Proč jsou vtipy o violistech tak krátké?

V orchestru sedí tradičně na první až druhé hodině ciferníku a málokdy dostane příležitost uzmout si pozornost publika. Občas potkáte lidi, kteří si nejsou ani vědomi, že v orchestru nějaký takový nástroj je. „Takže vlastně větší housle?“ Violista si povzdychne, ale než by se pouštěl do rozohněné hádky o identitu svého nástroje, raději přikývne.

Viola je jakýsi černý Petr, otloukánek, snadný terč humoru. Není jiný nástroj, na který by existovalo tolik vtipů.

Nezbývá než se zeptat; je to s tou violou skutečně tak hrozné? Pokud ano, proč se po staletí pořád v orchestru vyskytuje? Jsou to tedy větší housle – a nebo vlastně menší cello? A v neposlední řadě: kdo vlastně jsou violisti, a stojí jim tohle všechno za to?

U vzniku tradičních hudebních nástrojů se jejich podoba většinou odvíjí logicky od stavby těla muzikantů, kteří na ně chtějí hrát. Tělo houslí a délka vibrující struny na nich je přímým odrazem lidské ruky. První i čtvrtý prst (pozn. ukazováček a malíček) ve správné poloze rovnou dopadají přibližně na místa, kde se nacházejí tóny základní polohy. Smyčec putuje s loktem po jedné rovině, je stále víceméně kolmo ke strunám a rozeznívá je tedy stejně po celé své délce a v obou směrech. Díky tomu může dobře trénovaný houslista zahrát řadu tónů od nejhlubší struny až po vysoké tóny na E tak hladce, že je nemožné poznat přechody mezi rejstříky. Housle jsou ideální soprán, zářivá melodická primadona.

Violoncello se postupně vyvinulo z violy da gamby. Tento archaický nástroj měl několik typů podle rozsahu a pod jednu kategorii je všechny řadil způsob držení: svisle dolů. To bylo taktéž logické rozhodnutí odvíjející se z fyziologie ruky. Když máte nástroj opřený o zem, nemusíte jej podpírat a máte tak větší volnost v zápěstí i předloktí. To se u nástrojů s hlubšími tóny hodí, protože struny jsou delší a vaše ruka musí cestovat po hmatníku, aby požadované tóny „našla“. Hraní v polohách, které je pro houslisty nástrojem pomocným, je pro hlouběji znějící smyčce nutností. Pokud nepohnete rukou ze základní pozice, na všechny tóny zkrátka nedosáhnete.

Na scéně se objevuje viola. Má kořeny ve zmíněné da gambě, ale – k velkému překvapení – se najednou drží horizontálně jako housle. Nemá dost velké tělo, aby všechny hluboké tóny plnohodnotně zněly, ale nemá ho ani tak malé, aby se na ni upřímně dobře hrálo. Každá struna rozeznívá jiné vyšší harmonické složky (pozn. kmitočty, které určují barvu zvuku), takže je extrémně těžké hrát tak, aby se přechody mezi rejstříky ztratily. Pokud violista nemá maličkou violu – nebo velikánský pařát – ani hra v první poloze není zcela pohodlná a každý tón si žádá pohyb navíc, aby zazněl ve správné výšce.

Z tohoto „neduhu“ podle mě pramení vtipy na falešné hraní ve violách: většina violistů jsou přeučení houslisti, a pokud k viole přistupujete stejně jako k houslím, nějak se s tím obejdete. Zkoušíte jen víc natahovat prsty, pak vás bolí celý člověk, a nakonec se možná prostě smíříte s tím, že to nebude to pravé ořechové. Až ti zkoumavější noví violisti začnou opravdu objevovat rozdíly, které nejsou na první pohled patrné, a odlišují přeučeného houslistu od opravdového hráče na violu.

Viola není jenom větší verze houslí. Na rozdíl od houslí totiž nemá mít plynulé přechody rejstříků, nemá znít průzračně, nemá být zářivou primadonou. Viola je barová zpěvačka se srdceryvným chraplákem, která svým projevem vypráví intimní příběhy. Na viole můžete vyloudit takové množství odlišných barev, že žádné dvě nahrávky (třeba stejného koncertu) nezní stejně. Pokud jste zkušení, můžete zahrát tak rychle jako kterýkoliv houslista – ale většinou k tomu nemáte důvod, a také se o poznání víc nadřete. Viola je skutečně doma tam, kde se stihne pořádně rozeznít a ukázat charakter.

V orchestru viola žije ve stínu svých průraznějších sourozenců. A je tam spokojená. Díky svému altovému rozsahu a posazení (kdy většina zvuku jde v podstatě směrem od publika pryč) z celku nevyčnívá. Pokorně si brouká střední hlas a podporuje celek. Proč tedy vůbec violy v orchestru mít, když většinou ani nejdou slyšet? Odpověď je jednoduchá: To, že jsou violy potřeba, poznáte přesně ve chvíli, kdy vám v ansámblu chybí. Skladby jsou roztříštěné, housle a violoncella na sebe křičí přes celou místnost a ne a ne se shodnout. Tato rodina zkrátka potřebuje prostředníka, nevýraznou ale důležitou osobu, která překlene propast.

Osobu, která rozumí oběma stranám. Která chápe oba dva úhly pohledu.

Viola možná vypadá jako větší housle. Z houslové techniky se na viole dá také na začátku vycházet. Ale časem nový violista přijde na to, že spoustu problémů nemůže řešit jako houslista.

Na houslích se děti od začátku učí správný sklon zápěstí tak, aby nad strunami vznikl jakýsi „tunýlek“ a prsty dopadaly kolmo shora. Kořen palce se za žádnou cenu nesměl dotýkat krku houslí. Smyčec se proháněl kolmo ke strunám a předloktí bylo jeho prodloužením. Jen tak šlo docílit toho správného zvuku.

Po několika letech hraní na violu bylo pro mě šokem – a obrovským skokem kupředu – zjistit, že se tyhle návyky snažím udržet v podstatě zbytečně. Prsty nemohou dopadat shora, pokud chci opravdu domáčknout nejhlubší strunu. Když opřu kořen palce o nástroj, najednou můj malíček dosáhne, kam má, a celá ruka může klouzat, kam potřebuje. Smyčec si klidně může cestovat po oblouku jak se mu zlíbí – ve zvuku to u violy zase tak velký rozdíl není, a aspoň se zbavím zatuhnutého krku.

Jednou jsem si na workshopu všiml u lektora, profesionálního violisty, že stejně jako já nepoužívá ramenní podpěrku. Zeptal jsem se ho tedy na radu, jak udělat i bez podpěrky krásné vibrato. Pan mistr se zasmál a říká: „Jó, to kdybych věděl.“

Myslím, že to krásně ilustruje absenci univerzálního violového know-how.

Časem jsem přišel na to, že všechno je povolené, jakmile mi to umožní držet nástroj pohodlně. U violy totiž vše závisí na pohodlí. Každá viola je trochu jiná, a každá ruka je trochu jiná. Violisti nachází cestu svojí konkrétní ruky ke své konkrétní viole. Hledají kompromis. Možná také proto jsou v ansámblu violy takovým otloukánkem; žádní dva violisti neznějí stejně – a proto je těžké, aby celá sekce zněla jednotně a správně.

Proč si tedy violisti volí tento nepoddajný instrument?

Inu, možná právě proto, že – jak říkám – žádní dva violisti neznějí stejně. Viola dává hráči nebývalou možnost vlastní iniciativy a interpretace. Je jako lidský hlas – můžete s ní vytvořit všechno od popové superstar přes blues až po heavymetalový řev. Možnosti jsou obrovské.

Zdroje:

Historie vzniku violy. https://www.vsl.info/en/academy/strings/viola#history

Viola da gamba. https://luthiers.com/viola-da-gamba-history-characteristics-and-influence/