Článek
Roku 1492 padla Granada, poslední muslimský stát na Pyrenejském poloostrově. Katoličtí králové Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská završili reconquistu a současně vydali dekret, který přikazoval španělským Židům přijmout křest, nebo odejít ze země.
Pro desetitisíce sefardských Židů to znamenalo útěk, ztrátu majetku i rozpad dosavadního světa. Mnozí zamířili do Itálie, severní Afriky nebo Portugalska. Tisíce z nich ale našly nový domov v Osmanské říši.
A právě tam se odehrál jeden z nejpozoruhodnějších příběhů celé sefardské diaspory.
Rodina Hamonů, vyhnaná ze Španělska, se během několika desetiletí dostala až do nejužší blízkosti osmanských sultánů. Její členové léčili Sulejmana Nádherného, zasahovali do vysoké politiky, pohybovali se v okruhu Roxolany a vlastnili jednu z nejvzácnějších knih renesančního světa.
Uprchlíci, které Osmané vítali
Isaac Hamon působil ještě ve Španělsku jako lékař posledního granadského vládce Muhammada XII., známého jako Boabdil. Po pádu Granady ale musela rodina odejít stejně jako tisíce dalších sefardských Židů.
Kolem roku 1493 dorazili do Osmanské říše.
Osmané přitom vzdělané uprchlíky z Pyrenejského poloostrova přijímali velmi ochotně. Lékaři, překladatelé, obchodníci nebo finančníci představovali pro rychle rostoucí impérium obrovský přínos.
Mnozí z těchto židovských uprchlíků studovali na evropských univerzitách v Salamance, Padově, Bologni nebo Coimbře a přinášeli s sebou znalosti arabské i evropské medicíny. Ovládali několik jazyků, znali diplomatické prostředí a dokázali se pohybovat mezi různými kulturami Středomoří.
Právě takové lidi osmanský dvůr potřeboval.
Lékař, který odmítl konvertovat
Joseph Hamon, syn Isaaca Hamona, se brzy stal dvorním lékařem sultána Bayezida II. a později i jeho syna Selima I. Doprovázel panovníka na vojenských taženích a získal mimořádné postavení.
Podle židovských pramenů po něm Bayezid jednou požadoval, aby přestoupil k islámu. Joseph měl dostat několik dní na rozmyšlenou. Nakonec ale údajně odmítl změnit víru i za cenu smrti.
Sultán si ho přesto ponechal ve službách.
Joseph Hamon pak doprovázel Selima I. během tažení proti mamlúkům do Egypta a Sýrie. Na zpáteční cestě kolem roku 1518 zemřel v Damašku.
Jeho rodina ale v osmanském paláci teprve začínala stoupat vzhůru.
Muž, který léčil Sulejmana Nádherného
Největšího vlivu dosáhl Josephův syn Moshe Hamon.
Ten se stal osobním lékařem samotného Sulejmana Nádherného, nejslavnějšího osmanského sultána 16. století. Moshe Hamon však nepečoval jen o sultánovo zdraví.
Jako dvorní lékař měl totiž přístup tam, kam se jiní nedostali. Viděl panovníka v soukromí, účastnil se vojenských tažení a mohl zasahovat i do citlivých politických záležitostí. Postupně se stal důležitým prostředníkem, diplomatem a vlivným mužem.
Francouzský cestovatel Nicolas de Nicolay o něm psal jako o mimořádně váženém muži, který měl u sultána obrovskou autoritu. Benátští diplomaté mu posílali drahé dary a žádali o podporu při jednáních s osmanským dvorem.
Moshe Hamon navíc nebyl jen lékařem. Podporoval židovské školy, financoval učence a shromažďoval vzácné rukopisy. V Istanbulu si mohl postavit několikapatrový kamenný dům, což bylo ve městě přísně regulovaném kvůli požárům velmi neobvyklé privilegium.
Krevní pomluva a zásah sultána
Jedna z nejzajímavějších epizod Hamonova života souvisela s takzvanou krevní či krvavou pomluvou – falešným obviněním Židů z rituálních vražd křesťanských dětí.
Podobná obvinění byla ve středověké Evropě velmi rozšířená a významně přispívala k protižidovské nenávisti. Právě ve Španělsku patřila k důležitým součástem atmosféry, která nakonec vedla i k vyhnání Židů roku 1492.
Ani Osmanská říše nebyla vůči podobným konfliktům zcela imunní.
V polovině 16. století vypukl v Amasyi skandál, při němž byli místní Židé obviněni z rituální vraždy křesťanského dítěte. Někteří byli zatčeni a pod mučením se přiznali ke zločinu, který nespáchali. Později se ale ukázalo, že údajně zavražděný chlapec žije.
Případ se dostal až k Moshemu Hamonovi.
Ten požádal Sulejmana, aby podobným obviněním zabránil. Sultán následně vydal zvláštní nařízení, podle něhož měly být podobné případy řešeny přímo císařským dvorem, nikoli pouze místními úřady.
Ukazovalo to nejen Hamonův mimořádný vliv, ale i snahu osmanské vlády podobné konflikty kontrolovat.
Intriky, Roxolana a pád z vrcholu
Moshe Hamon byl zřejmě spojen i s mocenským okruhem kolem Roxolany, známé jako Hürrem Sultan, o níž píšu zde, a její dcery Mihrimah Sultan.
Právě tato skupina hrála významnou roli v dramatických dvorských intrikách kolem popravy prince Mustafy, Sulejmanova syna a původního následníka trůnu, o kterém si můžete přečíst v mém předchozím článku. Některé prameny naznačují, že Hamon stál dlouhodobě na straně Roxolany a velkovezíra Rüstema Paši.
Jeho kariéra ale nakonec skončila dramaticky.
Sulejman trpěl silnými bolestmi nohou, pravděpodobně dnou. Hamon používal masti obsahující opium, které měly tlumit bolest. Jeho muslimští konkurenti ale tvrdili, že léčba sultánovi škodí.
Nakonec byl proti němu postaven slavný egyptský lékař Kaysunizáde Mehmed. Oba muži údajně vedli před sultánem odbornou disputaci o správné léčbě panovníkovy nemoci.
Kaysunizáde nakonec zvítězil a převzal péči o sultána.
Podle některých dobových zpráv Hamona pád z moci psychicky zlomil natolik, že krátce nato zemřel. Stalo se to pravděpodobně roku 1554.
Knihovna, kterou chtěl i Busbecq
Moshe Hamon po sobě nezanechal jen politický vliv.
Vlastnil také jednu z nejcennějších soukromých knihoven své doby. Španělské prameny tvrdí, že za rukopisy utratil tisíce dukátů.
Právě v Hamonově knihovně objevil habsburský diplomat Ogier Ghislain de Busbecq, o něm píšu zde, slavný řecký rukopis Dioskoridovy knihy De materia medica z 6. století.
Šlo o mimořádně cenný byzantský kodex bohatě ilustrovaný kresbami léčivých rostlin. Busbecq později psal, že rukopis patřil synovi zesnulého Hamona a že jeho cena byla pro něj téměř nedostupná.
Nakonec se kodex dostal do Vídně, kde je dodnes uložen v Rakouské národní knihovně.
Muž, který psal o zubním lékařství
Moshe Hamon byl navíc i autorem odborných lékařských textů.
Moderní historici zjistili, že napsal rozsáhlé pojednání o stomatologii, pravděpodobně první významné dílo tohoto druhu v osmanské turečtině. Popisoval anatomii úst, nemoci zubů a dásní i různé léčebné postupy a léky.
V době, kdy evropská stomatologie teprve vznikala, šlo o mimořádně pokročilý text.
Hamon se přitom opíral nejen o arabské a muslimské autory, ale i o řeckou, židovskou a evropskou medicínskou tradici. Právě podobné propojení různých kulturních světů bylo pro sefardské učence v Osmanské říši typické.
Z uprchlíků elita impéria
Příběh Hamonů ukazuje méně známou tvář Osmanské říše.
Evropa 16. století často líčila Osmany jako fanatické nepřátele křesťanstva. Současně ale právě osmanský dvůr poskytl útočiště lidem pronásledovaným v křesťanské Evropě.
Neznamená to, že Osmanská říše byla tolerantní v moderním smyslu slova. Byla to tvrdá imperiální mocnost plná mocenských bojů, dvorských intrik i náboženských omezení.
Přesto dokázala využít zkušenosti a vzdělání lidí, kteří museli opustit své původní domovy.
Rodina vyhnaná ze Španělska se tak během jedné generace dostala až do paláce nejmocnějšího sultána své doby. A její členové nejen léčili osmanské vládce, ale také ovlivňovali diplomacii, vzdělanost i politiku celé říše.
Zdroje:
HEYD, Uriel. Moses Hamon, Chief Jewish Physician to Sultan Süleymān the Magnificent. Oriens. 1963, roč. 16, s. 152–170.
MAURER, Abraham. Rituální vražda ve středověkém a raně novověkém Španělsku. Sacra. 2023, roč. 21, č. 1, s. 24–33.
ÜNLÜ, Talha Kaan. From Iberian Peninsula to the Ottoman Lands: The Hamon Family in the Ottoman Palace. Leidschrift. 2023, s. 1–14.
https://en.wikipedia.org/wiki/Moses_Hamon
