Článek
Renesanční Evropa vyhlašovala křížové výpravy proti Turkům – a zároveň s nimi obchodovala, vyjednávala a někdy dokonce spolupracovala. Vztah k Osmanské říši byl mnohem složitější, než si dnes obvykle představujeme.
Když roku 1453 padla Konstantinopol, mnozí Evropané uvěřili, že začíná rozhodující střet mezi křesťanstvem a islámem. Osmanská říše se rychle rozšiřovala, ovládla Balkán a postupně se stávala jednou z nejmocnějších říší tehdejšího světa.
Přesto by bylo chybou představovat si Evropu a Osmanskou říši jako dva zcela oddělené a nepřátelské bloky. Války byly pouze jednou stranou příběhu. Tou druhou byly obchod, diplomacie, kulturní kontakty a pragmatická spolupráce.
Nejlepším příkladem byly Benátky.
Benátská republika patřila mezi hlavní soupeře Osmanů ve východním Středomoří. Obě mocnosti spolu vedly opakované války o ostrovy, přístavy a obchodní cesty. Zároveň však byly navzájem ekonomicky závislé.
Benátští kupci působili v osmanských přístavech od Konstantinopole po Alexandrii. Do Evropy přiváželi koření, hedvábí, bavlnu, koberce nebo drahá barviva. Zisky byly obrovské a žádná vláda si nemohla dovolit tento obchod jednoduše přerušit.
Když byla roku 1479 uzavřena mírová smlouva mezi Benátkami a sultánem Mehmedem II., neznamenala jen ukončení války. Potvrdila také rozsáhlou síť hospodářských vztahů, na níž vydělávaly obě strany.
Zatímco kazatelé varovali před tureckým nebezpečím, benátští obchodníci dál nakládali své lodě v osmanských přístavech.
Ještě překvapivější jsou kulturní kontakty.
Roku 1479 vyslaly Benátky do Istanbulu malíře Gentile Belliniho, aby vytvořil portrét sultána Mehmeda II., dobyvatele Konstantinopole. Muže, kterého mnozí Evropané považovali za největší hrozbu křesťanského světa.
Mehmed II., dobyvatel Konstantinopole, na portrétu benátského malíře Gentile Belliniho z roku 1480.
Bellini se však neocitl na dvoře barbarského vládce, jak jej často líčila evropská propaganda. Mehmed se zajímal o renesanční umění, nechával si pořizovat portréty a vědomě se stylizoval do role univerzálního panovníka a dědice římských císařů.
Vznikl tak jeden z nejslavnějších portrétů celé renesance – a zároveň symbol skutečnosti, že mezi oběma světy existovala mnohem intenzivnější komunikace, než si dnes často představujeme.
Podobně pragmatický přístup zvolil Dubrovník.
Malá přímořská republika neměla dostatek sil, aby se Osmanům postavila vojensky. Místo toho platila sultánovi pravidelný tribut a získala za to rozsáhlé obchodní výsady.
Dubrovničtí kupci pak cestovali od Istanbulu až po Antverpy a jejich město patřilo k nejbohatším obchodním centrům Jadranu. Z pohledu některých současníků šlo o ponižující závislost. Pro Dubrovník to však byla cena za přežití a prosperitu.
Osmanská expanze navíc nebyla založena pouze na vojenské síle. Říše dokázala efektivně využívat zdroje nově získaných území.
Typickým příkladem bylo srbské Novo Brdo, jedno z nejvýznamnějších hornických center Balkánu. Po osmanském dobytí zde zůstali pracovat zkušení horníci, často saského původu. Noví vládci totiž nepotřebovali zničené doly, ale fungující hospodářství.
Kopie horního zákoníku pro Novo Brdo, jedno z nejvýznamnějších těžebních center Balkánu.
V mnoha případech se změnila politická moc, nikoli každodenní život obyvatel.
Současně však nelze přehlížet násilí, které osmanskou expanzi doprovázelo.
Jednou z událostí, která otřásla celou Evropou, bylo dobytí italského Otranta roku 1480.
V létě toho roku se u pobřeží Apulie objevila mohutná osmanská flotila. Po krátkém obléhání město padlo. Následovalo plenění, zabíjení a odvádění zajatců do otroctví. Zprávy o událostech v Otrantu se rychle rozšířily po celé Evropě a vyvolaly šok.
Poprvé se zdálo, že osmanská vojska mohou vytvořit trvalou základnu přímo na italské půdě.
Hrad v Otrantu, jednom z měst, jejichž dobytí roku 1480 otřáslo Evropou a posílilo obraz Osmanské říše jako bezprostřední hrozby pro Itálii.
Po pádu Konstantinopole si mnozí kladli otázku, zda nebude další na řadě Řím.
Právě Otranto se stalo jedním z klíčových momentů, které formovaly evropský obraz Turků jako existenční hrozby. Strach byl o to větší, že tentokrát nešlo o vzdálený Balkán. Válka dorazila do samotné Itálie.
O tom, jak se z osmanské expanze postupně zrodil téměř všudypřítomný evropský strach z Turků, píšu podrobněji i v článku Turci, nebo přízrak? Příběh strachu, který změnil dějiny.
Následky byly dlouhodobé. Podél pobřeží jižní Itálie začaly vyrůstat nové pevnosti, strážní věže a obranné systémy. Krajina Apulie se změnila pod vlivem obav z dalšího osmanského útoku.
Paradoxně však ani tato událost nepřerušila kontakty mezi oběma světy.
Obchod pokračoval. Diplomaté dál cestovali mezi evropskými dvory a Istanbulem. Někteří evropští vládci dokonce zvažovali využití osmanské moci proti svým křesťanským rivalům.
Mnozí Evropané navíc působili přímo ve službách sultána. Mezi osmanskými úředníky, vojáky či námořními veliteli bychom našli bývalé zajatce, konvertity i dobrodruhy evropského původu. Hranice mezi oběma civilizacemi byla v praxi mnohem propustnější, než jak ji líčily dobové kroniky.
Zvláštní vývoj probíhal také na Pyrenejském poloostrově.
Zatímco Osmané postupovali na východě Evropy, ve Španělsku vrcholila reconquista. Dobytí Granady roku 1492 bylo oslavováno jako velké vítězství křesťanstva a symbolické vyrovnání s pádem Konstantinopole.
Ani zde však nebyla situace černobílá. Po staletí zde vedle sebe žili křesťané, muslimové a židé. Následné nucené konverze, represe a vyhánění celých komunit sice přinesly ideologické vítězství, ale zároveň oslabily některá odvětví hospodářství a připravily zemi o část zkušených obyvatel.
Osudy vyhnaných komunit přitom často nekončily tragicky. Mnozí sefardští Židé našli nový domov právě v Osmanské říši, kde působili jako obchodníci, lékaři nebo diplomaté. Tomuto tématu se věnuji v článku Vyhnali je ze Španělska. V Istanbulu pak léčili samotné sultány.
Na konci 15. století navíc začal svět vstupovat do nové éry. Zámořské objevy postupně měnily obchodní trasy a význam Středomoří začal klesat. Přesto zůstávala Osmanská říše jedním z nejvýznamnějších partnerů i soupeřů evropských států.
Osmanská říše byla pro Evropany nepřítelem, obchodním partnerem i předmětem fascinace zároveň. Právě proto ji nelze pochopit pouze jako příběh nekonečných válek.
Dějiny vztahů mezi Evropou a Turky ukazují, že státy často jednají jinak, než hlásají jejich ideologie. Za náboženskými a politickými spory stály obchodní zájmy, diplomatické kalkuly i prostá snaha přežít. A právě proto nám tento příběh připadá překvapivě povědomý i po více než pěti stech letech.
Atmosféře této doby a proměně evropského pohledu na Osmany se věnuji také v článku Turek je za branami: střední Evropa roku 1500 mezi strachem a fascinací.
Zdroje:
Cardini, Franco: Evropa a islám. Praha: NLN, 2004. Kapitola IX - Renesanční Evropa a Turci.
https://en.wikipedia.org/wiki/Ottoman_conquest_of_Otranto
