Článek
Jen málokterý protivník dokázal Osmany v 15. století zaměstnávat tak dlouho jako muž, který jejich způsob válčení poznal zevnitř. Gjergj Kastrioti zvaný Skanderbeg strávil část života ve službách sultána, aby se proti němu nakonec obrátil. Po čtvrt století pak vedl v albánských horách boj, který přežil dva sultány, několik zdrcujících porážek, zrady vlastních příbuzných i spory s křesťanskými sousedy. Jeho skutečný příběh je přitom podstatně zajímavější než pozdější legenda o neporazitelném národním hrdinovi.
Křesťanský šlechtic ve službách sultána
Když se Gjergj Kastrioti patrně kolem roku 1405 narodil, žádná Albánie v dnešním smyslu neexistovala. Západní Balkán tvořila mozaika panství místních rodů, benátských držav a území, nad nimiž postupně získávala převahu Osmanská říše. Kastrioti patřili mezi významné místní šlechtické rodiny a Gjergjův otec Gjon musel podobně jako jiní balkánští velmoži lavírovat mezi mocnějšími sousedy.
Právě zde začíná první problém se Skanderbegovou legendou. Tradiční životopis vypráví jednoduchý příběh: chlapec byl odveden jako rukojmí ke dvoru sultána Murada II., přinucen přijmout islám, vychován jako osmanský bojovník a dostal jméno İskender – Alexandr – podle Alexandra Velikého. Odtud také titul İskender Bey, z něhož vzniklo evropské Scanderbeg či Skanderbeg.
Portrét Gjergje Kastriotiho Skanderbega, vytvořený kolem roku 1520, tedy přibližně půl století po jeho smrti. Dílo je připisováno severoitalské malířské škole.
Moderní bádání však ukazuje podstatně komplikovanější obraz. Synové balkánských velmožů mohli být rukojmími zajišťujícími věrnost svých otců a zároveň vstupovat do osmanské vojenské a správní hierarchie. Skanderbeg v ní rozhodně nebyl bezvýznamnou figurou. Získal vojenské zkušenosti, správní funkce a především dokonale poznal protivníka, proti němuž měl později bojovat.
Dokonce není vyloučeno, že se už kolem roku 1440 během osmanského tažení do Sedmihradska ocitl proti muži, který se měl později stát jeho nejvýznamnějším spojencem – Janu Hunyadimu. Přímý doklad jejich tehdejšího střetu nemáme, ale právě tato možnost dobře ukazuje, jak rychle se na pozdně středověkém Balkáně měnily strany.
Z osmanského důstojníka povstalcem
Rozhodující okamžik přišel na podzim roku 1443. Vojska Jana Hunyadiho tehdy během tažení na Balkán pronikla hluboko na osmanské území a uštědřila Osmanům několik porážek. Více o tomto tažení a osobnosti Jana Hunyadiho si můžete přečíst v samostatném článku. Právě v této situaci Skanderbeg opustil sultánovo vojsko, zamířil se svými muži do rodného kraje a zmocnil se strategicky významné pevnosti Krujë.
Pevnost Krujë v dnešní Albánii, která se stala hlavním centrem Skanderbegova odporu proti Osmanské říši.
Pozdější podání celé události dramaticky přikrášlilo. Podle nejslavnější verze si měl opatřit listinu se sultánovou pečetí, přimět velitele Krujë, aby mu pevnost vydal, a poté znovu veřejně přijmout křesťanství. Co přesně se během převratu odehrálo, je kvůli charakteru pramenů obtížné rekonstruovat. Jisté však je, že osmanský velitel se během několika týdnů změnil v jednoho z nejnebezpečnějších sultánových odpůrců.
V březnu 1444 se v benátském Lezhë sešli představitelé několika významných rodů a vytvořili spojenectví, které známe jako Lezhskou ligu. Pozdější národní historiografie v ní ráda viděla téměř zárodek albánského státu. Ve skutečnosti šlo o mnohem volnější koalici velmožů, kteří si střežili vlastní zájmy a jejichž věrnost nebyla samozřejmá.
Mapa území Lezhské ligy v letech 1448–1468 pod Skanderbegovým vedením. Liga sdružovala několik albánských šlechtických rodů a nepředstavovala jednotný centralizovaný stát. Mapa vychází z odborných prací Jetona Omariho a Aurela Plasariho.
Mapa území Lezhské ligy v letech 1448–1468 pod Skanderbegovým vedením. Liga sdružovala několik albánských šlechtických rodů a nepředstavovala jednotný centralizovaný stát. Mapa vychází z odborných prací Jetona Omariho a Aurela Plasariho.
Právě schopnost tuto nesourodou skupinu alespoň do určité míry udržet pohromadě patřila k největším Skanderbegovým úspěchům.
Osmany porážel jejich vlastními metodami
První velký úspěch přišel už v červnu 1444 u Torviollu. Skanderbeg využil terén, část mužů ukryl a osmanské vojsko nalákal do prostoru, kde na ně mohl udeřit ze zálohy. Podobný princip pak používal opakovaně.
Nebyl vládcem velké země, který by mohl s Osmanskou říší soupeřit počtem vojáků nebo penězi. Jeho hlavní výhodou byly hory, rychlost, znalost krajiny a schopnost vyhnout se bitvě tehdy, když podmínky nebyly výhodné. Skanderbeg dobře věděl, jak osmanská vojska pochodují, jak jsou zásobována a jakým způsobem se snaží protivníka přinutit k rozhodujícímu střetu.
Právě tady je třeba korigovat představu o neporazitelném válečníkovi. Skanderbeg prohrával, přicházel o pevnosti a někdy utrpěl katastrofální ztráty. Roku 1455 například skončil těžkou porážkou pokus dobýt Berat. Jeho síla spočívala v něčem jiném: dokázal se po porážkách znovu vracet.
A Osmany tím přiváděl do situace, kterou jejich velká armáda nesnášela. Mohli obsadit údolí, vypálit vesnice a dobýt některou pevnost – Skanderbeg se však stáhl do hor a válka pokračovala.
Krujë: pevnost, kterou sultán nedokázal zlomit
Symbolem odporu se stala Krujë. Roku 1450 proti ní vytáhl samotný Murad II. Skanderbeg nepřijal klasickou roli obleženého panovníka. Obranu pevnosti svěřil posádce, zatímco se svými muži operoval v okolních horách a podnikal útoky proti obléhatelům.
První obléhání Krujë roku 1450. Osmanská armáda sultána Murada II. se pokusila dobýt hlavní centrum Skanderbegova odporu, pevnost však po několikaměsíčním obléhání odolala. Vyobrazení Josta Ammana, 16. století.
Po několika měsících Osmané obléhání ukončili. Byl to mimořádný úspěch. Oliver Jens Schmitt označuje neúspěch osmanské armády před Krujë za okamžik, který zásadně přispěl ke Skanderbegově slávě. Cena však byla obrovská: jeho země byla zpustošena a část spojenců jej opustila.
Skanderbeg proto hledal oporu za Jadranem. Roku 1451 uzavřel smlouvu v Gaetě s neapolským králem Alfonsem V. Aragonským. Jeho vztah k Neapoli nebyl pouhým spojenectvím dvou rovnocenných vládců: přijal Alfonsovu svrchovanost a v Krujë se objevila neapolská, respektive převážně katalánská posádka.
To se nelíbilo Benátkám. Pro ně nebyl Skanderbeg romantickým obráncem křesťanstva, ale nebezpečným sousedem napojeným na jejich středomořského konkurenta. S Benátčany ostatně Skanderbeg dokázal také válčit. Představa jednotného křesťanského světa stojícího proti muslimským Osmanům má s realitou jeho života společného jen málo.
Spojenec, který na Kosovo nedorazil
Ještě zajímavější je Skanderbegův vztah k Janu Hunyadimu. Oba patřili k nejnebezpečnějším protivníkům osmanské expanze na Balkáně a snažili se své operace koordinovat.
Osudový okamžik přišel roku 1448. Hunyadi vytáhl na Balkán a Skanderbeg se k němu měl připojit. Jenže jejich armády se nespojily. Hunyadi se v říjnu utkal s Muradem II. na Kosově poli bez Skanderbegových mužů a utrpěl těžkou porážku.
Druhá bitva na Kosově poli roku 1448. Skanderbeg mířil Janu Hunyadimu na pomoc, jejich vojska se však před bitvou nespojila. Vyobrazení z Thuróczyho Chronica Hungarorum, 1488.
Co by se stalo, kdyby Skanderbeg dorazil, nevíme. Historie nemá alternativní pokračování. Je však příznačné, že ještě o mnoho let později plánoval Skanderbeg další společnou protiosmanskou akci s Hunyadiho synem Matyášem Korvínem (o něm pojednávám zde). Ani ta nakonec nedopadla podle představ.
Když proti němu bojovala vlastní rodina
Nejnebezpečnější protivníci ale nepřicházeli vždy z Istanbulu.
Skanderbegův synovec Hamza Kastrioti patřil k jeho blízkým spolupracovníkům a sám měl zkušenost s osmanským prostředím. Potom však přešel na sultánovu stranu. Podle jedné tradice hrálo roli narození Skanderbegova syna Gjona: Hamza mohl do té doby doufat, že jednou převezme strýcovo postavení, ale nový dědic jeho naděje zničil.
Hamza Kastrioti, Skanderbegův synovec a někdejší spolubojovník, který později přešel na osmanskou stranu a roku 1457 proti svému strýci bojoval v bitvě u Albuleny. Rytina Theodora de Bry z roku 1596.
Roku 1457 tak proti Skanderbegovi táhla osmanská armáda, v níž byl i jeho vlastní synovec.
Výsledek patřil k největším Skanderbegovým vítězstvím. U Albuleny nechal protivníka uvěřit, že je oslabený či poražený, a poté na osmanský tábor překvapivě zaútočil. Hamza padl do zajetí.
Rodinný konflikt zároveň ukazuje něco, co pozdější národní vyprávění často zahlazovalo: nebyla to prostá válka Albánců proti Turkům. Albánští velmoži bojovali na obou stranách a také mezi osmanskými veliteli byli muži albánského původu. Jedním z nich byl Balaban paša, pozdější Skanderbegův úhlavní nepřítel.
Proti muži, který dobyl Konstantinopol
Od roku 1451 seděl na osmanském trůnu Mehmed II. (jeho osobnosti se věnuji zde). O dva roky později dobyl Konstantinopol (o průběhu bitvy si můžete přečíst v samostatném článku) a během následujícího desetiletí zlikvidoval či podrobil několik dalších balkánských států. Srbsko padlo roku 1459, Morejský despotát krátce nato a roku 1463 Osmané dobyli většinu Bosny.
V tomto kontextu je Skanderbegova dlouhá schopnost odporu skutečně pozoruhodná.
Mehmed však nemohl soustředit veškerou energii na Albánii. Bojoval současně v Anatolii, Srbsku, Bosně, Řecku a proti dalším protivníkům. I turecká historiografie někdy vysvětlovala Skanderbegovy úspěchy tím, že sultáni měli důležitější války, případně poukazovala na horský terén, zahraniční podporu a obtížnost dobývání Krujë.
Nakonec ale přišel čas i na něj.
V letech 1466 a 1467 vedl Mehmed II. proti Skanderbegovi velká tažení osobně. Tentokrát už šlo o systematické ničení jeho mocenské základny. Krajina byla zpustošena, obyvatelstvo utrpělo katastrofální ztráty a Osmané vybudovali pevnost Elbasan, která jim umožňovala kontrolovat oblast i po odchodu hlavního vojska. Schmitt upozorňuje, že v některých postižených oblastech dosáhl demografický propad mimořádných rozměrů.
Obraz neporazitelného Skanderbega je proto zavádějící. V posledních letech svého života byl jeho prostor k manévrování stále menší a spojenci stále méně spolehliví.
Smrt přišla dříve než rozhodující porážka
Skanderbeg zemřel 17. ledna 1468 v Lezhë, patrně na horečnaté onemocnění. Bylo mu něco přes šedesát let.
Portrét Gjergje Kastriotiho Skanderbega od italského malíře Antonia Maria Crespiho zvaného Il Bustino. Obraz vznikl v letech 1613–1621, tedy zhruba půldruhého století po Skanderbegově smrti, a nejde proto o dobový portrét. Dílo se nachází v Museo Sigismondo Castromediano v Lecce.
Jeho smrt ukázala, jak zásadní roli v odporu osobně hrál. Boje sice pokračovaly, ale koalice, kterou dokázal opakovaně obnovovat, se bez něj rozpadala. Krujë vydržela ještě deset let a Osmané ji získali roku 1478. O rok později Benátky odevzdaly sultánovi také Shkodër.
Skanderbeg tedy Osmanskou říši nezastavil. Albánii před začleněním do jejího panství nezachránil.
Dokázal však něco, co bylo samo o sobě mimořádné: přibližně čtvrt století udržoval ohnisko odporu na západním okraji říše, proti níž v téže době postupně padaly Konstantinopol, Srbsko i Bosna. Jeho úspěch nebyl konečným vítězstvím. Byl jím fakt, že boj dokázal vést tak dlouho.
Z vojevůdce se stal nový Alexandr
Smrtí však začal druhý Skanderbegův život – a ten měl trvat mnohem déle než první.
K legendě patří i přízvisko, které Skanderbega provází dodnes – „Drak z Albánie“. Nejde přitom jen o moderní novinářskou nálepku. Albánský biskup a učenec Frang Bardhi roku 1635 ve svém Dictionarium Latino-Epiroticum zaznamenal, že jej jeho krajané nazývali Culscedra e Arbenit, tedy „Drak z Arbënu“, což latinsky přeložil jako Epiri Draco – Drak z Epiru. Bardhi navíc tvrdil, že Skanderbegovy činy byly mezi Albánci stále živé a zpívaly se o nich písně při hostinách. Označení je tedy bezpečně doloženo v první polovině 17. století, nikoli však jako prokazatelné přízvisko už ze Skanderbegovy doby. Právě „Drak z Albánie“ dobře vystihuje, jak rychle se z historického vojevůdce stal hrdina, jehož skutečný život postupně prorůstal legendou.
Zásadní roli sehrál humanista Marin Barleti pocházející ze Shkodëru, který na počátku 16. století vydal latinský Skanderbegův životopis. Jeho dílo nebylo moderní kritickou biografií. Vytvořilo velkého křesťanského hrdinu, řečníka a téměř antického vojevůdce. A Evropa si jej zamilovala.
Barletiho dílo se překládalo a přepracovávalo. Už do konce 16. století se knihy o Skanderbegovi objevily v řadě evropských zemí. Francouzský básník Agrippa d’Aubigné jeho legendární pověst vystihl s jistou ironií: jeho skutků bylo tolik, že je mohl každý číst, ale nikdo jim nemohl věřit.
Skanderbeg pronikl do divadla, poezie a později také do opery. Antonio Vivaldi uvedl roku 1718 ve Florencii operu Scanderbeg. Další zpracování vznikala ve Francii a Británii a v roce 1763 se příběh albánského bojovníka hrál dokonce na královském dvoře ve Fontainebleau.
Voltaire o něm roku 1756 napsal, že kdyby byli byzantští císaři Skanderbegové, Východořímská říše by se byla zachovala.
Z balkánského velmože se stal celoevropský symbol.
Hrdina, který přežil i diktaturu
Teprve v 19. století dostala Skanderbegova legenda další význam. Albánské národní hnutí hledalo postavu, kolem níž by bylo možné vystavět příběh společné minulosti, a středověký bojovník byl ideální. Katolíci, pravoslavní i muslimové v něm mohli vidět především Albánce.
Ještě mohutněji jej využil komunistický režim Envera Hodži. Skanderbeg mohl být prezentován jako vůdce malého národa, který vzdoroval obrovské cizí mocnosti – přesně takový obraz minulosti, jaký izolovaná socialistická Albánie potřebovala. Jeho historická postava byla po staletí znovu a znovu přizpůsobována potřebám přítomnosti.
A přesto svého posledního politického uživatele přežil.
Když se v únoru 1991 v Tiraně hroutil komunistický režim a lidé strhávali symboly diktatury, jezdecká socha Skanderbega na hlavním náměstí zůstala stát. Režim, který jeho kult po desetiletí podporoval, zmizel. Středověký válečník zůstal.
Jezdecký pomník Gjergje Kastriotiho Skanderbega na Skanderbegově náměstí v Tiraně. Monument připomínající albánského vojevůdce byl odhalen roku 1968 při příležitosti 500. výročí jeho úmrtí.
Možná právě v tom spočívá nejpozoruhodnější část jeho příběhu. Skutečný Gjergj Kastrioti nebyl neporazitelným vládcem sjednocené Albánie ani osamělým zachráncem Evropy. Byl osmanským důstojníkem i osmanským rebelem, křesťanským velmožem napojeným na papeže a Neapol, spojencem Hunyadiho, soupeřem Benátek a vůdcem lidí, jejichž věrnost si musel neustále znovu získávat.
Související články:
Použité zdroje
BARÓ I QUERALT, Xavier. Skanderbeg (1405–1468), heroi nacional albanès, entre la realitat i el mite. Temps d’Educació. 2019, č. 56, s. 221–234. DOI 10.1344/TE2019.56.13.
BILMEZ, Bülent. Skanderbeg in the Turkish Historiography. In: GENESIN, Monica; MATZINGER, Joachim a VALLONE, Giancarlo, eds. The Living Skanderbeg: The Albanian Hero between Myth and History. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 2010.
MALAJ, Edmond. Skanderbeg and Janos Hunyadi. Studia Albanica. 2018, č. 1, s. 3–19.
OLAR, Ovidiu. Two Eighteenth-Century Adventurers and the Myth of Skanderbeg. Revista istorică. 2017, roč. XXVIII, č. 1–2, s. 65–76.
SCHMITT, Oliver Jens. Skanderbeg: Der neue Alexander auf dem Balkan. Regensburg: Friedrich Pustet, 2009. 432 s. ISBN 978-3-7917-2229-0.
SCHMITT, Oliver Jens. Skanderbeg et les sultans: anatomie d’une rébellion contre l’Empire ottoman. In: PETROVICS, István, ed. From Hunyadi to Rákóczi: War and Society in Late Medieval and Early Modern Hungary. Budapest: ELTE, 2014.
WILMART, Mickaël. La figure de Skanderbeg, du mythe européen au héros national albanais. Au Sud de l’Est. 2007, č. 3, s. 28–31.
