Jan Jiskra z Brandýsa nebyl husita. Ovládl Horní Uhry a vzdoroval Hunyadimu

Když se řekne nejslavnější český vojevůdce 15. století, většina lidí si vybaví Jana Žižku. Jen málokdo ale ví, že o několik desetiletí později ovládal jiný Čech téměř polovinu dnešního Slovenska, vybíral příjmy z nejbohatších uherských dolů a jeho jméno znal i budoucí papež. Jan Jiskra z Brandýsa nebyl pouhým žoldnéřem. Na více než deset let se stal jedním z nejmocnějších mužů střední Evropy.

Na české dějiny 15. století se často díváme optikou husitských válek. Jakmile skončí, jako by čeští vojevůdci zmizeli z evropské scény. Ve skutečnosti tomu tak nebylo.

Král byl nemluvně. Skutečnou moc převzali vojevůdci

Zatímco v českých zemích se po smrti Zikmunda Lucemburského rozhoříval boj o nástupnictví, v Uhrách se odehrával zápas, který rozhodoval o budoucnosti celého království. Právě tam vstoupil na scénu moravský šlechtic Jan Jiskra z Brandýsa.

Jeho úkolem zpočátku nebylo dobývat nová území ani budovat vlastní moc. Sloužil vdově po uherském králi Albrechtovi Habsburském, královně Alžbětě Lucemburské, která hájila nárok svého právě narozeného syna Ladislava Pohrobka na uherskou korunu. Země se však rozdělila na dva tábory. Část šlechty uznávala malého Ladislava, jiná zvolila polského krále Vladislava Jagellonského. Z politického sporu se rychle stala občanská válka.

Právě v této krizové době se naplno projevil Jiskrův talent.

Nebyl pouze schopným velitelem. Dokázal organizovat správu, vyjednávat s městy, získávat spojence i udržovat disciplínu ve vojsku. Jeho úspěchy byly natolik výrazné, že byl roku 1445 uznán jedním ze sedmi správců Uherského království. Fakticky se stal nejvyšší autoritou na rozsáhlém území Horních Uher, tedy velké části dnešního Slovenska.

Doly byly důležitější než meč

Horní Uhry představovaly hospodářské srdce království. Nacházela se zde nejvýznamnější báňská centra Evropy – Kremnica, Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Nová Baňa a další města, která produkovala obrovské množství zlata a stříbra. Kdo ovládal jejich výnosy, mohl financovat armádu bez neustálé závislosti na uherském sněmu nebo velmožích. A právě to se Jiskrovi podařilo.

Moderní výzkum ukazuje, že jeho moc nestála pouze na vojenských úspěších. Stejně důležitá byla kontrola nad svazem sedmi báňských měst, a především nad kremnickou mincovní komorou. Odtud proudily prostředky na placení vojska, správu hradů i obranu celé oblasti. Z Jiskry se tak stal nejen vojevůdce, ale také schopný hospodářský správce královských majetků po Alžbětě Lucemburské.

Taková moc pochopitelně vyvolávala odpor.

Muž, kterého nedokázal porazit ani Jan Hunyadi

Největším soupeřem Jana Jiskry se stal Jan Hunyadi, o kterém si můžete přečíst samostatný článek. Také on patřil k mimořádně schopným vojevůdcům a usiloval o rozhodující vliv v Uhrách. Jejich střet nebyl pouhou osobní rivalitou. Šlo o zápas dvou odlišných představ o tom, kdo bude řídit království v době nezletilosti Ladislava Pohrobka.

Jiskra hájil práva legitimního krále a snažil se udržet území pod svou správou až do jeho plnoletosti. Hunyadi naopak usiloval o převzetí skutečné politické i hospodářské moci. Oběma bylo jasné, že vedle královské autority nemůže dlouhodobě existovat druhé mocenské centrum.

Přesto je překvapivé, že ani jeden z nich nedokázal toho druhého rozhodně porazit.

Armáda, která předběhla svou dobu

Jiskrova armáda totiž nebyla obyčejným feudálním vojskem. Tvořili ji především zkušení profesionální žoldnéři, mezi nimiž nechyběli veteráni husitských válek. Právě jejich zkušenosti s vozovou hradbou, palnými zbraněmi a přísnou organizací představovaly významnou výhodu proti tradičním šlechtickým vojskům.

V polovině 15. století už války nevyhrávali pouze rytíři se svými družinami. Evropa se rychle měnila a stále větší význam získávali profesionální žoldnéři. Jiskra tento vývoj pochopil lépe než většina jeho současníků. Vybudoval armádu složenou ze zkušených vojáků, kteří bojovali za žold, nikoli z lenní povinnosti. Mnozí z nich prošli husitskými válkami a přinesli do Uher zkušenosti, které tehdy neměly ve střední Evropě obdoby.

Přestože byl Jan Jiskra podle současné historiografie pravděpodobně katolík, neváhal do svých služeb přijímat zkušené husitské veterány. O jejich hodnotě nerozhodovalo vyznání, ale vojenské schopnosti. Právě proto jej pozdější tradice začala s husitským hnutím automaticky spojovat více, než odpovídá skutečnosti. Ani současníci včetně budoucího papeže nevnímali Jiskru jako „kacířského Čecha“, ale jako mimořádně schopného velitele, jehož jméno bylo známé daleko za hranicemi Uher.

Právě odtud pochází i legenda o takzvaných bratřících.

Byli to opravdu bratříci?

Ve starší české a slovenské historiografii bývali popisováni téměř jako pokračovatelé husitských polních vojsk. Podle tohoto tradičního obrazu po skončení husitských válek odešli na území Horních Uher, kde vytvořili vlastní vojenské bratrstvo, obsazovali hrady a živili se válkou.

Historik Mateusz Goliński upozorňuje, že označení „bratříci“, „bratři“ nebo dokonce „žebráci“ bylo v pramenech používáno velmi různě. Pozdější historici podle něj často spojili několik odlišných skupin do jediného příběhu, přestože prameny tak jednoznačný obraz neposkytují. Část těchto vojáků skutečně sloužila Jiskrovi, jiní působili samostatně a někteří se později obrátili dokonce proti jeho nástupcům. Z dnešního pohledu proto nelze mluvit o jednom organizovaném „hnutí bratříků“, jak bývalo zvykem ještě před několika desetiletími. Moderní historiografie dává přednost opatrnějšímu výkladu. Tito muži byli především profesionální vojáci, kteří hledali službu tam, kde byla válka a kde dostali zaplaceno.

To ovšem nijak nesnižuje jejich vojenské kvality. Naopak.

Jiskrovi žoldnéři patřili k nejlepším vojákům své doby. Dokázali rychle budovat polní opevnění, mistrně využívali palné zbraně a vozovou hradbu a byli zvyklí na dlouhá tažení. Oproti tradičním šlechtickým vojskům představovali profesionální armádu, která byla schopna bojovat prakticky po celý rok.

Právě proto měl Jan Hunyadi s Jiskrou takové problémy.

Hunyadi bývá právem označován za jednoho z největších uherských vojevůdců. Později se proslavil vítězstvím nad Osmany u Bělehradu a stal se symbolem obrany křesťanské Evropy. Přesto se mu během čtyřicátých let 15. století nepodařilo Jiskru z Horních Uher vytlačit.

U Lučence porazil muže, kterého se báli Osmané

Jejich soupeření vyvrcholilo na podzim roku 1451 u Lučence. Jan Hunyadi vytáhl proti Jiskrovi s početnější armádou a oblehl opevněný klášter, který představoval jeden z opěrných bodů Jiskrovy moci. Situace obránců se zdála beznadějná.

Jiskra však znovu prokázal své vojenské schopnosti. Shromáždil vojsko, přitáhl na pomoc obležené posádce a využil zkušeností svých profesionálních žoldnéřů. Výsledkem byla drtivá porážka Hunyadiho armády, která musela z bojiště ustoupit. Pro Jiskru to znamenalo vrchol jeho vojenské kariéry a zároveň potvrzení, že ani nejslavnější uherský vojevůdce své doby jej nedokázal porazit.

Není náhodou, že právě bitva u Lučence patří k nejvýznamnějším středověkým střetům na území dnešního Slovenska a dodnes ji připomínají místní památníky.

Jejich soupeření trvalo řadu let a střídala se v něm jednání, příměří i vojenské střety. Ani jeden z nich nedokázal dosáhnout rozhodující převahy. Důvod byl prostý. Hunyadi měl sice větší politickou podporu uherské šlechty, Jiskra však ovládal ekonomicky nejsilnější část země. Oba protivníci navíc dobře chápali, že občanská válka oslabuje celé Uherské království v době, kdy na jeho jižních hranicích sílila osmanská hrozba.

Muž, jehož jméno znal i budoucí papež

V zahraničí mezitím Jiskrova pověst stále rostla.

Humanista Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., jej zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti své doby. Na českého šlechtice, který působil mimo vlast, šlo o mimořádné ocenění. V očích evropských diplomatů nebyl Jiskra dobrodruhem ani loupeživým kapitánem. Představoval zkušeného státníka, schopného správce a jednoho z nejlepších vojevůdců střední Evropy.

Přesto ani Jan Jiskra nedokázal zastavit běh dějin.

Král, který pochopil, že některé nepřátele je lepší získat

Roku 1453 se nezletilý Ladislav Pohrobek konečně ujal vlády a Jiskrovo postavení se zdálo pevnější než kdy dříve. Jenže o čtyři roky později mladý král nečekaně zemřel. Muž, v jehož jménu Jiskra téměř dvě desetiletí bojoval, byl pryč. S ním zmizel i hlavní důvod existence jeho mocenského postavení.

V Uhrách se znovu rozhořel boj o korunu.

Tentokrát z něj jako vítěz vyšel syn jeho někdejšího protivníka Jana Hunyadiho – Matyáš Korvín.

Na první pohled se nabízelo jednoduché řešení. Nový král mohl proti Jiskrovi vytáhnout a pokusit se jeho panství zničit silou.

Matyáš však nebyl jen obyčejný vojevůdce a velmi dobře věděl, koho má před sebou.

Jiskra nebyl regionální šlechtic ani velitel jediné pevnosti. Za sebou měl téměř dvacet let vojenských zkušeností, síť věrných hradů, kontakty s horními městy i respekt vlastních žoldnéřů. Válka proti němu by byla dlouhá, drahá a v době sílící osmanské hrozby také nebezpečná.

Proto se Matyáš rozhodl jinak.

Místo aby Jiskru zničil, získal jej na svou stranu. Po jednáních dosáhli dohody, Jiskra se vzdal většiny svých držav výměnou za finanční náhradu a významné statky. Z bývalého soupeře se stal králův služebník a později se podílel i na taženích nové vlády. Z vojenského hlediska šlo o mimořádně prozíravý krok. Matyáš nezískal pouze zkušeného velitele, ale zároveň připravil případné odpůrce o jejich nejschopnějšího vůdce. Vývoj Horních Uher se tím definitivně obrátil ve prospěch nové královské moci.

Významný český vojevůdce, na kterého jsme téměř zapomněli

Příběh Jana Jiskry však nekončí jen jeho osobním osudem.

Je také příběhem proměny středověké Evropy.

Ukazuje dobu, kdy se vedle rytířských družin začaly prosazovat profesionální armády. Kdy o výsledku války nerozhodovala jen statečnost, ale také schopnost vyplácet žold, spravovat doly, vybírat daně a udržet loajalitu měst. Právě v tom Jiskra vynikal.

Moderní výzkum navíc koriguje některé zažité představy. Jeho vojáci bývají dodnes označováni jako bratříci, někdy dokonce jako „žebráci“, ale současná historiografie upozorňuje, že nešlo o jednotné vojenské hnutí. Pod těmito názvy se skrývaly různé skupiny profesionálních vojáků, jejichž složení i role se v průběhu let měnily. Část z nich skutečně tvořila jádro Jiskrovy armády, jiní působili samostatně nebo vstupovali do služeb dalších velmožů. Legendu o jednotném bratrstvu vytvořila až pozdější historiografie.

Možná právě proto zůstává Jan Jiskra z Brandýsa v českém povědomí trochu ve stínu.

Nestal se vítězem jediné slavné bitvy jako Jan Žižka ani zachráncem Evropy jako Jan Hunyadi. Přesto dokázal něco mimořádného. V cizí zemi vybudoval během občanské války stabilní mocenský celek, opřel jej o nejbohatší hospodářskou oblast Uher a více než deset let odolával nejmocnějším uherským velmožům. Není náhodou, že jej současníci považovali za jednoho z nejvýznamnějších mužů své doby.

Možná je na čase, aby se do českých dějin vrátil, avšak ne jako velitel husitských žoldnéřů, ale jako mimořádný politik, organizátor a stratég. Z pohledu 15. století totiž nebyl pouze úspěšným českým vojevůdcem. Na vrcholu své moci patřil mezi nejvlivnější osobnosti celého Uherského království.

Zdroje: