Článek
Ještě před pár lety působila infekční žloutenka typu A jako pozapomenutá hrozba. Každoročně se objevilo jen několik desítek případů, někdy sotva přes stovku, a odborníci i veřejnost žili v přesvědčení, že tahle nemoc už do značné míry patří minulosti. Jenže rok 2025 všechno změnil.
Podle Státního zdravotního ústavu bylo do začátku září potvrzeno více než 1 300 nakažených. To je více než dvojnásobek oproti loňskému roku, kdy se nemoc objevila u 636 lidí, a násobně víc než v letech 2021–2023, kdy se v celé republice počty pohybovaly kolem sedmdesátky. Letos však kromě prudkého nárůstu přibyly i tragické zprávy – na komplikace zemřelo už patnáct pacientů, zatímco loni to byli jen dva. Nejpostiženější zůstává Praha, kde hygienici k srpnu evidovali přes pět set případů, nejvíc od roku 2008. Na druhém místě je Středočeský kraj, následovaný Moravskoslezským.
Tento skok není jen suchá statistika. V nemocnicích se najednou objevují stovky pacientů, které lékaři musí hospitalizovat, protože průběh nemoci je těžší, než se čekalo. Více než osmdesát procent nakažených skončilo na lůžku. To znamená nejen obrovský nápor na zdravotnictví, ale i každodenní lidské příběhy – mladí dospělí, kteří přišli o prázdniny, děti nucené k dlouhé izolaci, nebo rodiny, které se potýkají s obavami o své blízké.
Abychom pochopili, co se vlastně děje, stojí za to se vrátit o pár desítek let zpět. Žloutenka typu A totiž není žádná novinka. Už v roce 1979 zažila tehdejší Československá socialistická republika epidemii, která se navždy zapsala do historie. Vše začalo zdánlivě nevinně – dovozem zmrazených jahod z Polska. Jenže plody byly kontaminované a během krátké doby se nakazilo až 40 000 lidí. Nemocnice praskaly ve švech a žloutenka se stala obávaným slovem, které tehdy znal každý.
Podobné případy ale najdeme i dříve. Lékaři už ve 40. letech minulého století popsali několik lokálních epidemií, zejména ve školách a armádních jednotkách. V poválečných letech byla žloutenka častou součástí života – hygienické podmínky byly horší a nemoc se šířila rychle. Zlom přinesly až 70. a 80. léta, kdy se začala výrazně zlepšovat kvalita pitné vody, kanalizace a obecné povědomí o hygieně.
Další větší vlny přišly v 90. letech a také v období mezi lety 2008 až 2010. A relativně nedávno, v roce 2016, se Českem přehnala vlna, která zasáhla kolem 930 lidí. Tehdy se mluvilo o tom, že jde o největší epidemii za poslední roky. Rok 2025 ji ovšem už překonal.
Historie žloutenky je ale mnohem delší než naše domácí zkušenost. V celosvětovém měřítku je hepatitida A stále častým onemocněním. WHO připomíná, že zatímco v zemích se špatnou kvalitou pitné vody a hygieny je nemoc běžná, v Evropě se objevuje spíše v podobě lokálních epidemií. Přesto i zde dokáže udeřit s nebývalou silou. V roce 1988 například zasáhla čínskou Šanghaj obří epidemie, která postihla stovky tisíc lidí – příčinou byla kontaminovaná voda a potraviny. Podle WHO v roce 2016 zemřelo na hepatitidu A celosvětově přes sedm tisíc lidí.
Žloutenka typu A sice nevede k chronickému onemocnění jater, jak je tomu u typů B a C, ale průběh může být velmi těžký. Inkubační doba se pohybuje kolem jednoho měsíce, přičemž nakažený je infekční už v době, kdy žádné příznaky nemá. Když nemoc propukne, přichází únava, nevolnost, bolesti břicha, tmavá moč, světlá stolice a nakonec i žluté zbarvení kůže a očí. U dětí může infekce proběhnout téměř bez příznaků, ale právě ony tak mohou nevědomky nemoc dál šířit.
Proč ale právě letos počet nakažených tak prudce vzrostl? Odborníci se shodují, že roli hraje několik faktorů najednou. Populace je po letech nízké nemocnosti méně imunní, protože lidé se s virem dlouho nesetkávali a očkování není plošné. Do toho se přidávají hygienické nedostatky – mezi lidmi bez domova, v sociálně vyloučených komunitách, ale i v běžném životě, kde si často neuvědomujeme, jak snadno se virus přenáší. Stačí neumyté ruce po použití toalety, kontaminovaná voda nebo syrové ovoce. A protože se nemoc šíří pomalu, ale jistě, může se rozšířit v rodinách, školách i na pracovištích dřív, než si toho někdo všimne.
Z pohledu prevence je přitom klíč jednoduchý – hygiena a očkování. Mytí rukou obyčejným mýdlem je stále tou nejúčinnější ochranou. U cestovatelů, pracovníků ve zdravotnictví nebo u lidí s oslabenou imunitou má smysl i očkování, které chrání dlouhodobě. Nejde o plošnou povinnost, ale v době epidemie je o něj větší zájem než kdy dřív.
Žloutenka nám letos připomíná, že i nemoc, kterou jsme měli za „běžnou“ a zvládnutou, může znovu nabrat na síle. Rok 2025 se do historie zapíše jako období, kdy počty nakažených vyskočily na nejvyšší hodnoty za poslední desetiletí. A i když většina lidí nemoc přežije bez trvalých následků, pro patnáct rodin se už stala tragédií, která změnila život.
Zbývá otázka: co bude dál? Zkušenosti z minulosti ukazují, že epidemie obvykle po několika měsících odezní, jakmile se virus „vyčerpá“ a populace si vytvoří protilátky. Ale cena, kterou za to letos platíme, je vysoká. Stačí se ohlédnout zpět k zamraženým jahodám z roku 1979 – i tehdy to začalo nenápadně, a přesto následky pocítila celá země.
Rok 2025 nám tedy připomíná, že žloutenka není jen kapitola v učebnici hygieny, ale stále velmi aktuální problém. A že často stačí málo – obyčejné mytí rukou – aby se podobná čísla v budoucnu neopakovala.
