Článek
Byla nejstarší ze čtyř sourozenců. Rodičům se narodili ještě dvě dívky a po osmi letech chlapec. Tatínek učil na základní škole v Praze a své znalosti předával i svým potomkům. Často je bral do přírody, ale i do centra města a ukazoval památky. Maminka byla ženou v domácnosti a rodině vytvářela zázemí. Od devíti let žila paní Šedivá u prarodičů v Rožmitále pod Tremšínem. „Učili mě starat se o hospodářství, protože jako nejstarší jsem ho měla převzít. Pásla jsem krávy, piplala mláďata. Do školy jsem chodila pěšky pět kilometrů, na úkoly byl čas až pozdě večer. Milovala jsem to, ta dřina mi dala hodně do života. Bohužel hospodářství komunisté zestátnili a my museli měnit plány,“ vzpomíná Terezie Šedivá, která pak začala pracovat v knihovně Národního muzea, kde zůstala až do důchodu.
Paní Šedivá se vdala ve třiceti letech a vychovala dvě děti. „V mé generaci to bylo nezvyklé, dřív se dívky vdávaly nejpozději do dvaceti let,“ říká. Syn bohužel zemřel, před sedmi lety se zabil na motorce. Bylo mu 32 let. Terezie Šedivá má tři vnoučata ve věku od osmi do jedenácti let. Jsou to chlapci.
Další bolestná událost ji potkala před dvěma lety: ztratila zrak. Vyrovnala se s tím. „Jsou na tom lidi hůř, jsou horší tragédie a necítím se kvůli tomu ukřivděná. Kvůli ztrátě zraku jsem svým způsobem citlivější. O to víc poslouchám, dávám si věci do souvislostí, domýšlím si,“ říká Šedivá.
Ještě než přišla o zrak, rozhodla se, že sama doma žít nemůže a zažádala o ubytování v Domově seniorů. Sice špatně, ale svůj nový domov ještě viděla. „Vím, jak vypadá vesnice, celá budova, zahrada, pečovatelky a můj nový byt. Když jsem ho tenkrát viděla poprvé, byla jsem doslova v euforii,“ vzpomíná.
Víra v Boha
Víra v Boha pro paní Šedivou hodně znamenala v době, kdy jí zemřel syn. To bylo velice bolestné pro ni osobně, jeho ženu i jeho dvě maličké děti, které se po tátovi ptaly. „Tam si neumím představit, že by to bylo bez naděje. Pro člověka hodně znamená ta naděje, že to nekončí,“ vzpomíná paní Terezie. Proto je pro ni velmi důležité, že v charitním Domově je kaple. „Tady má člověk najednou spoustu času k přemýšlení a za kapli jsem ráda, že tam člověk může jít denně na modlitbu a na mši,“ říká. Oceňuje zejména, že v Domově má na jednu stranu svůj byt a soukromí, na druhou veškeré zázemí a pomoc. Často také myslí na bratra. „Jako čtyři sourozenci jsme si hodně rozuměli. Václav byl oproti nám, hodným holkám, hodně živé, až hyperaktivní dítě a maminka si s ním asi užila,“ usmívá se při vzpomínce.
Z hyperaktivního bratra biskup
Že bratr podepsal Chartu 77, se rodina dozvěděla až později, asi až za rok. Rodiče, u kterých v tu dobu Václav bydlel, tím pak trpěli – začaly domovní prohlídky, dům stále hlídali estébáci.
Václavovy názory rodinu nepřekvapily. „My to měli v rodině – tatínka vyhodili v roce 1960 ze školy, prý proto, že ideologicky negativně ovlivňuje děti. Důvod? Protože chodil do kostela. Do důchodu pak dělal topiče v továrně. Mohl přestat chodit do kostela, ale neudělal to. Byl zásadový a za to jsme si ho vážili. Maminka to špatně snášela, poslední roky pro ni byly náročné, zemřela v 69 letech, měla nemocné srdce.“
„Když byl bratr po revoluci jmenován biskupem, měla jsem z toho radost. Ale rodiče už nežili. Myslím ale, že je to příliš úřednická funkce, víc by mně k němu slušely přednášky.“
Když za sestrou Václav Malý přijede na návštěvu do Domova, probírají aktuální situaci, vzpomínají na své dětství a rodiče. „Rádi se potkáváme, jsme si blízcí. Jsem vlastně jeho jediná rodina. Jedna sestra nám už zemřela, druhá žije ve Francii,“ říká.
