Článek
Tento způsob likvidace odpadů má totiž vážné dopady na naše životní prostředí, zdraví lidí a také přispívá nejen ke klimatické, ale dokonce k trojité planetární krizi.
O problematice spalování ve vztahu k životnímu prostředí pojednává rozsáhlá studie nevládní organizace Arnika. Tento text je jejím shrnutím.
Klimatické cíle a spalování odpadů jdou proti sobě
Spalujeme-li odpad, produkujeme při tom značné množství oxidu uhličitého (CO2), hlavního skleníkového plynu přispívajícího ke změnám klimatu. Z velké části je to proto, že odpad obsahuje plasty, které jsou vyrobeny z ropy, zhruba polovina emisí oxidu uhličitého však u spaloven pochází také z biologicky rozložitelného odpadu. Při výrobě elektrické energie v ZEVO jsou emise CO2 tak vysoké, že jsou minimálně stejně vysoké, jako při výrobě elektrické energie z hnědého uhlí, jak nedávno potvrdila analýza ve Velké Británii. Nahrazování hnědého uhlí spalováním odpadu proto rozhodně není řešení, které by nám pomohlo zmírnit emise CO2 a snížit příspěvek ke klimatické změně.
Argumenty, že spalovny jsou ekologičtější než skládky, představují falešné dilema, které dnes už neobstojí. Skládky jsou nejjednodušší způsob nakládání s odpady, který jsme si přinesli z minulosti, stejně jako spalovny je však překonaný – respektive negativní dopady obou převažují nad pozitivy. U skládek i spaloven například dochází ke ztrátám cenných surovin, což je opak toho, k čemu směřuje cirkulární odpadové hospodářství. A to i přes to, že moderní technologie na skládkách dokážou zachytit metan, který je uvolňován při rozkladu organického odpadu, a využít ho jako zdroj energie. Cestou kupředu je tak například přesměrování organického odpadu do kompostáren nebo na výrobu bioplynu, které představují udržitelnější alternativu k jeho spalování.
Spalovny jsou v boji s příčinami klimatické změny spíše přítěží než pomocníkem. Obzvlášť, když už v současné době víme, že elektřina v nich vyrobená je „špinavější“ z pohledu emisí CO2 než průměrný evropský, ale dokonce i český energetický mix. Protože je jejich příspěvek k emisím CO2 významný, může jejich uzavření přispět k redukci emisí CO2 a plnění klimatických cílů, jak se to děje například v Dánsku. A není to jediný problém, který mají spalovny i skládky společné.
Cirkulární ekonomika? Ani náhodou!
Jak na skládkách, tak ve spalovnách, se ztrácí řada cenných surovin, jako je například fosfor. Ten je v současné době nezbytný pro zemědělství a život jako takový, ale jeho zásoby jsou omezené (např. EU prakticky vlastní zdroje fosforu nemá a je závislá na jeho dovozu). Při spalování odpadu bohatého na fosfor (zejm. biologicky rozložitelného odpadu) se tento klíčový prvek nenávratně ztrácí, spalovny ho ale potřebují, protože běžný odpad je kvůli obsahu plastů příliš výhřevný. V Dánsku každoročně ve spalovnách skončí přibližně 10 000 tun fosforu, což odpovídá množství, které je do země každoročně dováženo ve formě fosfátů. Tato situace je důsledkem současného systému, který dovoluje, aby fosfor skončil v popelu, místo aby byl recyklován a vracen do oběhu.
Ohrožení biodiverzity: toxické látky
Zatímco cenné suroviny spalovny ekonomice berou, produkují nebezpečné látky, které ohrožují přírodu i zdraví a přispívají k trojité planetární krizi. Mezi nejškodlivější patří dioxiny a těžké kovy, které se ukládají v životním prostředí a mohou se dostat skrze kontaminované potraviny až k nám na talíř. Škodlivých látek, které se při spalování úplně neničí (z plastů vznikají přinejmenším mikroplasty), a které při spalování vznikají, je ale mnohem větší spektrum. Většina z nich se vůbec nemonitoruje, přestože jejich negativní vliv na zdraví byl mnohokrát potvrzen – jedná se např. o PFAS. Ty narušují funkci hormonálního systému, přispívají ke vzniku některých druhů rakovin, narušují imunitní systém či dokonce ovlivňují účinnost očkování u dětí, vedou k poškození jater a u dětí také k vývojovým problémům. Dioxiny vedle negativních vlivů na imunitní a hormonální systém ovlivňují reprodukční zdraví nejen lidí, ale i zvířat, což znamená, že v přírodě ohrožují rozmnožování řady druhů a přispívají tak k redukci biodiverzity. Některé z dioxinů jsou prokázané karcinogeny. Těžké kovy, jako je rtuť, zase narušují funkce nervového systému a představují riziko pro celý ekosystém. To je přitom pouze část látek, které spalování odpadů uvolňuje do ovzduší nebo se zachytí ve zbytcích po spalování odpadu.
Některé z nich však končí v popelu, kterého zůstává zhruba třetina vstupní hmotnosti odpadu. Ačkoli i z něj se mohou toxické látky uvolňovat, ukládá se na skládkách (z nichž se toxické látky uvolňují běžně) nebo se používá jako stavební materiál.
Zvláště v okolí spaloven, kde se tyto látky hromadí v půdě a vodě, se projevuje úbytek biodiverzity – mizí druhy rostlin a živočichů (nebo se snižuje jejich reprodukční schopnost), což má negativní dopad na stabilitu celých ekosystémů. Naše přírodní prostředí, včetně vody a půdy, je znečištěné látkami, které v současné době nejsme schopni ani analyzovat, natož sledovat či bezpečně odstraňovat a činnost spaloven této zátěži pouze přidává.
Chemické znečištění – nebezpečí pro naši planetu a naše zdraví
Spalovny produkují látky, které překračují „planetární meze“ bezpečného znečištění. To je úroveň znečištění, se kterou je planeta schopna sama se vypořádat. Neznečišťují pouze své blízké okolí. Popílek například obsahuje vysoké koncentrace perzistentních látek, kterým se někdy říká „věčné chemikálie“ (dioxiny, PFAS, …), a které mohou putovat přes celou planetu a být nacházeny v místech, kde se nikdy nevyráběly nebo kde nikdy nevznikaly. I malá chyba může znamenat uvolnění těchto látek do prostředí, což představuje riziko pro zdraví lidí a životní prostředí. Značné množství těchto látek však obsahuje i popel.
Existují lepší cesty: Cirkulární ekonomika, zálohování a udržitelné alternativy
Zaměřením na spalovny jako „ekologické“ řešení odpadové krize přehlížíme fakt, že existují i jiné, udržitelnější způsoby nakládání s odpady, které by měly být před spalováním preferovány. Ideálem, ke kterému bychom měli jako společnost směřovat, je odpad vůbec nevytvářet. Cirkulární ekonomika – tedy systém, kde se materiály neustále vracejí do oběhu, aniž by končily jako odpad – nám alespoň umožňuje minimalizovat znečištění i množství odpadu, se kterým musíme vymýšlet, jak naložit.
Kompostování a bioplynové stanice mohou efektivně zpracovat organický odpad a vrátit ho zpět do přírody ve formě kompostu či energie, aniž by se vytvářely škodlivé emise. Náklady na stavbu spaloven neustále rostou, zatímco recyklace či kompostování jsou levnější a udržitelnější alternativy. Významný krok v rámci cirkulární ekonomiky představuje i v Česku aktuálně diskutované zálohování obalů – systém, který podporuje vrácení použitých lahví či plechovek, aby mohly být znovu použity nebo recyklovány. Zálohování prokazatelně snižuje množství odpadu a zajišťuje, že se materiály nejen dostanou zpět do oběhu, ale budou sloužit stejnému účelu, místo aby skončily ve spalovnách nebo na skládkách.
Důležité je však také třídění a recyklace plastů z jiných zdrojů a dalších materiálů, které najdeme v odpadu, který dnes končí na skládkách a ve spalovnách. Z tohoto pohledu může být problematický obsah toxických látek, které se (často i nezáměrně) nejčastěji do plastů přidávají. Na mezinárodní úrovni se proto připravuje tzv. Plastová úmluva, která má za cíl omezit nejen samotné používání plastů, ale i používání toxických látek při jejich výrobě a zajistit, aby nebezpečné látky z plastového odpadu nevstupovaly zpět do koloběhu materiálů. Úmluva by tak mohla pomoci omezit dlouhodobé znečištění, ke kterému přispívá celý životní cyklus plastů včetně jejich spalování nebo skládkování a zajistit, aby se méně nebezpečných látek dostávalo do našeho životního prostředí.
Spalovny neřeší vůbec nic. Problém jen odkládají
Spalování odpadu nejen, že nepředstavuje udržitelný způsob nakládání s odpady, ale naopak přináší řadu závažných problémů. Emise z těchto zařízení znečišťují ovzduší a zvyšují zdravotní rizika pro okolní obyvatele, zatímco produkce toxických zbytků ze spaloven znamená dodatečné ekologické a finanční náklady spojené s jeho bezpečným uložením. Navíc je výroba energie ze spaloven neefektivní a neekologická, když porovnáme množství energie nebo množství emisí CO2 , které by mohlo být získáno opětovným využitím recyklovatelných materiálů. Spalování odpadu tak vede nejen k plýtvání cennými surovinami, ale zároveň i k dalšímu zatěžování životního prostředí. Jde o slepou uličku, ze které se budeme muset vracet, a díky které nám cesta k nutnému přechodu na skutečně cirkulární ekonomiku potrvá jen o mnoho déle.
