Mehmed II. nebyl jen dobyvatel. Proč se prohlásil římským císařem?

Bylo mu pouhých jednadvacet let, když 29. května 1453 vstoupil do města, jehož hradby po staletí odolávaly Arabům, Bulharům, Rusům i Osmanům. Konstantinopol padla a s ní i poslední zbytky Byzantské říše. Pro většinu Evropy to byla katastrofa, která otřásla celým křesťanským světem. Pro mladého osmanského sultána představovalo vítězství splnění snu, o němž usilovalo několik generací jeho předků.

Mehmed II. však nechtěl být známý pouze jako dobyvatel Konstantinopole.

Krátce po vítězství se začal označovat titulem Kayser-i Rûm – římský císař. Nebyl to prázdný symbol ani provokace vůči křesťanské Evropě. Mehmed tím dával najevo, že se nepovažuje jen za vládce Osmanů nebo ochránce islámu. Jeho ambicí bylo stát se dědicem římských císařů a vybudovat říši, která naváže na odkaz antického Říma i Byzance.

Právě tento rozměr jeho vlády dnes historiky fascinuje možná ještě více než samotné dobytí Konstantinopole.

Mehmed se narodil 30. března 1432 v Edirne jako syn sultána Murada II. Nebyl prvorozeným dědicem trůnu. Teprve smrt starších bratrů z něj učinila následníka osmanské říše.

Už v dětství se ukázalo, že půjde o neobvyklou osobnost. Podle dobových zpráv byl tvrdohlavý, svéhlavý a učitele příliš neposlouchal. Tradovalo se dokonce, že jeden z jeho vychovatelů musel použít hůl, aby mladého prince přiměl k pravidelnému studiu Koránu. Pozdější Mehmed však dokázal, že mu nechyběla inteligence ani zvídavost – pouze odmítal autoritu, kterou nepovažoval za dostatečně silnou.

Osmanští princové byli od mládí připravováni na vládu správou provincií. Ani Mehmed nebyl výjimkou. Už jako dítě odjel do Manisy, kde se učil řídit správu, jednat s úředníky a seznamoval se s fungováním říše. Více o výchově osmanských princů si můžete přečíst v článku „Osmanský princ neměl právo být dítětem. Od deseti let vládl celé provincii.“

Ve dvanácti letech jej čekala zkouška, na kterou nebyl připraven téměř žádný evropský princ.

Jeho otec Murad II., vyčerpaný dlouhými válkami, se roku 1444 nečekaně vzdal trůnu a odešel do ústraní. Novým sultánem se stal právě dvanáctiletý Mehmed.

Evropští panovníci i papežská kurie považovali nástup nezkušeného dvanáctiletého sultána za jedinečnou příležitost. Když byla porušena segedínská mírová smlouva, vytáhla proti Osmanům křížová výprava vedená uherským králem Vladislavem I. Jagellonským.

Mladý sultán si rychle uvědomil, že situaci nedokáže zvládnout sám. Poslal proto otci slavný vzkaz:

„Jsi-li sultán ty, přijď a veď svá vojska. Jsem-li sultán já, přikazuji ti, abys přišel a postavil se do jejich čela.“

Murad skutečně převzal velení a u Varny křižácké vojsko porazil. Brzy nato se znovu ujal vlády.

Pro Mehmeda to byla tvrdá, ale cenná lekce. Poznal, že samotný titul nestačí. Panovník musí svou autoritu teprve získat.

Když Murad roku 1451 zemřel, bylo Mehmedovi teprve devatenáct let. V Benátkách, Uhrách i papežské kurii převládalo přesvědčení, že mladý vládce nebude představovat vážnější hrozbu. Někteří diplomaté jej dokonce označovali za nezkušeného chlapce, kterého bude možné snadno ovlivnit.

Zmýlili se.

Během pouhých dvou let připravil jednu z nejlépe organizovaných vojenských operací své doby.

Mehmed však nebyl jen voják.

Právě zde se začíná odlišovat obraz známý z učebnic od toho, který nabízejí moderní historici.

Vedle tradičního islámského vzdělání měl řecké i latinské učitele. Zatímco většina evropských vládců se spokojila se základy latiny a rytířskou výchovou, Mehmed se zajímal o filozofii, dějepis, astronomii, geografii i literaturu. Na jeho dvoře se četli Hérodotos, Livius nebo Quintus Curtius, autor životopisu Alexandra Velikého. Právě makedonský dobyvatel se stal jedním z jeho největších vzorů.

Z dnešního pohledu překvapí i další skutečnost. Mehmed se od mládí zajímal o kresbu a portréty. Dochovaly se jeho rané skici lidských tváří, které prozrazují pozorovací talent i neobvyklý zájem o evropský způsob zobrazování lidí. V islámském prostředí, kde realistické portréty rozhodně nepředstavovaly běžnou součást dvorské kultury, šlo o výjimečný zájem.

Stejnou zvídavost si zachoval i jako panovník. Na jeho dvoře působili muslimští, řečtí i italští učenci, nechával překládat řecké filozofické spisy do arabštiny a podporoval rozsáhlé knihovny. Konstantinopol se během jeho vlády proměnila v jedno z nejvýznamnějších intelektuálních center tehdejšího Středomoří.

Právě tato neobyčejná kombinace vojenského talentu, intelektuální zvídavosti a bezmezné ctižádosti vysvětluje, proč pro Mehmeda nebyla Konstantinopol pouhou kořistí. Byla klíčem k mnohem většímu plánu.

Dobytím Konstantinopole Mehmed svůj příběh teprve začínal psát.

V evropských kronikách bývá rok 1453 líčen jako konec jedné epochy. Pro samotného sultána však představoval začátek nové. Město nechtěl pouze ovládnout – chtěl z něj učinit centrum říše, která by svou velikostí i prestiží zastínila všechny současné státy.

Krátce po vítězství proto přijal titul Kayser-i Rûm, tedy císař Říma. Západní panovníci jej samozřejmě nikdy neuznali, Mehmed však svou legitimitu neodvozoval od papeže ani od císaře Svaté říše římské. Vycházel z mnohem staršího principu: kdo vládne Konstantinopoli, vládne i římskému dědictví.

Tento způsob uvažování byl ve své době revoluční. Mehmed se neprezentoval jako ničitel Byzance, ale jako její nástupce. Zachoval pravoslavný patriarchát, dosadil nového patriarchu Gennadia Scholaria a poskytl pravoslavné církvi ochranu výměnou za loajalitu vůči novému režimu. Podobně postupoval vůči arménské i židovské komunitě. Náboženská tolerance samozřejmě nebyla motivována moderní představou svobody vyznání. Byla především promyšleným nástrojem vlády. Vládce mnohonárodnostní říše si nemohl dovolit opírat svou moc pouze o muslimské obyvatelstvo.

Právě zde se současná historiografie výrazně liší od starších výkladů. Ještě před několika desetiletími býval Mehmed představován především jako vítěz islámu nad křesťanstvím. Dnešní badatelé však upozorňují, že jeho politická filozofie byla mnohem složitější. Sultán čerpal inspiraci z perských představ ideálního panovníka, z byzantské císařské tradice i z antického pojetí univerzální monarchie. Nechtěl být jen prvním mezi osmanskými emíry. Chtěl být panovníkem světové říše.

Není náhodou, že se stále vracel k osobnosti Alexandra Velikého. Podobně jako makedonský král chtěl spojit Východ a Západ pod jedinou korunou. Někteří historici dokonce upozorňují, že Mehmed vědomě budoval obraz sebe sama jako nového Alexandra. Na jeho dvoře kolovaly příběhy o Alexandrových výbojích, vznikaly nové opisy Iskendername a sultán se obklopoval symbolikou, která měla jeho vládu propojit s antickými dějinami. Nešlo o pouhé obdivování minulosti. Šlo o politický program, který měl ospravedlnit další expanzi směrem na Balkán i do Itálie. Ostatně roku 1480 obsadila osmanská vojska Otranto v jižní Itálii – první krok k tažení na samotný Řím. Smrt Mehmeda o rok později však tyto plány definitivně ukončila.

Možná ještě překvapivější než Mehmedovy politické ambice byly jeho kulturní zájmy.

V době, kdy Evropa líčila Osmany jako barbarské ničitele civilizace, zval sultán do Konstantinopole italské umělce. Už v roce 1461 se pokusil získat pro svůj dvůr slavného medailéra Mattea de' Pastiho. Ten se však do Konstantinopole nikdy nedostal – Benátčané jej během cesty zatkli, protože se obávali, že jeho služby posílí jejich největšího soupeře. Samotná skutečnost, že Mehmed znal jeho práci a výslovně o něj usiloval, však vypovídá o mimořádném přehledu mladého panovníka o renesančním umění.

O několik let později se mu podařilo získat Gentileho Belliniho. Benátský malíř strávil na sultánově dvoře téměř rok a vytvořil portrét, který dnes patří k nejznámějším obrazům osmanských dějin.

Proč o něj Mehmed tolik stál?

Nešlo jen o estetiku. Ve druhé polovině 15. století se realistický portrét stával symbolem panovnické reprezentace. Italská knížata si prostřednictvím obrazů a bronzových medailí budovala vlastní politickou image. Mehmed tuto skutečnost velmi dobře chápal. Chtěl být zobrazován stejně jako nejvýznamnější vládci renesanční Evropy – nikoli proto, že by napodoboval Západ, ale proto, že se považoval za jim rovnocenného.

Historik Julian Raby označil Mehmeda za „sultána paradoxů“. Byl muslimským vládcem fascinovaným evropským portrétním uměním, panovníkem podporujícím řecké učence i člověkem, který dokázal spojit islámskou, byzantskou a renesanční kulturu do překvapivě soudržného celku.

Stejně přistupoval i ke kulturním kontaktům. Současný výzkum stále častěji upozorňuje, že jeho dvůr nebyl místem střetu dvou civilizací, ale prostorem jejich intenzivní výměny. Italští diplomaté, řečtí učenci, arabští filozofové i osmanští vzdělanci zde společně vytvářeli prostředí, které nemělo ve Středomoří obdoby. Tématu kontaktům mezi Evropany a Turky v této době se podrobněji věnuji v článku Válka na hranicích, dohody v zákulisí: skutečný vztah Evropy k Turkům.

Dobytím města však Mehmedova práce neskončila. Naopak – právě tehdy začal uskutečňovat svůj největší projekt.

Konstantinopol, kterou Osmané roku 1453 převzali, zdaleka nepřipomínala někdejší metropoli císaře Justiniána. Počet obyvatel se během předchozích století dramaticky snížil, celé čtvrti ležely opuštěné a řada monumentálních staveb chátrala. Mladý sultán si uvědomoval, že hlavní město světové říše nemůže zůstat poloprázdným městem vzpomínek.

Proto zahájil rozsáhlou obnovu. Nešlo jen o stavbu mešit. Zakládaly se tržiště, lázně, karavanseráje, školy, nemocnice i knihovny. Do města byli přesidlováni obyvatelé z různých částí říše – muslimové, Řekové, Arméni, Židé i křesťané z Balkánu. Každý měl své místo v organismu nového hlavního města.

Historik İsmail Erünsal upozorňuje na zajímavý detail. V zakládací listině Mehmedova rozsáhlého stavebního komplexu je samotné dobytí Konstantinopole označeno za „menší džihád“, zatímco její obnova za „větší džihád“. Jinými slovy – mnohem obtížnější než město dobýt bylo znovu mu vrátit život.

Stejnou pozornost věnoval i vzdělanosti. Vedle náboženských škol vznikaly knihovny obsahující nejen islámská díla, ale také překlady řeckých filozofů, historiků a lékařů. Mehmed chtěl, aby jeho metropole soupeřila s nejvýznamnějšími kulturními centry své doby. Konstantinopol se tak během několika desetiletí skutečně proměnila v kosmopolitní město, kde se mísily jazyky, náboženství i kulturní tradice.

Čím více se o Mehmedovi dozvídáme, tím obtížnější je zařadit jej do jednoduchých kategorií.

Na jedné straně stál panovník, který se zajímal o Aristotela, nechával překládat řecké filozofické texty, diskutoval s učenci různých vyznání a obdivoval renesanční portrétní umění. Na straně druhé šlo o člověka mimořádně tvrdého, který neváhal odstranit každého, kdo ohrožoval jeho moc.

Krátce po svém nástupu na trůn nechal podle osmanského zvyku usmrtit svého nevlastního bratra, aby předešel budoucím dynastickým sporům. Později systematicky omezoval moc staré aristokracie a budoval silně centralizovaný stát, v němž bylo konečné rozhodnutí vždy v rukou sultána. Jeho vláda znamenala definitivní přechod od dynastie pohraničních bojovníků k pevně organizované imperiální monarchii.

Podobně rozporuplně jej vnímali i současníci. Srb Konstantin Mihailović, který sloužil v osmanské armádě jako janičář, popisoval Mehmeda jako vládce schopného ocenit statečnost svých vojáků a obdivuhodně organizovat vojenské výpravy. Současně však zdůrazňoval jeho chladnou vypočítavost, schopnost využívat lest i mimořádnou tvrdost vůči nepřátelům.

Právě proto bývá Mehmed někdy označován za „renesančního prince na osmanském trůně“. Stejně jako jeho současníci Lorenzo Medicejský nebo Federico da Montefeltro podporoval umění a vzdělanost. Na rozdíl od nich však současně velel jedné z nejmocnějších armád tehdejšího světa a během své vlády téměř nepřestal válčit.

V českém prostředí bývá Mehmed II. stále spojován téměř výhradně s pádem Konstantinopole. Tento okamžik byl bezpochyby přelomový, ale představoval jen jednu kapitolu jeho vlády.

Moderní historiografie dnes zdůrazňuje především jeho mimořádnou schopnost propojit zdánlivě neslučitelné světy. Byl muslimským sultánem, který četl antické autory. Ovládl hlavní město Byzance, ale zároveň se prohlásil jejím dědicem. Zval italské malíře, podporoval řecké učence a budoval impérium, které se nechtělo vymezovat jen vůči Východu nebo Západu, ale mělo stát nad oběma.

Právě v tom spočívá jeho skutečná výjimečnost. Mehmed II. neusiloval pouze o rozšíření osmanských držav. Snažil se vytvořit novou podobu univerzální říše, která by spojila dědictví Říma, Byzance, Persie i islámu pod jedinou korunou.

Možná právě proto zůstává i po více než pěti stech letech jedním z nejdiskutovanějších panovníků světových dějin. Nebyl jen mužem, který dobyl Konstantinopol. Byl vládcem, který se pokusil předefinovat samotnou představu o tom, co znamená být císařem. eho odkaz však pokračoval i po smrti. Nástupnický boj mezi jeho syny přivedl Osmanskou říši do krize a mladší princ Džem se stal na dlouhá léta nejcennějším politickým vězněm Evropy. Jeho neobyčejnému osudu jsem se věnovala v samostatném článku.

Zdroje:

ERÜNSAL, İsmail E. Libraries of Mehmed II and His Time. In: The Byzantine Court: Source of Power and Culture. Istanbul: Koç University Press, 2013.

MAVROUDI, Maria. Translations from Greek into Arabic at the Court of Mehmed the Conqueror. In: ODEKAN, Ayla, NECİPOĞLU, Nevra a AKYÜREK, Engin (eds.). The Byzantine Court: Source of Power and Culture. Istanbul: Koç University Press, 2013.

RABY, Julian. A Sultan of Paradox: Mehmed the Conqueror as a Patron of the Arts. Oxford Art Journal. 1982, roč. 5, č. 1, s. 3–8.

IVANOVIĆ, Miloš. The Image of Sultan Mehmed the Conqueror in the Turkish Chronicle (Memoirs of a Janissary) of Konstantin Mihailović. Initial: A Review of Medieval Studies. 2021, roč. 9, s. 153–177.

WODZICKI, Luc. The Transculturality of Virtue in the Early Modern Mediterranean: A Case Study in Florentine–Ottoman Relations. Cromohs (Cyber Review of Modern Historiography). 2023, roč. 26.

https://en.wikipedia.org/wiki/Mehmed_II