Článek
Dnes si pod slovem lékař představíme člověka, který pacienta vyšetří, stanoví diagnózu, předepíše léčbu a v případě potřeby také operuje. V raném novověku však byla situace jiná.
Když doktor neoperoval
Kdybyste se v 16. století zranili nebo potřebovali operaci, nejspíš by vás neošetřil lékař. Diagnózu sice stanovil univerzitně vzdělaný doktor, ale do lidského těla často vůbec nezasahoval. Amputace, ošetřování ran i další zákroky patřily chirurgům a lazebníkům, kteří se své řemeslo učili úplně jinak než dnešní lékaři.
Ve světě 16. století existovalo několik různých zdravotnických profesí. Na vrcholu stáli univerzitně vzdělaní lékaři. Studovali latinské texty antických autorů, anatomii, teorii nemocí i léčebné postupy. Jejich úkolem bylo rozpoznat nemoc a doporučit vhodnou terapii. Samotné chirurgické zákroky však mnozí považovali za manuální práci, která neodpovídala jejich společenskému postavení. V některých oblastech se dokonce rozlišovalo mezi „lékařem moči“, který stanovoval diagnózu podle vyšetření moči, a „lékařem ran“, tedy chirurgem specializovaným na poranění a operace. Chirurgie byla dlouho považována za praktické řemeslo, nikoli za plnohodnotnou součást učené medicíny.
Vedle lékařů působili chirurgové. Ti napravovali zlomeniny, ošetřovali rány a válečná zranění, zastavovali krvácení, amputovali rozdrcené končetiny, vyřezávali nádory nebo léčili kýly. A pod nimi stáli lazebníci a holiči, kteří kromě stříhání vlasů často pouštěli žilou, trhali zuby a prováděli jednodušší zákroky.
Rozdělení mezi univerzitním lékařem, chirurgem a lazebníkem nebylo typické jen pro jedno město nebo oblast. Podobný systém nacházíme v různých částech Itálie i dalších evropských zemích. Historické prameny ukazují, že jednotlivé profese měly odlišné vzdělání, pravomoci i společenské postavení.
Ve skutečnosti však nebyly hranice mezi jednotlivými profesemi vždy jasné. Historické dokumenty ze Sicílie ukazují, že jeden a tentýž člověk mohl být označován jako lazebník, chirurg i mistr svého řemesla. Pro pacienty bylo často důležitější, zda má dotyčný dobrou pověst a dostatek zkušeností, než jaký titul nosí.
Chirurgická amputace na dřevořezu z 16. století. Právě podobné zákroky odlišovaly chirurgy od lékařů, kteří často operace sami neprováděli.
Chirurgie byla řemeslo
Pokud se dnes někdo chce stát chirurgem, čeká ho šest let medicíny, následná specializace a dlouhá léta praxe pod dohledem zkušenějších kolegů.
V 16. století byla cesta jiná. Přestože se podrobnosti lišily podle regionu, základní model byl podobný od Itálie po Anglii.
Mladý chlapec obvykle nastoupil jako učedník k zavedenému chirurgovi. Nejprve připravoval nástroje, uklízel dílnu, pomáhal při převazech a sledoval práci svého mistra. Teprve postupně se dostával k náročnějším úkonům. Po několika letech mohl působit jako tovaryš a teprve po získání dostatečných zkušeností se osamostatnil. Podobný systém fungoval i u jiných řemesel – u kovářů, ševců nebo truhlářů.
Právě proto byli chirurgové po dlouhou dobu součástí řemeslnického světa. Výzkum z benátského pohraničí ukazuje, že chirurgové mohli být zároveň ševci, krejčími nebo koželuhy a své lékařské dovednosti kombinovali s běžnou řemeslnou prací.
Chirurgie nebyla neregulovaným řemeslem. Už v pozdním středověku museli v některých částech Evropy chirurgové získat zvláštní licenci a prokázat své schopnosti před zkoušejícími. Úřady se snažily zabránit tomu, aby pacienty léčili lidé bez potřebných zkušeností.
Chirurgické nástroje raného novověku. Zkušený chirurg musel umět pracovat s desítkami specializovaných pomůcek.
I chirurgové četli knihy
Oblíbená představa o raně novověkých ranhojičích jako o poloslepých řeznících s pilkou v ruce je značně zkreslená.
Mnozí vlastnili odborné knihy, studovali anatomii a snažili se doplňovat praktické zkušenosti teoretickými znalostmi. Někteří navštěvovali univerzitní přednášky, i když nezískali plné akademické vzdělání. Historici dnes upozorňují na existenci takzvaných „vědeckých samouků“ – lidí, kteří si odborné znalosti osvojovali vlastní cestou a dokázali spojovat zkušenost s teoretickým studiem.
V jejich knihovnách se objevovala díla významných chirurgických autorů, jakými byli například Bruno da Longobucco, Guido de Chauliac nebo Guglielmo da Saliceta. Tito autoři zdůrazňovali, že dobrý chirurg musí spojovat praktickou zkušenost se znalostí lidského těla a lékařské teorie.
Současně se postupně objevovaly i profesní licence a zkoušky. Ve středověké a raně novověké Sicílii například nesměl chirurg legálně vykonávat svou profesi bez příslušného povolení. Úřady se snažily zabránit tomu, aby pacienty léčili lidé bez dostatečných schopností.
Nemocnice jako učebna
Velká část vzdělávání probíhala přímo u pacientů.
Jedním z nejlepších příkladů je Giovanni Battista Cortesi. Narodil se do skromných poměrů a začínal jako pomocník v lázních. Později získal místo v boloňské nemocnici Santa Maria della Morte, kde doprovázel zkušenější lékaře a chirurgy při každodenních vizitách.
Právě tam se naučil rozpoznávat různé typy zranění a nemocí, sledovat průběh léčby a získávat praktické zkušenosti. Nakonec vystudoval medicínu a stal se profesorem chirurgie. Jeho kariéra ukazuje, že chirurgie mohla být i cestou k výraznému společenskému vzestupu.
Interiér špitálu na vyobrazení z 16. století. Špitály nesloužily jen k léčbě nemocných, ale i jako místa, kde budoucí chirurgové získávali zkušenosti.
Nemocnice tehdy nebyly jen místem léčby. Fungovaly také jako učebny, kde se budoucí chirurgové učili rozpoznávat zranění, sledovat průběh nemocí a osvojovat si techniky ošetřování. Získávali tak zkušenosti, které jim žádná kniha nemohla předat.
Pitvy změnily chirurgii
V 16. století došlo také k další proměně.
Na evropských univerzitách začala prudce růst prestiž anatomie. Nejvýznamnějším centrem byla Padova, kam přijížděli studenti z celé Evropy. Budoucí chirurgové zde mohli sledovat pitvy lidských těl a získávat mnohem přesnější představu o stavbě lidského organismu způsobem, který byl ještě o století dříve nemyslitelný. Studium anatomie se postupně stalo jedním z pilířů chirurgického vzdělání.
Rembrandtova Anatomická lekce doktora Nicolaese Tulpa z roku 1632. Veřejné pitvy tehdy již patřily k nejdůležitějším formám výuky anatomie.
Právě v Padově se prosadil i Giulio Cesare Casserius. Pocházel z chudé rodiny a do města přišel jako sluha v domácnosti slavného anatoma Girolama Fabricia. Díky mimořádnému talentu se však vypracoval mezi nejvýznamnější anatomy své doby. Vyučoval studenty, získal evropskou reputaci, a nakonec se stal jednou z nejvýraznějších osobností padovské medicíny.
Takové příběhy nebyly běžné, ale ukazují, že chirurgie mohla být i cestou k výraznému společenskému vzestupu.
Pitva v Praze
Význam anatomických studií se však neomezoval jen na Itálii. Nové poznatky se postupně šířily i do střední Evropy. Jedním z jejich nejvýznamnějších nositelů v českých zemích byl lékař Jan Jessenius (1566–1621). Také on studoval na proslulé univerzitě v Padově, která byla tehdy považována za jedno z nejvýznamnějších center lékařského vzdělávání v Evropě. Právě zde se seznámil s moderní anatomií založenou na pitvách lidských těl a přímém pozorování lidského organismu.
Jan Jessenius, padovský absolvent a autor první veřejné pitvy v Praze roku 1600.
Po návratu do Prahy uspořádal roku 1600 první veřejnou a podrobně zdokumentovanou pitvu v českých zemích. Pitva, provedená na těle popraveného muže, trvala několik dní a vzbudila mimořádný zájem učenců i veřejnosti. Událost symbolicky ukázala, jak se na přelomu 16. a 17. století měnil pohled na lidské tělo i na vzdělávání budoucích lékařů a chirurgů. To, co bylo ještě o generaci dříve výsadou několika italských univerzit, se postupně stávalo součástí lékařské kultury i ve střední Evropě.
Nejtvrdší školou bylo bojiště
Ani nemocnice a univerzity však neposkytovaly tolik zkušeností jako válka.
Šestnácté století bylo obdobím téměř nepřetržitých konfliktů. Rozšíření střelných zbraní přineslo zcela nové typy poranění. Chirurgové se setkávali s devastujícími střelnými ranami nebo těžkými zraněními způsobenými dělostřelectvem, rozdrcenými kostmi, hlubokými sečnými poraněními i následnými infekcemi.
Každé vojenské tažení znamenalo stovky nebo tisíce raněných, na nichž mohli získávat zkušenosti, které v běžné praxi nebylo možné získat.
To, co by městský chirurg získával roky, mohl vojenský chirurg poznat během několika měsíců. Bojiště se proto stalo jednou z nejdůležitějších škol chirurgie. Právě zde se zdokonalovaly techniky amputací, ošetřování střelných poranění i léčby zlomenin. Zkušenosti získané ve válkách se následně přenášely do nemocnic, odborných příruček i univerzitní výuky.
Válka byla krutá, ale pro rozvoj chirurgie měla paradoxně zásadní význam.
Chirurg musel umět téměř všechno
Dnešní medicína je rozdělená na desítky specializací. Raně novověký chirurg však musel zvládnout téměř vše.
Ošetřoval rány po mečích, kopích i střelných zbraních. Napravoval zlomeniny, amputoval končetiny, vytahoval šípy a kulky z těla, zastavoval krvácení a pečoval o následné hojení. Často pracoval bez účinného znecitlivění a bez znalosti bakterií či antibiotik.
Úspěch závisel na rychlosti, zkušenosti a pevných nervech.
Není proto překvapivé, že si nejlepší chirurgové své renomé budovali dlouhá léta a že pacienti často dávali přednost zkušenému praktikovi před učeným doktorem, který nikdy nedržel skalpel v ruce.
Od řemesla k vědě
Na přelomu 16. a 17. století už chirurgie dávno nebyla jen řemeslem provozovaným v dílnách a u lazebníků. V nemocnicích, anatomických sálech i na bojištích vznikala nová generace odborníků, kteří spojovali praktickou zkušenost s rostoucími znalostmi lidského těla.
Byli to právě oni, kdo později doprovázeli evropské armády do válek raného novověku, ošetřovali raněné po bitvách a rozhodovali o tom, zda voják přežije své zranění. Když tehdejší lékař poradil, často skutečně řezal někdo jiný. Jejich každodenní práce byla často stejně nebezpečná jako život vojáků, které se snažili zachránit. Bez těchto chirurgů by byly dějiny medicíny – i dějiny válek – zcela jiné.
Zdroje:
Bartolini, Donatella. On the Borders: Surgeons and their Activities in the Venetian State (1540–1640). Medical History 59, 2015.
Chamberland, Celeste. From Apprentice to Master: Social Disciplining and Surgical Education in Early Modern London, 1570–1640.History of Education Quarterly 53, 2013.
Kincses, Katalin Mária. Tábori sebesültellátás Magyarországon a XVI–XVIII. században. Budapest, 2019.
Riva, Alessandro et al. Iulius Casserius (1552–1616): The Self-Made Anatomist of Padua’s Golden Age. The Anatomical Record 265, 2001.
Sardina, Patrizia. Barbers and Surgeons in the Medical Marketplace of the Fifteenth-Century Corleone. RiMe 4/II, 2019.
Savoia, Paolo. Skills, Knowledge, and Status: The Career of an Early Modern Italian Surgeon. Bulletin of the History of Medicine 93, 2019.
https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Jesensk%C3%BD
