Článek
Pravidelně ji navštěvuje její rodina. Má 10 vnoučat a 13 pravnoučat. Když slavili Jindřiščiny sté narozeniny, sešlo se 37 lidí! Slavilo se nadvakrát, s rodinou v oblíbené restauraci, pak také s přáteli, klienty a zaměstnanci Domova.
Prostředí okolo Mukařova není pro Jindřišku neznámé, už od roku 1931 má rodina v nedalekém Struhařově postavený srub, kam jezdila od dětství na celé léto. Vzpomíná na krásné lesy a spoustu rozličných kytiček, které v okolí chaty rostly.
Po druhé světové válce ve službě Charity
Když končila válka, bylo Jindřišce 22 let. Protože měla ráda lidi, začala jim pomáhat v Charitě. Psal se červenec roku 1945. Charita tenkrát sídlila ve Sněmovní ulici v Praze. Pracovníci vařili ve velkých kotlích jídlo a rozdávali potřebným potraviny a oblečení. „Nejvíce pomoci přišlo z Ameriky. Bylo to nejen jídlo a šatstvo, ale pomohli nám zařídit také dvě lékařské ordinace. Stály tam fronty lidí. Vzpomínám si také na balíčky z Francie, které jsme chudým rozdávali. Vážily pět kilo a byl v nich trvanlivý salám, konzervy, ale i cigarety,“ vypráví Jindřiška. Ošacení a konzervy vydávala také lidickým ženám a lidem, kteří se vrátili z Osvětimi a jiných koncentračních táborů.
Na tři měsíce pak byla vyslaná do severozápadních Čech, do oblasti vysídlené Němci, kde Charita zakládala dětský domov. Jako zázemí posloužila opuštěná mateřská školka. „Ještě s jednou mladou kolegyní jsme se tam tenkrát nadřely,“ vzpomíná Jindřiška. „Vše jsme myly a drhly, postele jsme dávaly dohromady, aby bylo pro děti vše připravené. Pak nám přivezli prvních šest dětí. Byly tak zanedbané, že měly v hlavně plno boláků od vší.“
Po návratu do Prahy pomáhala v rámci Charity chudým středoškolákům a vysokoškolákům. „Tenkrát fungovala Charita jako spolek. Lidé se mohli ve farnostech přihlásit ke členství a pak platili příspěvky,“ vysvětluje Jindřiška.
Křesťanská víra a nedokončená vysokoškolská studia
Po válce také začala Jindřiška studovat vysokou školu, protože ale nebyli s mužem ve straně, komunisti ji ze školy vyloučili. Vadilo jim, že chodí do kostela. Po sametové revoluci se dočkala kompenzace. Na ministerstvo školství doložila index, z něhož vyplývalo, že školu téměř dostudovala. Finanční kompenzaci, kterou obdržela, věnovala potřebnějším.
V Charitě zůstala celých šestnáct let, tam také poznala svého budoucího muže, právníka Lea. Bohužel přišli o nedonošená dvojčátka, pak se ale radovali ze tří zdravých synů. Nejmladšímu je dnes 63 let.
Spolupráce s Františkem Nepilem v rozhlase
Když šel nejmladší syn do školy, začala pracovat v Československém rozhlase v redakci vysílání pro děti a mládež. Syn zpíval v rozhlasovém dětském sboru a manžel působil v radě rodičů. Tak se dozvěděla, že sbor hledá výpomoc: „Pak mě umluvili, abych v rozhlase zůstala. Měla jsem v literární redakci na starosti pořad Dobrý večer, děti známý jako Hajaja.“
V Rozhlase pracovala mimo jiné s Františkem Nepilem, na kterého moc ráda vzpomíná. „Byl báječný a byla s ním legrace! Rád si pochutnal na dobrém jídle. Měl rád grilované kuře či uzené koleno. Jeden redaktor měl manželku Maďarku a ta nám občas uvařila nějakou maďarskou specialitu. Pracovat s Františkem bylo opravdu příjemné a zábavné.“
Z rozhlasu šla rovnou do důchodu, bylo jí 54 let. V důchodu se naplno věnovala vnoučatům, se kterými si užívala chaty ve Struhařově. Založila si tam skalku a věnovala se kytičkám.
Recept na dlouhověkost
Přírodu si užívá dodnes, v Domově pro seniory v Mukařově miluje zahradu a okolní lesy. Těší se na jaro a zpěv ptáků. Chválí pečovatelky a kuchařky, nejvíce si pochutná na bezmasém jídle.
Recept na dlouhověkost ale Jindřiška nemá. „Brala jsem život tak, jak šel. Snažila jsem se vycházet s lidmi, pomáhala jim a nedělala si zbytečné problémy,“ říká na svůj věk vitální a silná žena, která sleduje aktuální dění. Modlí se za Ukrajince vyhnané ze své země válkou a Turky, které postihlo zemětřesení.
