Článek
Nemusím u toho očividně mít ladnost baletky ani exaktní přesnost policisty řídícího provoz. Stačí držet rytmus a vypadat energicky. Na konci se pak ukloním nosem skoro na parkety, a dva až třikrát si s diváky zahraju takovou tu hru na schovávanou pro dospělé, kdy předstírám, že odcházím, přestože zbytek orchestru už zcela okatě listuje přídavek. Dostanu kytku, všichni mi gratulují k výbornému výkonu, a pokud se z plakátů a nad novinovými články zubí vůbec něčí tvář, bude to nejspíš ta moje. To vše jen za rozpustilé poskakování a mávání klacíkem…
Hraj to pořádně nebo tě bodnu!
Poprvé o dirigentech slyšíme v 17. století, tedy v období baroka, kdy se skladatelé náhle potýkali se zcela novým problémem: Tělesa interpretující jejich kompozice začala být čím dál rozsáhlejší, a se stupňující se rytmickou i harmonickou komplexitou samotných skladeb pro ně začalo být problematické se sehrát. Z prvních hráčů či ansáblových vedoucích, kteří na zkouškách pro orientaci při nácviku ukazovali doby v taktu, se tak najednou vyloupl post, který tuto organizační složku nepokrytě přiznává.
Jedním z prvních dirigentů byl francouzský skladatel Jean-Baptiste Lully. Ten dle historických záznamů používal k řízení orchestru hůl podobnou té vycházkové. Když se rytmus začínal sypat, Lully prý svou holí zuřivě tloukl. [1]
Z jednoduchých gest se postupem času vyvinul poměrně univerzální kánon dirigentstkého jazyka, na kterém většina slavných profesionálů staví svůj „rukopis“ a který se také v základech vyučuje na konzervatořích a hudebních akademiích. Pravá ruka svírá taktovku (pozn. 40 až 48cm dlouhá tenká tyčka ze světlého materiálu) a určuje její pomocí základní rytmus. Levá ruka pak slouží k dodatečným gestům potřebným pro konkrétní dílo, např.: nástupy nástrojů po pauze, dynamika, upozornění na změnu tempa, podpoření výrazu atd. [2][3]
Ve velkých orchestrech bývá pravidlem, že kromě dělených zkoušek je dirigent vždy přítomen. Nejen se nácviku účastní, ale taktéž ho většinou absolutisticky řídí. Dirigent má nejsilnější hlas v celém orchestru. Dělá kreativní rozhodnutí, řeší konkrétní problémy či komplikace s vedoucími jednotlivých sekcí, kteří si pak zase spravují svůj píseček k „šéfově“ spokojenosti. To, aby vše nakonec proběhlo hladce, je nakonec dirigentova zodpovědnost.
Někteří dirigenti mívají pověst příjemných a lidských lídrů, o jiných se zase povídá, že jsou to despotičtí diktátoři. Historie bohužel zatím nezodpověděla otázku, který přístup funguje z hudebního hlediska lépe; slavné mistry nacházíme na obou stranách tohoto spektra. Nutno však podotknout, že přílišná zuřivost se může vymstít i v takto na první pohled bezpečném zaměstnání. Sám první zaznamenaný dirigent, mistr Lully, podle části zdrojů zemřel důsledkem profesního zranění: při zkoušce orchestru prý bušil holí o zem tak dopáleně, že si nedopatřením probodl vlastní nohu a následkem infekce zemřel.
Problematika hromu a blesku
Přímo před nosem nám zůstává ležet otázka, proč vlastně orchestr dirigenta potřebuje. Není to snad nedostatkem hudebníků, že nezvládnou poslouchat zbytek ansámblu a rytmicky se k němu doladit? Neměli by raději zafičet zpátky k notám a pořádně si je znovu a zas prostudovat? Je vůbec možné, aby profesionál zocelený tolika školami a výkony na světových jevištích nezvládl prostě dávat pozor na to, co hrají ostatní?
Tady nemusíme zabíhat do žádných filozofických či muzikologických debat. Možné to zcela jistě je, a stačí se na to zeptat fyziky.
Představíme-li si velký symfonický orchestr o více než padesáti členech, bavíme se o koncertním podiu širokém klidně i přes dvacet metrů (nejméně kolem cca patnácti, jinak už jsou na sebe muzikanti nalepení jako sardinky) [4]. Řekněme, že sedím u nejzadnějšího pultu prvních houslí a mám reagovat na linku kontrabasu z druhé strany jeviště. Už i tak jednoznačná instrukce má však háček.
Zvuk se line rychlostí 343m/s (ve vzduchu o teplotě 20°C). Trocha počítání, a dopídíme se k tomu, že drnknutí kontrabasu ke mně přes řečených dvacet metrů dorazí za cca 0,0583s. Taková chvilička, řekneme si. Jenže lidské ucho je poměrně efektivní zařízení. Nezvládneme sice říci, kolik setin sekundy trvalo to či ono, ale jakmile jsou nějaké zvuky od sebe zpožděné, poznáme to už při odchylce 5-10 milisekund, tedy 0,005 až 0,01s. Pouhých dvacet metrů vzdálenosti, a slyším kontrabas pozdě o až desetkrát větší časový úsek než je moje (i divákova) rozpoznávací kapacita. Když pak podle tohoto zpožděného zvuku hraju, než se můj tón vrátí ke kolegovi s basou, máme tu odchylku už skoro 0,1s. Pro něj už moje hraní zní úplně mimo rytmus. Domino zkázy se rozjelo. Není to však naše vina. Už od začátku byla snaha hrát v tomto prostředí využitím výhradně sluchu marná.
Dirigent vstupuje na scénu jako deus ex machina a řeší problém mávnutím kouzelné taktovky. Oproti zvuku je zraková orientace naprosto dostačující. Přece jen, světlo k nám letí rychlostí 299792458m/s, nechávaje zvuk daleko za sebou. (Pozn. proto také od blesku odpočítáváme vteřiny do zaznění hromu a odhadujeme, jak je bouřka daleko.) Samozřejmě musím vědět, že na druhé straně orchestru stojí kolega s kontrabasem, na kterého reaguji. Nyní se však mohu soustředit na výraz či dynamiku, a v ohledu tempa se plně spoléhám na dirigenta, jehož mávající klacík vidíme všichni jasně a včas.
A proč si raději nekoupit metronom?
Ukazování tempa je naprostý základ, díky kterému těleso vůbec získá možnost hrát rytmicky správně. Mistři jako Mahler nebo Bernstein se však rozhodně neproslavili jen tím, že by byli lidskou obdobou metronomu. Jakmile je zvládnuto základní řemeslo, vstupuje do hry kreativní vklad.
Dirigent má skladbu pečlivě nastudovanou, a nyní je v jeho rukou jako modelína, kterou si smí upravit k obrazu svému. Ač stojí zcela vepředu a bez nástroje, je vlastně jakýmsi bezkontaktním varhaníkem ovládajícím rejstříky, nálady a nuance. Ze všech nástrojů v orchestru je ten jeho tím nejsložitějším a nejnepoddajnějším, jelikož každé ozubené kolečko v mechanismu má svou vlastní hlavu. Přesvěčte si šedesát lidí, aby byli vaším nástrojem! Ale jakmile se tvrdohlavá kolečka konečně rozběhnou, mohou se dít i zázraky.
Zdroje:
[3] MILLER, M. The Complete Idiot's Guide to Conducting Music: The Fundamentals and More for Conducting Bands, Orchestras, Choirs, and Ensemble. Penguin, 2012. ISBN: 9781101588758
