Článek
Když v létě roku 1462 dorazila osmanská armáda sultána Mehmeda II. k Târgovišti, jednomu z hlavních sídel valašského knížete Vlada III., čekala ji děsivá podívaná. Řecký historik Laonikos Chalkokondylés později popsal rozsáhlé prostranství pokryté kůly s nabodnutými lidskými těly. Mělo jich být kolem dvaceti tisíc a mezi mrtvými se údajně nacházeli muži, ženy i děti. Pohled prý zapůsobil dokonce na Mehmeda, dobyvatele Konstantinopole, který měl být ohromen odhodláním člověka schopného něčeho takového.
„Les naražených“ se stal jedním z nejslavnějších obrazů Vladova života a zároveň dokonale vystihuje problém, před kterým stojí každý, kdo se pokouší najít skutečného člověka za legendou o Draculovi. Kůly nebyly vymyšlené. Vlad skutečně nechával lidi tímto způsobem popravovat a kolektivní narážení na kůl používal opakovaně. Dokonce máme svědectví člověka, který pole naražených během osmanského tažení roku 1462 osobně spatřil. Avšak žádných dvacet tisíc mrtvých neuvedl. Čísla, která se k Vladovým ukrutnostem později připojovala, patří k nejproblematičtějším částem celé tradice.
Podobné je to s Vladovou pověstí jako takovou. Historický Dracula nebyl nevinným panovníkem, kterého nepřátelé bezdůvodně očernili. Dopouštěl se mimořádného násilí a počty zabitých nepřátel dokonce sám předkládal jako doklad svých vojenských úspěchů. Současně však můžeme téměř krok za krokem sledovat, jak se skutečné násilí měnilo v politickou propagandu, krvavou literaturu, a nakonec v jednu z nejslavnějších evropských legend. Upírem se přitom stal až mnohem později.
Dracula dávno před Stokerem
Vlad III. se narodil patrně kolem roku 1431, přesné datum ani místo však bezpečně doloženy nejsou. Tradičně se uvádí Sighișoara v Sedmihradsku, tuto informaci ale nelze pokládat za jistou. Mnohem lépe jsme informováni o jeho původu. Jeho otcem byl valašský kníže Vlad II., který byl roku 1431 přijat do Dračího řádu císaře Zikmunda Lucemburského a v dobových pramenech vystupoval jako Vlad Dracul.
Právě zde má kořeny i synovo pozdější jméno. Jeho výklad není tak jednoduchý, jak se někdy uvádí, nicméně spojení s drakem a s otcovým označením Dracul je velmi pravděpodobné. Zajímavé je, že písemnosti umožňují sledovat postupný vývoj. Dokument z roku 1452 označuje budoucího valašského knížete jako syna vojvody Vlada Dracula, zatímco ve vlastních listinách z počátku vlády vystupoval jednoduše jako Vlad, vojvoda. Kolem let 1459–1460 se v cizích dokumentech začínají objevovat podoby Dracul, Draculya či Draguliaa roku 1475 nakonec podobné označení použil i sám Vlad.
Pravděpodobně Vlad III. Țepeș na detailu oltářního obrazu Ukřižování Krista od Mistra z Maria am Gestade, kolem roku 1460, tedy z doby jeho skutečného života.Vlad je ztotožňován s mužem v perlové pokrývce hlavy. Olej na dřevě, kostel Maria am Gestade ve Vídni.
Dracula tedy rozhodně není jméno, které by k historickému panovníkovi připojili až moderní romanopisci. Pozoruhodné je však jeho další významové putování. Rumunské drac získalo také význam „ďábel“ a právě na toto vysvětlení narazil o více než čtyři století později Bram Stoker. Historická etymologie a to, co si z ní odnesl autor nejslavnějšího upírského románu, tedy nebyly úplně totéž. Už samotné jméno tak stojí na hranici mezi historií a legendou: středověký drak se postupně proměnil v ďábla a nakonec v upíra.
Valašský trůn nebyl bezpečné místo
Vlad vyrůstal ve světě, v němž se o valašský trůn soupeřilo se zbraní v ruce. Malé knížectví leželo mezi Uherským královstvím a expandující Osmanskou říší a jednotliví uchazeči o vládu hledali podporu podle momentální situace na jedné či druhé straně. Roku 1442 se Vlad spolu s mladším bratrem Raduem dostal jako rukojmí k Osmanům, kteří si tím zajišťovali poslušnost jejich otce. Z této zkušenosti se někdy odvozuje Vladova pozdější krutost, pro takové psychologické vysvětlení ale nemáme žádný spolehlivý podklad.
O několik let později byl Vlad II. zabit a násilnou smrtí zemřel i Vladův starší bratr Mircea. Poprvé se Vlad dostal na valašský trůn roku 1448, paradoxně s osmanskou podporou. Vydržel na něm jen krátce a následovala další léta hledání spojenců a čekání na vhodnou příležitost. Ta přišla roku 1456, kdy se mu podařilo vládu získat znovu. Tentokrát ji udržel šest let. A právě během tohoto období se odehrála většina událostí, na nichž později vyrostla jeho děsivá pověst.
Starší historiografie často líčila Vlada jako panovníka, který po nástupu k moci nemilosrdně zlomil odpor bojarské aristokracie a vybudoval pevně centralizovaný stát. Moderní pramenné bádání však tento přehledný obraz zpochybňuje. Editoři rozsáhlého souboru textů Corpus Draculianum, ve kterém shromáždili Vladovy vlastní písemnosti i dokumenty jeho spojenců, protivníků a zahraničních pozorovatelů, upozorňují, že jeho stát byl méně centralizovaný, než se dříve předpokládalo. Ani tradiční představu o zásadním a trvalém nepřátelství mezi Vladem a bojary už nelze přijímat bez výhrad.
To ovšem neznamená, že by Vlad násilí jako politický nástroj nepoužíval. S jeho vládou je spojena například slavná velikonoční hostina v Târgovišti, při níž měl podle německé tradice nechat narazit na kůly pět set bojarů. Samotná násilná čistka má patrně historické jádro, protože z dokumentů skutečně mizí část jeho dosavadních rádců, číslo pět set je však téměř jistě nadsazené. Reálný počet obětí se mohl pohybovat spíše kolem čtyřiceti či padesáti. Už zde se objevuje mechanismus, který budeme u Vladových příběhů potkávat opakovaně: skutečná násilná událost při dalším vyprávění dramaticky narůstá.
Narážení na kůl nebylo Vladovým vynálezem
Přízvisko, pod kterým je dnes znám především v Rumunsku – Țepeș, tedy Napichovač –, vychází z jeho pověsti člověka, který nechával své protivníky narážet na kůly. Samotný způsob popravy však Vlad nevynalezl a nebyl ani jediným panovníkem své doby, který jej používal. Historik Dénes Harai v nové studii věnované právě kolektivnímu narážení na kůl zasadil Vladovo počínání do širšího prostředí jihovýchodní Evropy a ukázal, že tato praktika měla jak osmanské, tak uherské paralely.
Vlad se přitom pohyboval v obou prostředích. Část mládí strávil u Osmanů, později pobýval v Sedmihradsku a zprávy o kolektivních popravách narážením na kůl se regionem šířily například po dobytí Konstantinopole roku 1453 či během dalších osmanských válek. Harai proto odmítá starší snahy hledat jediný původ Vladovy praxe a počítá se souběžným osmanským i uherským vlivem.
To Vladovo vlastní počínání nijak nebagatelizuje. Srovnání naopak ukazuje, že kolektivní narážení na kůl nařizoval častěji než jiní vládci. Pozoruhodné však je, že průměrný počet obětí při jednotlivých doložitelných popravách se příliš nevymykal jiným známým případům z tehdejší jihovýchodní Evropy. Vladova výjimečnost tedy nespočívala nutně v obrovském množství lidí popravených při jediné akci, ale spíše v tom, jak opakovaně tento trest používal a jak výrazně jej spojoval s demonstrací své moci.
Jak se ze 41 mrtvých stalo šest set
Právě počty obětí jsou jedním z míst, kde lze vznik legendy sledovat nejlépe. Vlad měl během své druhé vlády vážné konflikty se sedmihradskými Sasy, zejména s Brašovem. Spor měl konkrétní politické i hospodářské příčiny. Saská města podporovala Vladovy konkurenty v boji o valašský trůn a napětí existovalo také kolem obchodních privilegií a podmínek, za nichž mohli sedmihradští obchodníci působit ve Valašsku. Vlad odpovídal násilím, podnikal výpravy do Sedmihradska, plenil vesnice a zajatce odváděl do Valašska, kde část z nich nechal popravit.
Na počátku roku 1459 nechal zatknout obchodníky z Brašova a oblasti Burzenlandu. Soudobý dopis jeho protivníka Dana III., který rozhodně neměl důvod Vlada šetřit, uvádí 41 lidí popravených naražením na kůl. Stejnou událost zachytilo také německé vyprávění o Draculovi, jenže v něm už nebylo obětí jednačtyřicet, nýbrž šest set. Skutečná poprava se tedy při dalším zpracování zvětšila téměř patnáctkrát.
Harai se pokusil podobné případy porovnat systematicky. U událostí, kde lze vysoké údaje narativních pramenů konfrontovat se soudobými dokumenty, demografickými údaji nebo reálnými prostorovými možnostmi, mu vychází pracovní míra plausibility kolem osmi procent. Neznamená to samozřejmě, že lze každé středověké číslo mechanicky vynásobit koeficientem 0,08 a získat skutečnost. Výsledek ale velmi názorně ukazuje, v jakém rozsahu mohly být počty Vladových obětí při literárním zpracování nafukovány.
A pak je tu nejslavnější případ ze všech: dvacet tisíc těl před Târgovištěm. Haraiho rekonstrukce pracuje s řádově nižším číslem, přibližně 1 600 až 1 700 lidí. Navíc nemuselo jít o oběti jediné popravy. Přibližně tisíc až jedenáct set z nich lze podle něj spojit s konkrétními násilnými akcemi z předchozích let, takže děsivé pole u města mohlo být výsledkem postupně nahromaděných poprav. Celkový počet lidí, které Vlad během své vlády nechal narazit na kůl, Harai odhaduje jen mírně nad dva tisíce.
Slovo „jen“ je zde ovšem velmi relativní. Dva tisíce lidí popravených takto krutým způsobem stále představují děsivou bilanci. Rozdíl spočívá v něčem jiném: místo téměř nadpřirozeného monstra, které pokrylo zemi desítkami tisíc nabodnutých těl, se před námi objevuje mimořádně násilný středověký vládce, jehož skutečné činy byly při dalším vyprávění mnohonásobně zvětšeny.
Sám Vlad se přitom počtem mrtvých chlubil
Bylo by však stejně zavádějící přejít k opačnému extrému a udělat z Vlada pouhou oběť nepřátelské propagandy. Na přelomu let 1461 a 1462 se jeho vztahy s Osmanskou říší definitivně zhroutily. Když se jej osmanští představitelé pokusili dostat pod kontrolu, Vlad obrátil situaci proti nim. Mezi zajatými byl i významný Hamza beg, který byl spolu s dalšími Osmany skutečně popraven naražením na kůl. Poté Vlad zahájil ničivé tažení podél Dunaje a pronikal na osmanské území.
Vlad III. Țepeș přijímá osmanské vyslance. Obraz rumunského malíře Theodora Amana z let 1862–1863 zachycuje jednu z pozdějších představ o valašském knížeti a jeho střetu s Osmany.
O výsledku informoval 11. února 1462 uherského krále Matyáše Korvína. Jeho dopis je mimořádně cenný právě proto, že tentokrát nejde o nepřátelskou historku, ale o Vladovu vlastní prezentaci jeho činů. K dopisu byl připojen seznam míst a počtů zabitých Turků a Bulharů. Často se z něj přebírá působivý údaj téměř 24 000 mrtvých, dochované rukopisy však ukazují komplikovanější situaci. Mnichovská verze uvádí celkem 23 884 obětí, ale součet jednotlivých položek dává 20 099. Wolfenbüttelský rukopis uvádí 23 889, zatímco jednotlivé položky dávají 22 879.
Jedno naprosto spolehlivé číslo tedy nemáme. Řádově však údaje potvrzuje další, na Vladově dopise nezávislá zpráva. Hlášení odeslané z Benátek do Říma v březnu 1462 uvádí 21 660 obětí jeho tažení. Vysoký počet mrtvých tu tak není pouze produktem pozdější černé legendy. Vlad vedl mimořádně krvavou kampaň a chtěl, aby o jejím rozsahu v Uhrách a dalších křesťanských zemích věděli.
Pozoruhodný je také způsob, jakým měly být počty zabitých kontrolovány. Vladův dopis hovoří o hlavách a „znameních“ předávaných jeho úředníkům. Srb Konstantin Mihailović, který prošel janičářským prostředím, vysvětluje tato znamení ještě názorněji: Vlad měl mrtvým i živým odřezávat nosy a posílat je do Uher jako důkaz toho, kolik Turků bylo poraženo a zabito. Z dnešního pohledu působí taková evidence děsivě, měla však i politickou funkci. Vlad potřeboval přesvědčit Matyáše Korvína, že proti Osmanům vede rozsáhlou válku a zaslouží si vojenskou podporu.
Právě tady se ovšem znovu ukazuje rozdíl mezi skutečným násilím a legendou. Vladův dopis, dochované seznamy ani benátská zpráva netvrdí, že všechny tyto tisíce lidí skončily na kůlech. To se objevuje až v německém textu z roku 1463, podle něhož nechal Dracula narazit prakticky každého, koho zastihl – údajně 25 000 lidí, nepočítaje ty, kteří zahynuli v plamenech. Reálné masové zabíjení tedy nebylo třeba vymýšlet. Stačilo změnit způsob smrti a připojit jej k trestu, který se už s Vladem začínal neoddělitelně spojovat.
Noc, kdy chtěl zabít sultána
Vladovo dunajské tažení nemohlo zůstat bez odpovědi. Mehmed II., který roku 1453 dobyl Konstantinopol, vytáhl následujícího léta osobně proti Valašsku a na Vladovo místo podporoval jeho mladšího bratra Radua. Proti početně silnějšímu protivníkovi neměl Vlad mnoho šancí v otevřené bitvě, a proto ustupoval do vnitrozemí, ničil zásoby a používal taktiku spálené země.
V noci z 16. na 17. června podnikl nejslavnější vojenskou akci svého života. Se svými muži pronikl do osmanského tábora a pokusil se zasáhnout přímo sultána. Útok způsobil zmatek a ztráty, Mehmed však unikl. Dokonce i podrobnosti této epizody se v jednotlivých pramenech rozcházejí, její základ však potvrzuje více tradic včetně osmanských.
Krátce nato dorazili Osmané k Târgovišti a právě zde spatřili proslulé pole kůlů. Samotnou existenci této hrůzné podívané nelze odbýt jako pozdější německou propagandu. Osmanský autor Enveri, který se tažení roku 1462 účastnil, skutečně píše jako očitý svědek o poli naražených Turků. Neuvedl však jejich počet. To je pro posuzování slavného Chalkokondylova údaje o dvaceti tisících mrtvých zásadní: masová poprava je doložitelná nezávisle, její obrovské rozměry už nikoli.
Vlad III. Dracula před „lesem“ obětí nabodnutých na kůly. Vyobrazení ze štrasburského tisku z roku 1500, který patří k rané tištěné tradici šířící příběhy o krutosti valašského knížete.
Mehmed nakonec hlavní armádu z Valašska odvedl, ale Vladova situace se přesto rychle zhoršovala. Radu zůstal v zemi s osmanskou podporou a stále více místních elit přecházelo na jeho stranu. Vlad se proto obrátil k Matyáši Korvínovi, od něhož očekával pomoc. Místo ní však skončil v uherských rukou.
Kdo vlastně vytvořil krvavého Draculu?
Vladovo zatčení představovalo pro Matyáše politicky nepříjemnou situaci. V západní Evropě se shromažďovaly prostředky na boj proti Osmanům a Vlad se právě mohl prezentovat jako člověk, který se Mehmedovi skutečně postavil. V této souvislosti se objevily dopisy, podle nichž měl valašský kníže naopak nabídnout sultánovi spolupráci proti Uhrám. Jejich pravost je dlouhodobě zpochybňována a celá otázka zůstává předmětem historiografické diskuse; bezpečnější je proto nepředkládat jejich údajné zfalšování jako definitivně vyřešenou věc.
Právě kolem let 1462–1463 se ovšem začal šířit obraz Vlada jako mimořádně krutého tyrana. Papežský legát Mikuláš Modrušský znal zprávy o jeho ukrutnostech a papež Pius II. je později začlenil do svých Komentářů. Původ nejstaršího souboru krvavých příběhů však není tak jednoznačný, jak se někdy tvrdí. Nabízí se prostředí sedmihradských Sasů, kteří měli s Vladem velmi konkrétní a krvavé zkušenosti, ale také uherský dvůr, kde mohly podobné zprávy pomáhat ospravedlnit jeho zatčení. Uvažovalo se rovněž o jihoněmeckém prostředí nebo valašských odpůrcích knížete.
Vlad III. Dracula hoduje mezi těly obětí nabodnutých na kůly. Dřevoryt z titulní strany německého tisku vydaného Markusem Ayrerem v Norimberku roku 1499. Obraz je součástí pozdně středověké tradice, která šířila příběhy o Vladově mimořádné krutosti.
Nebylo by tedy přesné říci jednoduše, že „Sasové si vymysleli Draculu“. Jejich konflikty s Vladem nepochybně poskytovaly množství materiálu a část německé tradice má v autentických událostech velmi pevné kořeny. Zároveň ale krvavý obraz Vlada brzy překročil původní regionální spor a začal žít vlastním životem. Některé příběhy obsahují přesné údaje o jeho výpravách, místech a datech, vedle nich se však objevují literárně působivé scény lidí vařených zaživa, hostin mezi naraženými mrtvolami nebo chleba namáčeného v krvi obětí. Právě poslední motiv působí z dnešního pohledu téměř prorocky, protože jako by předjímal budoucího upíra. Historicky doložený ale není.
Jak se tradice rozrůstala, přibývaly i stále barvitější krutosti. Německé texty připisovaly Draculovi vaření lidí zaživa, napichování matek společně s dětmi, mrzačení žen či pečení dětí. Jiné příběhy vyprávěly, že sezval chudé a nemocné na hostinu a poté je nechal upálit, aby zemi „zbavil chudoby“. Ještě jiné naopak používaly Vladovu hrůzovládu jako důkaz účinného pořádku: u veřejné studny měl například nechat zlatý pohár, který si nikdo netroufl ukrást. Takové epizody nejsou stejně spolehlivé jako Vladovy listiny nebo soudobá diplomatická korespondence. Jsou však mimořádně cenné jako pramen k tomu, jak byl jeho obraz už v 15. století převáděn do krátkých, snadno zapamatovatelných příběhů o krutosti, spravedlnosti a panovnické moci.
Zvlášť dobře je to vidět na známé historce o osmanských vyslancích, kteří před Vladem odmítli smeknout pokrývku hlavy s odvoláním na svůj zvyk. Kníže jim ji měl proto nechat přibít k hlavám, aby jejich zvyk „upevnil“. Tentýž motiv mohl být na Západě čten jako důkaz sadistické tyranie, zatímco v jiné tradici zapadal do obrazu vládce, který trestá každé porušení své autority.
Významnou roli v dalším šíření legendy sehrála nová technologie – knihtisk. Je přitom třeba odlišit ranou latinskou a rukopisnou tradici od pozdějších německých tisků; nejde o jediný text jednoduše předávaný beze změny. Od konce 15. století se však Dracula stal ideálním hrdinou populárních tiskovin. Vzdálená země na hranici s Osmanskou říší, podivný kníže s působivým jménem, válka, mučení, popravy a hory mrtvých nabízely přesně ten typ látky, který dokázal přitáhnout publikum.
Skutečný Vlad poskytl základ. Nové médium z něj vytvořilo postavu známou i lidem, kteří o politických poměrech ve Valašsku nevěděli téměř nic.
Pro Němce tyran, pro Rusy přísný vládce, pro Osmany rebel
Neexistoval přitom jen jeden Dracula. Koncem 15. století se jeho příběhy dostaly také do ruského prostředí. Významnou roli zde sehrál diplomat Fjodor Kuricyn, který v letech 1482–1483 pobýval v Budíně a mohl čerpat z písemných i ústních vyprávění kolujících v Uhrách, Sedmihradsku a Moldavsku.
Také ruský Dracula je krutý a také zde lidé končí na kůlech. Význam jeho krutosti je však odlišný. Zatímco německá tradice používá násilí především k vytvoření obrazu tyrana, slovansko-ruské vyprávění dokáže stejné nemilosrdné tresty interpretovat jako prostředek k nastolení pořádku, prosazení spravedlnosti a upevnění panovnické autority. Vlad může být strašný, aniž by byl nutně nesmyslně zlý. Kuricynův text má ostatně zřetelnou moralizující rovinu a vznikal v prostředí, které řešilo vlastní otázky panovnické moci a vztahů se stepními i osmanskými protivníky.
Ještě jiný obraz nabízí osmanská tradice, v níž Vlad později vystupoval jako Kazıklı Voyvoda, tedy „vojvoda Narážeč“. Ani zde však nemáme jeden neměnný soubor nezávislých svědectví. Adrian Gheorghe upozornil, že osmanské texty vznikaly v různých obdobích, pozdější autoři často čerpali ze starších kronik a při přebírání látku literárně upravovali. Dvě kroniky vyprávějící stejnou událost proto nemusí představovat dvě nezávislá potvrzení.
Zároveň není správné osmanského Draculu automaticky chápat jako výsledek nějaké mimořádné démonizace. Vlad je líčen negativně jako nevěřící, rebel a nepřítel sultána, ale podobnou rétoriku osmanští autoři používali také vůči jiným křesťanským protivníkům. Dokonce i zdánlivý obdiv k jeho vojenským schopnostem mohl mít literární funkci: čím nebezpečnější protivník byl, tím větší slávu získával sultán, který proti němu dokázal zasáhnout.
Německý tyran, ruský přísný vládce a osmanský Kazıklı Voyvoda proto nejsou třemi fotografiemi historického Vlada, z nichž bychom měli vybrat tu „správnou“. Jsou třemi různými způsoby, jak skutečného člověka zasadit do odlišného politického a kulturního rámce. A právě jejich srovnání ukazuje, jak rychle se historická osobnost mohla rozštěpit do několika paralelních legend.
Poslední návrat a nejistá smrt
Vlad strávil po roce 1462 dlouhou dobu v Uhrách, jeho postavení se však v průběhu let měnilo a nelze si jej představovat jednoduše jako člověka po celou dobu zavřeného v temném žaláři. V polovině 70. let se znovu stal použitelným spojencem v protiosmanské politice a roku 1476 se mu podařilo potřetí získat valašský trůn.
Tentokrát však jen nakrátko. Na přelomu let 1476 a 1477 byl mrtvý a ani okolnosti jeho smrti nejsou jisté. Jedna tradice tvrdila, že jej zabil turecký atentátník, jiná, že ho v boji omylem usmrtili vlastní muži. Milánský vyslanec Leonardo Botta uváděl, že Osmané jeho tělo rozsekali, zatímco podle Antonia Bonfiniho byla Vladova hlava poslána Mehmedovi II. do Konstantinopole a vystavena jako důkaz, že jeho nebezpečný protivník skutečně zemřel.
Nejistý je dokonce i Vladův hrob. Slavná tradice spojující jej s klášterem Snagov je poměrně pozdní a archeologický výzkum očekávaný hrob pod označovaným náhrobkem nenalezl. Objevily se proto i jiné možnosti, například klášter Comana, žádnou však nelze považovat za definitivně prokázanou. U muže, jehož posmrtná existence se měla stát jednou z nejslavnějších legend světové literatury, tak nemáme bezpečně identifikované ani místo posledního odpočinku.
Upírem ale Vlad nebyl
To je možná největší paradox celého příběhu. Středověká a raně novověká vyprávění dokázala Vladovi připsat téměř nepředstavitelné ukrutnosti, ale nevytvořila z něj upíra. V rumunské, slovanské ani osmanské tradici nebyl historický Vlad znám jako mrtvý, který vstává z hrobu a živí se lidskou krví. Dokonce ani německé krvavé příběhy, které z něj udělaly monstrózního tyrana, jej neposouvaly do světa nemrtvých.
Spojení přišlo až mnohem později. Roku 1897 vydal Bram Stoker román Dracula. Při přípravě knihy se dostal k práci britského diplomata Williama Wilkinsona An Account of the Principalities of Wallachia and Moldavia z roku 1820 a právě odtud si poznamenal vysvětlení, že „Dracula“ ve valaštině znamená „ďábel“. V románu se navíc objevují historizující zmínky o vojvodovi Draculovi bojujícím proti Turkům.
Obálka prvního vydání románu Dracula irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Právě Stokerovo dílo spojilo jméno Dracula s postavou upířího hraběte a zásadně ovlivnilo jeho pozdější obraz v populární kultuře.
Z toho však neplyne, že by Stoker napsal fantastickou verzi Vladova životopisu. Pro populární představu, podle níž byl hrabě Dracula přímo „založen na Vladovi Țepeșovi“, nemáme přesvědčivé důkazy. Stoker znal jméno a určité útržkovité informace o dějinách oblasti, jeho upír však vznikl z mnohem širšího souboru gotických, folklorních, cestopisných a literárních podnětů. Historický vojvoda mu poskytl především mimořádně působivé jméno a možnost dodat fiktivní postavě zdání dávné historie.
Teprve pozdější literatura, film, populární historiografie a turistický průmysl oba Draculy spojily mnohem těsněji, než to udělal samotný Stoker. Snad nejviditelnějším výsledkem je hrad Bran v Sedmihradsku, který se stal téměř univerzálním obrazem „Draculova hradu“.
Hrad Bran v Transylvánii, dnes silně spojovaný s legendou o Draculovi. S historickým Vladem III. však nemá doloženou vazbu jako jeho sídlo; spojení s „Draculovým hradem“ je především výsledkem moderní literární a turistické tradice.
Historickým Vladovým sídlem však nebyl a jeho dnešní spojení s Draculou je především produktem moderní turistické kultury. Mnohem skutečnější vazbu na valašského knížete má například pevnost Poenari.
Skutečný Vlad legendu nepotřebuje
Kolik tedy bylo na Draculově děsivé pověsti pravdy? Moderní bádání nedovoluje odpovědět jednoduchým ano či ne. Vlad nebyl upír ani osamělý sadista, který by vynalezl narážení na kůl a pokryl Valašsko desítkami tisíc nabodnutých těl. Nejnovější kvantitativní výzkum ukazuje, že tradiční počty obětí tohoto způsobu popravy jsou dramaticky nadsazené a že celkový počet Vladových obětí naražených na kůl se mohl pohybovat kolem dvou tisíc.
To z něj ovšem nedělá mírného vládce. Kolektivní narážení na kůl používal častěji než jiní srovnávaní panovníci a zabíjel samozřejmě i jinými způsoby. Jeho vlastní dopis z února 1462 spolu s dalšími soudobými zprávami ukazuje, že jen během dunajského tažení mohlo zahynout kolem dvaceti tisíc lidí. Z hlediska celkového rozsahu násilí tedy kůl patrně nebyl ani jeho hlavním nástrojem zabíjení. Stal se však jeho symbolem, protože nabízel mnohem působivější obraz než obyčejná válečná smrt.
Právě zde se skutečný člověk setkává s legendou. Vladovy války se Sasy, boj s Mehmedem II., mrtví podél Dunaje, politické popravy i pole kůlů před Târgovištěm byly skutečné. Proto byla legenda tak přesvědčivá: její základ nebyl smyšlený. Stačilo zvětšit čísla, propojit jednotlivé epizody, přidat několik dokonale zapamatovatelných scén a vytvořit z násilného panovníka člověka definovaného jedinou vlastností – bezmeznou krutostí.
Každá další doba si pak přidala něco svého. Německá tradice z něj vytvořila tyrana, osmanské kroniky Kazıklı Voyvodu a nebezpečného rebela, ruské vyprávění dokázalo v jeho brutalitě vidět také tvrdou panovnickou spravedlnost. Rumunská historiografie jej později proměňovala v obránce země a symbol silného vládce. Bram Stoker si vypůjčil jeho jméno pro upíra a filmový i turistický průmysl oba muže nakonec téměř dokonale spojil.
Právě v tom spočívá skutečná pozoruhodnost Vladova příběhu. Ne v představě, že středověký valašský kníže tajně pil krev svých obětí, ale v možnosti sledovat po více než pěti stoletích, jak se z reálného člověka postupně vyrábí legenda. Historický Vlad III. byl dost krutý na to, aby taková legenda mohla vzniknout. Teprve jeho protivníci, kronikáři, diplomaté, tiskaři, spisovatelé a nakonec filmaři z něj však vytvořili Draculu, kterého zná celý svět.
Související články:
Matyáš Korvín, černá armáda a systém, který nepřežil svého tvůrce
Legendární „Drak z Albánie“: Skanderbeg vzdoroval osmanským sultánům 25 let
Pád Konstantinopole. Proč roku 1453 selhaly nejslavnější hradby středověku?
Bitva u Varny (1444): Osudový útok mladého krále změnil naději v katastrofu
Použité zdroje
ANDREESCU, Ștefan. Vlad Țepeș Dracula: Între legendă și adevăr istoric. 3. vyd. București: Editura Enciclopedică, 2015. Původní vydání 1976.
CAZACU, Matei. À propos du récit russe Skazanie o Drakule voevode. Cahiers du monde russe et soviétique. 1974, roč. 15, č. 3–4, s. 279–296.
FAGIOLO, Virna. The Meaning of the Name Dracula (and Dracul) and Its Reconstruction. In: BIJAK, Urszula; SWOBODA, Paweł a WALKOWIAK, Justyna B., eds. Onomastics in Interaction With Other Branches of Science: Proceedings of the 27th International Congress of Onomastic Sciences. Vol. 3. Kraków: Jagiellonian University Press, 2023, s. 247–260.
GHEORGHE, Adrian. The Ottoman Dracula: Kazıklı Voyvoda and the Construction of the Rebel and Evil in the Ottoman Empire. Journal of Balkan and Black Sea Studies. 2023, č. 11, s. 1–24.
HARAI, Dénes. Counting the Stakes: A Reassessment of Vlad III Dracula’s Practice of Collective Impalements in Fifteenth-Century South-eastern Europe. Transactions of the Royal Historical Society. 2025, s. 1–16.
MILLER, Elizabeth. Back to the Basics: Re-Examining Stoker’s Sources for „Dracula“. Journal of the Fantastic in the Arts. 1999, roč. 10, s. 187–196.
WEBER, Albert a Adrian GHEORGHE, eds. Corpus Draculianum: Dokumente und Chroniken zum walachischen Fürsten Vlad dem Pfähler 1448–1650. Band 1: Briefe und Urkunden. Teil 1: Die Überlieferung aus der Walachei. Wiesbaden: Harrassowitz, 2017.
WEBER, Albert; GHEORGHE, Adrian a Christof PAULUS, eds. Corpus Draculianum: Dokumente und Chroniken zum walachischen Fürsten Vlad dem Pfähler 1448–1650. Band 1: Briefe und Urkunden. Teil 2: Die Überlieferung aus Ungarn, Mitteleuropa und dem Mittelmeerraum. Wiesbaden: Harrassowitz, 2018.
GHEORGHE, Adrian a Albert WEBER, eds. Corpus Draculianum: Dokumente und Chroniken zum walachischen Fürsten Vlad dem Pfähler 1448–1650. Band 3: Die Überlieferung aus dem Osmanischen Reich: Postbyzantinische und osmanische Autoren. Wiesbaden: Harrassowitz, 2013.
