Článek
V roce 1455 padlo po dlouhém obléhání bohaté srbské hornické město Novo Brdo. Podle vyprávění Konstantina Mihailoviće nechal sultán Mehmed II. po kapitulaci obyvatelstvo rozdělit. Významné muže čekala smrt, dívky byly rozděleny mezi vítěze a stovky chlapců si měl sultán vybrat pro janičářský sbor.
Mezi nimi měl být také Konstantin se dvěma bratry. Pokusil se uprchnout, byl však dopaden, spoután, zbit a podle vlastního líčení dokonce vláčen za koňským ocasem. „Je div, že jsme zůstali naživu,“ vzpomínal později. Poté měl být odveden přes moře do Anatolie.
Alespoň tak svůj příběh vyprávěl on sám.
Novější výzkum totiž ukazuje, že Konstantinův život mohl být podstatně složitější. Možná nebyl bezmocným chlapcem odvlečeným do janičářského sboru. Možná dokonce vůbec nebyl janičárem. Jisté je především to, že strávil řadu let ve službách Mehmeda II. a poznal osmanský vojenský a dvorský svět z mimořádné blízkosti.
Mehmed II., dobyvatel Konstantinopole, na portrétu benátského malíře Gentile Belliniho z roku 1480.
Když se později dostal zpět mezi křesťany, své zkušenosti využil k něčemu neobvyklému. Sepsal dílo známé v Evropě jako Paměti janičára či Kronika turecká, v němž nejen vyprávěl o válkách a sultánech, ale především vysvětloval, jak osmanská říše funguje, proč její armády vítězí – a kde mají slabiny.
Jeho závěr nebyl pro křesťanskou Evropu příliš lichotivý. Osmané podle něj nebyli neporazitelní. Jejich protivníci jim však vítězství často sami usnadňovali.
Zajatý chlapec, nebo zkušený voják?
O Konstantinově životě víme překvapivě málo. Dlouho se předpokládalo, že pocházel z prostředí Novo Brda nebo jeho okolí. Historička Tatjana Katić na základě novějšího výzkumu lokalizuje jeho rodnou Ostrovicu severně od Nového Brda, do oblasti spojené s těžbou stříbra a čilým obchodem. Domnívá se také, že Konstantin patrně pocházel ze zámožnější, možná šlechtické rodiny a určité vzdělání mohl získat v tamním pravoslavném klášteře.
Ještě zajímavější jsou však rozpory v jeho vlastním životopise.
Konstantin totiž píše, že už roku 1453 patřil k 1 500 srbských jezdců, které despota Đurađ Branković vyslal k sultánovu vojsku při obléhání Konstantinopole. Jestliže tomu tak bylo, musel už tehdy být bojeschopným mužem. Jenže při líčení událostí v Novém Brdu o dva roky později se prezentuje jako mladík, který se nedokázal svým únoscům ubránit a měl být společně s dalšími chlapci poslán na výcvik. A již roku 1456 se měl účastnit osmanského obléhání Bělehradu.
Obléhání Bělehradu osmanským vojskem roku 1456. Turecká miniatura ze sbírek paláce Topkapı v Istanbulu, rukopis Hazine 1523.
Tatjana Katić proto přichází s provokativní možností: Konstantin možná nebyl v Novo Brdu jako chlapec násilně odveden, ale byl již zkušeným srbským jezdcem, který přešel do služeb Mehmeda II. Buď se tak mohlo stát už kolem roku 1453, nebo při dobytí Nového Brda. Svůj životopis pak mohl později upravit, aby po návratu do křesťanského prostředí vysvětlil či omluvil dlouhá léta strávená ve službách osmanského sultána.
Tuto hypotézu nelze považovat za definitivně prokázanou. Ukazuje však, že slavné Paměti janičára musíme číst nejen jako svědectví, ale také jako text člověka, který měl důvod prezentovat vlastní minulost určitým způsobem.
Byl vůbec janičárem?
Otazník visí dokonce nad označením, pod kterým Konstantin vstoupil do dějin.
Sám totiž nikde výslovně netvrdí, že byl janičárem. Někteří badatelé jeho příslušnost k janičářskému sboru hájí, jiní o ní pochybují. Katić se přiklání k druhé možnosti. Protože Konstantin už před vstupem do osmanských služeb zřejmě bojoval jako jezdec, považuje za pravděpodobnější, že v sultánově vojsku zůstal u jízdy. Mohl patřit k sultánově domácnosti a sloužit jako lehký jezdec v Mehmedově doprovodu.
Jeho vlastní vyprávění tomu v některých ohledech odpovídá. Konstantin se nepohyboval pouze mezi vojáky. Znal prostředí sultánova paláce, jedl v palácové kuchyni, poslouchal muslimské kazatele a účastnil se náboženských debat. Zajímal se také o přijímání zahraničních vyslanců a podle vlastních vzpomínek se v paláci pohyboval s pozoruhodnou samozřejmostí. Katić proto pochybuje, že šlo o nevzdělaného řadového janičáře nízkého původu.
Ještě jednu věc Konstantin ve svém díle nápadně přechází: svou případnou konverzi k islámu. Přitom badatelé poukazují na to, že vzhledem k jeho postavení v osmanských službách k ní pravděpodobně došlo. Jeho mlčení je o to zajímavější, že dobře znal náboženské prostředí osmanského dvora a opakovaně se účastnil debat určených také konvertitům z křesťanství.
Konstantinovy vzpomínky tak možná nejsou pouze příběhem o Osmanech. Částečně jsou i příběhem o tom, jak chtěl jejich autor, znovu žijící mezi křesťany, aby se na jeho vlastní osmanskou minulost vzpomínalo.
Sultán zůstává uprostřed janičárů
To ovšem neznamená, že bychom měli Konstantinovo svědectví odmítnout. Právě naopak. Některé informace, které uvádí o událostech, jichž se osobně účastnil, lze porovnat s dalšími dobovými prameny a jejich věrohodnost se tím potvrzuje. Katić upozorňuje například na shody s osmanskými kronikáři či dalšími současníky.
Konstantin se navíc snažil svým čtenářům vysvětlit něco podstatnějšího: proti Osmanům nestačí odvaha. Je nutné pochopit jejich systém.
Popisoval sultánův dvůr, způsob přijímání rozhodnutí, uspořádání vojska, janičáry, námezdní vojáky, pohraniční jednotky i křesťanské bojovníky sloužící Osmanům. Celé kapitoly věnoval tomu, jak se osmanské vojsko staví k bitvě a jak by proti němu měli křesťané postupovat.
Důležitou roli v jeho líčení hráli janičáři. V regulérní bitvě zůstával sultán mezi nimi a nevrhal se osobně do boje. Nebyla to zbabělost, ale součást systému. Panovník měl přežít a řídit celek, zatímco janičářský útvar představoval pevný bod, o který se osmanská sestava mohla opřít.
A právě zde podle Konstantina křesťanští velitelé opakovaně chybovali.
Jejich jízda dokázala osmanskou jízdu porazit a zahnat. Místo aby však vítězství využila s rozvahou, nechala se strhnout a zaútočila na sultánovy janičáry a gardu. Po porážce nepřátelské jízdy tak následoval útok proti nejpevnější části osmanské sestavy – a původní úspěch se mohl změnit v katastrofu.
Jeho rada byla jednoduchá: chcete-li bojovat se sultánem, nesmíte bojovat tak, jak očekává on.
Těžší zbroj nemusí znamenat lepšího vojáka
Konstantin si všiml ještě jednoho paradoxu. Křesťanská jízda podle něj bývala lépe vybavena než osmanská. Jenže právě její kvalitní a těžká výzbroj mohla být problémem.
Osmané byli rychlejší, pružnější a pohyblivější. Věděli, jak nevýhodu těžkého vybavení protivníka využít, a v boji se zaměřovali také na jeho koně. Konstantin proto křesťanům radil, aby proti nim těžkou výzbroj omezili. Za příklad dával Tatary, kteří dokázali proti Osmanům bojovat účinněji právě proto, že používali podobně pohyblivý způsob válčení.
Ani křesťanský král podle něj neměl dokazovat statečnost osobním bojem. Měl se chovat podobně jako sultán: zůstat v bezpečí obklopen spolehlivými bojovníky a řídit bitvu. Zranění nebo smrt panovníka mohly rozhodnout o výsledku celého střetnutí.
A pokud bylo možné vybrat místo boje, Konstantin doporučoval hory nebo bažinatý terén, kde se osmanská mobilita stávala menší výhodou.
Je pozoruhodné, jak málo jeho rady připomínají pouhé náboženské burcování a jak mnoho praktickou vojenskou analýzu. Konstantin sice o Osmanech píše jako křesťan o nepříteli, jejich úspěchy však nevysvětluje žádnou tajemnou převahou. Sleduje organizaci, velení, pohyb vojska, taktické chyby i psychologii bitvy.
Tvrdí, že zná také jejich slabiny, protože je pozoroval a pochopil.
Noc ve Valašsku: i Osmané se báli
Snad nejsilněji se osobní zkušenost ozývá v Konstantinově vyprávění o tažení proti valašskému knížeti Vladovi III. Țepeșovi (Draculovi), který vstoupil do pozdější evropské kulturní paměti jako Vlad Napichovač. Více se mu budu věnovat v některém z příštích článků.
Vlad III. Țepeș, zvaný Napichovač, valašský kníže a protivník Mehmeda II. Anonymní portrét z druhé poloviny 16. století, olej na plátně.
Roku 1462 vytáhl Mehmed II. proti Valašsku. Pro Konstantina nešlo o příběh z doslechu. Tažení se podle všeho osobně účastnil a některé podrobnosti známe právě díky jeho pamětem.
Už překročení Dunaje bylo obtížné. Vlad čekal na druhém břehu a sultán slíbil janičárům odměnu, pokud se jim podaří proniknout do Valašska. Rozhodli se přejít řeku v noci níže po proudu. Konstantin si ještě po mnoha letech pamatoval strach, který tehdy vojáci cítili.
A strach nepominul ani po překročení řeky.
Osmané postupovali nepřátelskou zemí a každou noc kolem svého ležení kopali příkopy. Vlad měl ve srovnání se sultánem menší síly, ale nepřítele neustále sledoval a napadal. Valaši podnikali noční výpady, zabíjeli lidi, koně i velbloudy a sekali stany. Někteří osmanští vojáci v panice prchali k janičářům. Ti je však podle Konstantina obraceli zpět – a ty, kteří by mohli jejich řady rozvrátit, dokonce zabíjeli.
To je možná jedna z nejvýmluvnějších scén celých pamětí.
Janičářská disciplína totiž nefungovala pouze tehdy, když se dařilo. Projevovala se právě ve chvíli, kdy kolem vládl chaos. Zatímco jiní utíkali, oni měli udržet pozici za každou cenu.
Současně Konstantin ukazuje, že osmanská armáda nebyla nezranitelná. Ve Valašsku ji oslabovaly neustálé útoky, nedostatek potravin i nemoci.
Říše, která uměla využívat i křesťany
Konstantinův pohled na osmanskou armádu je zajímavý ještě z jednoho důvodu. Ukazuje, jak zavádějící je jednoduchá představa války „křesťanů proti muslimům“.
V osmanském systému sloužili také křesťané.
Konstantin například popisuje martalóce, pohraniční strážce, kteří patřili mezi ty křesťany v říši, jimž bylo dovoleno nosit zbraň. Zmiňuje také vojnuky, pocházející především z řad balkánských křesťanů a využívané mimo jiné ve službě u sultánských stájí.
Osmanská moc tedy nespočívala jen v počtu bojovníků nebo schopnosti dobývat. Dokázala využívat obyvatelstvo podrobených oblastí a začleňovat různé skupiny do služeb státu. Ostatně i příběh samotného Konstantina ukazuje, jak prostupná mohla být hranice mezi dvěma válčícími světy. Katić připomíná, že řada příslušníků balkánské křesťanské aristokracie dokázala vstoupit do osmanského vojenského systému a někteří dosáhli významného postavení.
Konstantinova služba Osmanům skončila roku 1463 v Bosně. Ve Zvečaji zastával významnou funkci zástupce velitele pevnostní posádky. Když se pevnost dostala do rukou vojska Matyáše Korvína, ocitl se znovu mezi křesťany. Historička Katić si všímá, že Konstantin sám svou změnu situace popsal jako „osvobození“ – výraz, který mohl pomáhat vytvářet obraz nedobrovolného osmanského zajatce.
Největší zbraní Osmanů byla křesťanská nesvornost
A právě zde se dostáváme k hlavní myšlence jeho díla.
Konstantin mohl za příčinu osmanských vítězství označit početnější armády. Mohl psát o janičárech, dělech, lehké jízdě nebo sultánově moci. O tom všem skutečně píše.
Jenže nakonec se znovu a znovu vrací k jinému problému: křesťané se nedokážou sjednotit.
Viděl dynastické spory, soupeření vládců, konflikty mezi jednotlivými zeměmi i náboženské rozepře. Kritizoval papeže i světské panovníky za to, že místo boje proti společnému nepříteli sledují vlastní zájmy.
Jeho kritika byla místy nemilosrdná. Papež a klérus podle něj sedí v Římě v pokoji, zatímco císař či král v německých zemích hoduje se svými rytíři – a v Turecku o jejich slavných činech mnoho slyšet není.
Pozoruhodný byl i jeho vztah k náboženským sporům. Přestože pocházel ze srbského pravoslavného prostředí, uvažoval v širších kategoriích křesťanského světa. Dokonce odsuzoval papeže Pavla II. za postup proti českým „kacířům“. V situaci, kdy Osmané postupovali do Evropy, podle něj nebyla chvíle na války mezi jednotlivými proudy křesťanství.
Paměti janičára tak nejsou pouze vzpomínkami člověka, který prožil mimořádný život. Jsou také politickým varováním.
Muž, který chtěl protivníka zbavit tajemství
Konstantin Mihailović se pokusil udělat něco, co je ve válce zásadní: zbavit protivníka jeho tajemnosti.
Osmané, kteří během několika generací ovládli velkou část Balkánu, nemuseli z pohledu křesťanských současníků působit jen jako mocná říše. Po pádu Konstantinopole a dalších porážkách mohli působit téměř nezastavitelně.
Konstantin však jejich svět znal zevnitř a jeho sdělení bylo jiné.
Nejsou neporazitelní.
Mají silné stránky – disciplínu, rychlost, organizaci a schopnost přizpůsobit se. Mají však také slabiny. Je třeba je znát, zvolit správný terén, nepodlehnout bezhlavému pronásledování, nepřetížit vojáky výzbrojí a chránit velitele. Především je však nutné přestat bojovat mezi sebou.
Právě proto poslední části svého díla věnoval organizaci osmanského státu a vojska, způsobům boje proti němu, a nakonec výzvě polskému a uherskému králi i celému křesťanstvu ke společnému postupu.
A jeho text nezapadl. Nejstarší známá redakce vznikla patrně na konci 15. století a dílo si v raně novověké Evropě získalo značnou popularitu. Dochovalo se sedmnáct rukopisů ze 16.–18. století – tři české a čtrnáct polských.
Zvlášť zajímavou stopu zanechal Konstantinův text právě v českém prostředí. Dílo, které dnes bývá v polštině a jiných jazycích označováno především jako Paměti janičára, zde kolovalo v rukopisných verzích a roku 1565 vyšlo v Litomyšli tiskem pod názvem Historia neb Kronika turecká. Další české vydání následovalo roku 1581. Konstantinovo líčení Osmanské říše tak nebylo pro české čtenáře 16. století žádnou vzdálenou kuriozitou, ale patřilo k textům, z nichž si mohli vytvářet představu o stále nebezpečnějším protivníkovi na jihovýchodě Evropy.
Při opisování a vydávání se ovšem text také měnil. Už první úplné tištěné vydání z roku 1565 obsahovalo doplňky, které nepocházely přímo od Konstantina – například pasáž o Skanderbegovi převzatou z jiného tehdy populárního díla. To je další důvod, proč historikové jednotlivé dochované verze pečlivě porovnávají a snaží se odlišit původní jádro textu od pozdějších zásahů.
Tatjana Katić výstižně poznamenává, že Konstantin své dlouholeté zkušenosti z osmanského prostředí využil k jakési druhé „kariéře“ znalce tureckých záležitostí – a jeho dílo vzbudilo v raně novověké Evropě značnou pozornost.
V tom spočívá zvláštní paradox jeho příběhu. Muž, kterého po staletí známe jako „janičára“, janičárem možná vůbec nebyl. Muž, který se prezentoval jako oběť osmanského zajetí, mohl do Mehmedových služeb vstoupit za mnohem méně dramatických okolností. A autor, který křesťanské Evropě vysvětloval svět jejího nejobávanějšího protivníka, možná zároveň pečlivě vybíral, co jí řekne o sobě.
Právě proto jsou jeho paměti tak fascinující. Nejsou jen návodem, jak bojovat s Osmany. Jsou také svědectvím člověka, který žil mezi dvěma světy – a svůj vlastní příběh nám možná zanechal přesně takový, jaký chtěl, abychom si pamatovali.
Z tohoto období by Vás mohlo také zajímat:
Zdroje:
KATIĆ, Tatjana. On the Origin of Konstantin Mihailović, Author of the Turkish Chronicle. Kosovsko-metohijski zbornik. 2022, č. 9, s. 81–96.
PELSŐCZI, Györgyi. Egy janicsár visszaemlékezései. Szeged, 1984. Doktorská disertace. József Attila Tudományegyetem
MIHAILOVIĆ, Konstantin. Historia neb kronika turecká. Litomyšl: Alexandr Oujezdecký, 1565.
