Článek
Ztráta, která nemá jasný konec
Rozchod rodičů je bolestivý sám o sobě. Někdy však přijde ještě další rána: kontakt s dítětem se začne postupně vytrácet. Nejdřív odpadne několik návštěv, potom se domluva komplikuje a nakonec rodič možná vůbec neví, kdy své dítě znovu uvidí. Navenek přitom dítě stále existuje, vztah formálně také, ale společný život se rozpadá.
Právě tuto situaci popisuje příběh otce, který po rozvodu přišel o pravidelný kontakt s dcerou. Přestože se snažil situaci řešit prostřednictvím úřadů i právní cestou, společné chvíle postupně téměř zmizely. Následky byly pro jeho psychiku natolik vážné, že nakonec potřeboval psychiatrickou péči.
Nejde jen o to, že dítě nevidíte
Člověk si může říkat, že nejhorší je samotná nepřítomnost. Jenže ztráta kontaktu bývá mnohem vrstevnatější. Rodič přichází o drobnosti, které si za normálních okolností ani neuvědomuje: společnou snídani, cestu ze školy, pomoc s domácím úkolem, narozeniny, obyčejné povídání nebo otázku, jaký byl dnešní den.
Právě každodennost vytváří vztah. Když zmizí, může mít rodič pocit, jako by se mu před očima rozpadala část identity. Najednou není u toho, když dítě prožívá něco důležitého, a dozvídá se o jeho životě třeba až zpětně. Psychoterapeutka Renáta Anastázie Hanušová tento stav přirovnává k takzvané nejednoznačné ztrátě – člověk o blízkého nepřišel definitivně, ale současně s ním nemůže žít vztah tak jako dříve.
Nejhorší bývá nejistota
U definitivní ztráty člověk alespoň postupně získává možnost realitu přijmout. U přerušeného kontaktu je situace jiná. Naděje stále existuje. Možná se dítě ozve. Možná se podaří domluvit další setkání. Možná se vztah jednou obnoví.
A právě střídání naděje, čekání, zklamání a nové naděje může být psychicky vyčerpávající. Výzkum rodinného odcizení ukazuje, že nejde pouze o fyzickou vzdálenost. Odcizení může zahrnovat také méně komunikace, emoční odstup a postupné oslabení pocitu, že rodina stále funguje jako celek.
Rodič pak může současně cítit smutek, vztek, bezmoc i strach. A protože není jasné, co bude zítra, je obtížné celou situaci uzavřít.
Když se bolest začne přelévat do celého života
Smutek po ztrátě kontaktu není známkou slabosti. Je logickou reakcí člověka, kterému chybí někdo velmi blízký. Problém nastává ve chvíli, kdy bolest začne ovládat úplně všechno.
Člověk špatně spí, nedokáže se soustředit v práci, přestane se starat o sebe, uzavírá se před ostatními nebo se nedokáže bavit o ničem jiném. Přidat se může úzkost, deprese nebo pocit, že život ztratil smysl. Právě takové varovné signály zmiňují i odborníci. V takové chvíli není odborná pomoc přiznáním porážky. Naopak může být způsobem, jak získat zpět alespoň část kontroly nad vlastním životem – i když vztah s dítětem zatím vyřešit nejde.
Nejdřív pochopit, co se vlastně stalo
Jednou z nejtěžších věcí může být přijmout, že příběh má dvě strany. Rodič, který kontakt ztratil, může situaci vnímat jako nespravedlnost nebo jako důsledek jednání bývalého partnera. Dítě ji ale může prožívat úplně jinak.
Výzkum 898 rodičů a dospělých dětí ukázal pozoruhodný rozdíl v tom, jak obě skupiny popisují příčiny odcizení. Rodiče častěji uváděli problematické vztahy dítěte nebo jeho údajný nárokový postoj, zatímco dospělé děti častěji mluvily o toxickém chování rodiče nebo pocitu, že od něj neměly podporu a přijetí. Rodiče navíc častěji říkali, že vlastně nevědí, proč k odcizení došlo.
To neznamená, že pravdu má automaticky dítě. Je to spíše připomínka, že stejnou rodinnou událost mohou dva lidé prožívat naprosto rozdílně.
Cesta zpět nevede přes tlak
Pokud chce rodič vztah obnovit, může být přirozené chtít všechno vyřešit okamžitě. Posílat další zprávy, telefonovat, vysvětlovat, dokazovat svou lásku nebo připomínat dítěti všechny společné chvíle. Jenže právě tlak může někdy situaci ještě zhoršit.
Výzkum zaměřený na možné znovunavázání vztahu ukazuje jako užitečnější komunikaci, která je věcná, vytrvalá a soucitná. Důležitá je otevřenost bez obranných reakcí a také ochota naslouchat. Vytrvalost přitom neznamená bombardování druhého člověka zprávami, ale spíše klidné ponechávání otevřených dveří.
Jinými slovy: Jsem tady. Záleží mi na tobě. Až budeš připravený nebo připravená, rád tě vyslechnu. Taková zpráva může někdy udělat více než dlouhé vysvětlování, kdo měl pravdu.
Co může rodič udělat už dnes?
První krok nemusí vést přímo k dítěti. Může vést k sobě. Přestat každý den přemýšlet pouze o tom, co udělá druhá strana, a začít se ptát, co mohu ovlivnit já.
Pomoci může psychoterapie, rodinná mediace nebo jiná odborná podpora. Pokud existuje prostor pro dohodu, může být užitečné pokusit se vytvořit předvídatelný režim kontaktu. V některých případech může být potřeba právní pomoc nebo soudní úprava péče. Novinky upozorňují také na možnost mediace či odborné a asistované péče.
A pokud se kontakt zatím obnovit nedá, stále existuje jedna důležitá možnost: připravovat půdu pro chvíli, kdy se dveře znovu otevřou.
Dítě by nemělo být soudcem mezi dospělými
Obzvlášť citlivá je situace po rozvodu nebo rozchodu, kdy mezi rodiči zůstává konflikt. Dítě může velmi snadno získat pocit, že si musí vybrat jednu stranu. A právě dlouhodobý konflikt mezi rodiči může být pro dítě ničivější než samotný rozchod.
Vývojová psycholožka Jennifer McIntoshová upozorňuje na význam bezpečných vztahů dítěte s oběma rodiči, pokud jsou tyto vztahy bezpečné a pro dítě prospěšné. Dítě by podle odborného pohledu nemělo nést konflikt dospělých na svých bedrech.
To je někdy mimořádně těžké přijmout. Rodič může mít pocit, že musí dítěti vysvětlit svou verzi příběhu. Jenže dítě nemusí být porotou, která rozhodne, kdo měl pravdu. Potřebuje především jistotu, že nemusí nikoho z rodičů zachraňovat.
Někdy je potřeba vydržet déle, než bychom chtěli
Obnovení vztahu nemusí přijít za týden ani za měsíc. Výzkumy ukazují, že rodinné odcizení není jednoduchý stav „jsme spolu“ versus „nejsme spolu“. Může se měnit v čase, pohybovat se mezi větší a menší blízkostí a zahrnovat různé úrovně komunikace i emocí.
Proto může být nejdůležitější nepřestat být rodičem jen proto, že momentálně nemůžete rodičovství žít tak, jak byste chtěli. Znamená to respektovat hranice dítěte, nepřenášet na něj vlastní zoufalství a současně dát najevo, že vztah není z vaší strany vymazán.
Někdy může být největším darem právě trpělivost.
A když se dveře jednou otevřou?
Pak může být lákavé chtít všechno dohnat. Vysvětlit minulost, vyřešit všechny křivdy a během jediného večera napravit roky odloučení. Pravděpodobně to ale nebude možné.
Vztah se možná bude muset budovat znovu. Od malých věcí. Od krátkého rozhovoru, společné kávy, procházky nebo zprávy, která neobsahuje výčitku. Potřeba řešit celou dosavadní minulost nesmí být na prvním místě. Důležitější je vytvořit zkušenost, že společný kontakt může být bezpečný, příjemný a láskyplný. Zaměřit se na přítomnost a staré křivdy nechat (alespoň prozatím) ,,schované v šuplíku" - ony nikam neutečou a dříve nebo později se na ně dítě pravděpodobně bude ptát.
Proto hlavu vzhůru, žít v přítomnosti a být vděční za společné chvilky - to ocení dítě mnohem více, než vysvětlování situací, které často jeho mozek neumí zpracovat a pochopit správně.
Tipy na zajímavé čtení:
Zdroje a inspirace:
