Článek
Díky finanční podpoře z Česka a svému odhodlání nakonec dostudovala a nyní působí v indické krajské nemocnici.
Stát se doktorkou v druhé nejlidnatější zemi světa není nic jednoduchého – pětina tamních obyvatel žije pod hranicí chudoby, třetina dětí do pěti let trpí podvýživou a stejné množství indických žen je negramotných. Rodinné zázemí Manishi Lobo nebylo výjimkou – rodiče ji sice podporovali, ale neměli dostatek peněz. Indický venkov, ze kterého rodina mladé lékařky pochází, pokrývá třetinu nejchudších oblastí na světě.
To ale Manishu Lobo nezastavilo. Svého snu se držela i přes další nepřízeň osudu – neúspěch u přijímacích testů na vysokou školu. O rok později dostala od indické Lékařské rady stipendium, které jí umožnilo jako jedné z mála „adoptovaných“ dětí vyjet do zahraničí. „Dostala jsem se na Ukrajinu, kde jsem měla přátele, kteří mi tam studium doporučili.“
To, že neznala místní lidi a jazyk pro ni nebyla hlavní překážka. „Nejvíc mě překvapilo počasí – byla tam pořád zima a sníh, na to bylo těžké si zvyknout. Místní pravidla a omezení, která dodržovali, byla velmi striktní – dalo mi to disciplínu. Vtipné bylo, že jsme si tam v indické komunitě vařili naše jídlo, protože tam nebylo k dostání,“ vzpomíná s úsměvem Lobo.
Na Ukrajinu přijela v roce 2016, kde jí čekalo šestileté studium. Tato jednoduchá matematika napovídá, že přišly další komplikace – pandemie covidu a hlavně válka. „Ke konci to kvůli válce neprobíhalo příliš hladce. Nebylo jisté, jestli školu dokončíme, museli jsme ji rychle opustit,“ vzpomíná Manisha Lobo. Nakonec ji zachránila možnost dostudování online.
„Když jsem se vrátila do Indie, musela jsem absolvovat těžký test a roční stáž, abych mohla začít pracovat.“ Místní systém v tomto velmi připomíná ten český – musela projít atestacemi ve všech odvětvích medicíny. „Současně jsem se ale také starala o rodiče – skloubit to dohromady nebylo jednoduché.“ To se jí nakonec podařilo a nyní již tři měsíce pracuje v krajské nemocnici v Shimoze.
Běžný pracovní den Manishi Lobo se z počátku příliš neliší od jiných zdravotních zařízení – od brzkého rána kontroluje a přijímá okolo sto padesáti pacientů, jejichž lékařské zprávy předává a konzultuje se zkušenějšími kolegy. Jiné je to ale na pohotovosti. „Tam jsou ty nejvážnější případy. Mnoho otrávených lidí drogami nebo jídlem – převážně ovocem z tropických pralesů. Časté je i uštknutí hadem, silné astma a dušnost.“ To potvrzují i studie Světové zdravotnické organizace – na uštknutí hadem zemře až 140 000 Indů ročně, dalších 400 000 se potýká s doživotními následky. „V jeden moment se staráte o umírající, dusící se a krvácející lidi dohromady. Někdy ani není dostatek kolegů, častokrát jsem sama na několik pacientů najednou a musím si nějak poradit. Nemáte ani vteřinu na to přemýšlet nad sebou a svými základními potřebami – za celou směnu se nezastavíte.“
Lobo si na svou práci ale rozhodně nestěžuje, právě naopak: „Největší motivací pro mě je, když za mnou přijde pacient a řekne: ‚Díky vám je mému tátovi/manželovi už lépe.‘ Mám pocit, že každý den děláme něco velkého. Vždy, když se po práci vrátím domů, přemýšlím nad vším, co se za ten den událo – nejhorší je, když musíme oznamovat příbuzným, že jejich člen rodiny zemřel. Smířit se ale musím i s tím, když někoho nedokážeme zachránit.“
Videa Arcidiecézní charity ČR můžete sledovat na Stream.cz
Autorka: Anna Bidlová, studentka žurnalistiky
