom se přestali předhánět v tom, kdo má větší pravdu, a začali se více zajímat o to, co nás jako lidi spojuje.
Nejspíš bychom nezměnili všechno. Ale změnili bychom mnoho. A hlavně bychom přestali čekat, až s tím začne někdo jiný.
Život je příliš krátký na to, abychom ho promarnili nenávistí, závistí, pomstou a neustálým označováním viníků. Máme jen omezený čas, během kterého můžeme něco vytvořit, někoho potěšit, někomu pomoci, někoho milovat a zanechat po sobě stopu. Otázkou tedy není jen to, co nám svět dává, ale především to, co do něj sami každý den vkládáme. Jsme tvůrci - každý z nás, tvůrci, kteří každý den tvoří svět okolo sebe. A tak tvořme tak, ať na sebe můžeme být hrdí a ,,podepsat se" pod to své umělecké dílo jménem Smysluplný život.
Buďme tvoři. Ne netvoři.





