Článek
Po pádu Konstantinopole se zdálo, že osmanský postup do Evropy už nic nezastaví. Právě tehdy vstoupil do dějin Jan Hunyadi – vojevůdce, jehož vítězství u Bělehradu změnilo běh evropských dějin.
Když 29. května 1453 padla Konstantinopol, zdálo se, že nic nedokáže zastavit vzestup Osmanské říše. Jedenadvacetiletý sultán Mehmed II. během několika týdnů vymazal z mapy stát, který existoval déle než tisíc let. Evropou se šířila panika. Pokud padla nejsilnější křesťanská metropole Východu, kdo bude na řadě příště?
O tři roky později však stejný sultán utrpěl jednu ze svých nejbolestivějších porážek. Pod hradbami Bělehradu narazil na protivníka, který proti Osmanům bojoval už patnáct let a znal jejich způsob válčení lépe než většina evropských velitelů. Jmenoval se Jan Hunyadi.
Přestože patřil k nejvýznamnějším vojevůdcům 15. století a jeho vítězství na čas zastavilo osmanský postup do střední Evropy, mimo Maďarsko, Rumunsko či Srbsko zůstává jeho jméno méně známé. Ve stínu svého syna Matyáše Korvína bývá často vnímán jen jako předchůdce slavnějšího krále. Ve skutečnosti to však byl právě Hunyadi, kdo vytvořil vojenský systém, z něhož Matyáš později čerpal, a kdo se stal symbolem odporu proti jedné z nejmocnějších říší své doby.
Muž s nejasným původem
Stejně jako u mnoha výjimečných osobností středověku je i Hunyadiho původ zahalen nejistotou. Už jeho současníci nabízeli různé verze a debata pokračuje dodnes. Moderní historikové se shodují pouze v tom, že rodina nebyla starou uherskou magnátskou dynastií. Nejčastěji se uvažuje o valašském původu, objevují se však i další hypotézy. V posledních letech vstoupila do diskuse dokonce archeogenetika, která se snaží některé otázky objasnit pomocí analýzy ostatků členů rodu.
Erbovní listina Jana Hunyadiho vydaná v Bratislavě (Pozsony) 1. února 1453. Detail listiny zachycuje havrana – rodový symbol Hunyadiů, který se později stal inspirací pro přízvisko Matyáše Korvína (Corvinus). Originál je uložen v Maďarském národním archivu.
Jisté je, že Hunyadiho kariéra byla mimořádná. Za vlády Zikmunda Lucemburského získal vojenské zkušenosti na různých evropských bojištích a postupně si osvojil taktiku, která se výrazně lišila od tradičního způsobu vedení války uherskou šlechtou. Nešlo jen o osobní statečnost, ale především o schopnost rychlého přesunu vojsk, využití lehké jízdy a koordinaci různých druhů vojska. Právě v tom spočívala jeho největší síla.
Nevyhrával díky přesile
Když se dnes mluví o Hunyadiho taženích, bývá snadné podlehnout představě mohutných armád, které se střetávaly v rozhodujících bitvách. Skutečnost byla mnohem prozaičtější. Uherské království mělo proti Osmanům výrazně omezenější lidské i finanční zdroje. Hunyadi proto nemohl spoléhat na početní převahu. Musel protivníka přelstít.
Využíval pohyblivé oddíly, zkušené žoldnéře i vojáky z různých částí království a Balkánu. Dokázal spojovat těžkou rytířskou jízdu s lehkými jezdci i pěchotou, využíval vozové opevnění a kladl mimořádný důraz na disciplínu. Právě tato kombinace z něj učinila jednoho z nejobávanějších velitelů své doby. Současný výzkum ukazuje, že úspěch jeho armád nestál na improvizaci, ale na promyšlené organizaci, logistice a schopnosti rychle mobilizovat různé vojenské síly.
Jeho protivníci si toho byli dobře vědomi. Osmanské kroniky o něm nepíší jako o obyčejném uherském veliteli, ale jako o mimořádně nebezpečném protivníkovi, který opakovaně narušoval plány sultánů. Zatímco mnoho evropských panovníků reagovalo na osmanský postup váhavě nebo až ve chvíli, kdy nebezpečí stálo před jejich branami, Hunyadi chápal, že obranu nelze vést pouze na uherském území. Proto podnikal výpravy hluboko na Balkán a snažil se vytvářet širokou protiosmanskou koalici, mimo jiné se srbskými a albánskými spojenci v čele se Skanderbegem.
Tažení, která změnila válku s Osmany
Hunyadiho pověst nevznikla během jediného vítězství. Vybudoval si ji v sérii tažení, během nichž se naučil využívat slabin protivníka lépe než kterýkoli jiný evropský velitel své doby.
První velký triumf přišel na podzim roku 1443. Společně s králem Vladislavem I. Jagellonským vytáhl do Srbska a Bulharska v čele křesťanské armády. Takzvané dlouhé tažení znamenalo první skutečně úspěšnou ofenzivu proti Osmanům po mnoha desetiletích. Křesťanské vojsko zvítězilo v několika střetnutích, proniklo hluboko na Balkán a ukázalo, že osmanská armáda není neporazitelná.
Jan Hunyadi během dlouhého tažení v letech 1443–1444. Miniatura z Chronica Hungarorum (Thuróczyho kroniky) zobrazuje šest vítězných střetnutí uherského vojevůdce proti Osmanům během výpravy, která poprvé po dlouhé době přenesla boje hluboko na Balkán.
Úspěch však vytvořil i nebezpečnou iluzi. Evropa začala věřit, že nastal čas definitivně vytlačit Turky z Balkánu. Papež Evžen IV. podpořil novou křížovou výpravu a roku 1444 se vojsko vydalo znovu na jih. Hunyadi byl zkušený a dobře si uvědomoval rizika celé akce. Přesto se stal jedním z jejích hlavních velitelů.
Výprava skončila katastrofou u Varny. Mladý král Vladislav padl v boji poté, co se v rozhodujícím okamžiku vrhl proti elitním janičářům. Smrt panovníka způsobila rozklad křesťanského vojska a z nadějného tažení se stala jedna z největších porážek pozdního středověku. Hunyadi sice unikl, ale musel sledovat, jak se během jediného dne zhroutily plány na osvobození Balkánu.
Smrt krále Vladislava I. Jagellonského v bitvě u Varny 10. listopadu 1444. Obraz polského malíře Stanisława Chlebowského z 19. století zachycuje okamžik, kdy mladý král padl při útoku na osmanské janičáře. Porážka znamenala konec křížové výpravy a těžkou ránu i pro Jana Hunyadiho.
Mnoho velitelů by po takovém neúspěchu ztratilo autoritu. U Hunyadiho tomu bylo naopak. V Uhrách byl považován za jediného muže, který dokáže čelit Osmanům, a roku 1446 byl zvolen zemským správcem nezletilého krále Ladislava Pohrobka. Tím se z vojevůdce stal faktický vládce království.
Ani tehdy se však jeho život netočil jen kolem Turků. Moderní výzkum upozorňuje, že Hunyadi musel současně řešit komplikovaný zápas s císařem Fridrichem III., který držel v rukou nejen malého krále, ale i svatoštěpánskou korunu. Roku 1446 proto podnikl vojenskou výpravu do Štýrska a Rakouska. Přestože bývá tato epizoda ve starší literatuře upozaděna, ukazuje, že Hunyadi nebyl pouze obráncem jižních hranic, ale také aktivním hráčem středoevropské politiky.
Další rozhodující střet přišel o dva roky později v roce 1448 na Kosově poli. Hunyadi doufal, že se mu podaří spojit síly s albánským knížetem Skanderbegem, který vedl proti Osmanům vlastní úspěšný odpor. Sultán však pochopil nebezpečí takového spojenectví a udělal vše pro to, aby oběma armádám spojení znemožnil. Skanderbeg se na bojiště nedostal včas a Hunyadi musel čelit početně silnějším Osmanům sám. Druhá bitva na Kosově poli skončila porážkou, která definitivně ukázala, jak obtížné bude zastavit osmanskou expanzi bez skutečně koordinované evropské spolupráce.
Roku 1449 podlehl Janu Jiskrovi z Brandýsa u Somoše a o dva roky později utrpěl ještě těžší porážku u Lučence. Tyto neúspěchy ho však nezlomily. Přehodnotil svou strategii vůči Jiskrovým silám a postupně jej přiměl uznat autoritu uherské koruny. Stejnou schopnost poučit se z porážek prokázal i v bojích s Osmany.
Paradoxně právě porážky z Hunyadiho udělaly ještě lepšího velitele. Zatímco mnozí západoevropští panovníci stále uvažovali v duchu jednorázové křížové výpravy, on pochopil, že Osmanskou říši nelze porazit jedinou rozhodující bitvou. Bylo třeba vybudovat dlouhodobý obranný systém, opírající se o pevnosti, rychlé přesuny vojsk, zkušené žoldnéře a pružnou taktiku. V tomto směru výrazně předběhl svou dobu a položil základy vojenské organizace, z níž později těžil i jeho syn Matyáš Korvín.
Muž, který zastavil Dobyvatele
Po dobytí Konstantinopole roku 1453 se Mehmed II. stal nejmocnějším panovníkem východního Středomoří. O Mehmedovi si můžete přečíst více v samostatném článku. Mladý sultán měl za sebou úspěch, který otřásl celou Evropou. Byzantská říše zanikla a osmanská vojska získala metropoli, jež byla po staletí považována za nedobytnou. Dalším logickým cílem se stalo Uherské království.
Klíčem k němu byl Bělehrad.
Pevnost na soutoku Dunaje a Sávy představovala bránu do nitra země. Kdyby padla, otevřela by Osmanům cestu k Budínu a dále do střední Evropy. Mehmed proto přitáhl s jednou z největších armád své doby, doplněnou mohutným dělostřelectvem, které jen o tři roky dříve prorazilo hradby Konstantinopole.
Na druhé straně stál téměř padesátiletý Jan Hunyadi. Na rozdíl od sultána neměl neomezené zdroje ani jednotnou podporu evropských panovníků. Musel se opřít o vlastní majetek, zkušené žoldnéře, uherskou šlechtu i tisíce dobrovolníků, které dokázal pro obranu Bělehradu nadchnout papežský legát a františkánský kazatel Jan Kapistrán.
Především ale spoléhal na vlastní zkušenosti.
Dobře věděl, že přímému střetu s početnější osmanskou armádou se musí vyhnout. Nejdříve prorazil říční blokádu, kterou Turci vytvořili z lodí spojených řetězy, a dopravil do pevnosti posily i zásoby. Tím zcela změnil průběh obléhání. Z obránců odsouzených k pomalému vyčerpání se opět stala bojeschopná posádka.
Rozhodující okamžik však přišel téměř náhodou.
Když část křesťanských bojovníků bez rozkazu vyrazila z hradeb proti Turkům, Hunyadi pochopil, že už není cesty zpět. Místo aby se snažil neukázněné dobrovolníky zastavit, proměnil jejich spontánní útok v promyšlenou ofenzivu. Jeho vojáci pronikli až k osmanským dělům, obrátili je proti nepříteli a způsobili v tureckém táboře zmatek. Mehmed II. se podle osmanských i křesťanských pramenů osobně zapojil do boje a utrpěl zranění. Druhý den vydal rozkaz k ústupu.
Byla to první skutečně těžká porážka sultána, který se později proslavil jako „Dobyvatel“.
Bitva o Bělehrad (Nándorfehérvár) roku 1456. Obraz neznámého uherského malíře z 19. století zachycuje rozhodující okamžiky střetu, v němž vojska Jana Hunyadiho a dobrovolníci vedení Janem Kapistránem odrazili útok sultána Mehmeda II. Vítězství zastavilo osmanský postup do střední Evropy na několik desetiletí.
Evropa propadla nadšení. Papež Kalixt III. nařídil, aby se každý den v poledne rozezněly kostelní zvony jako poděkování za záchranu křesťanstva. Tradice poledního zvonění se v mnoha zemích zachovala dodnes, přestože si jen málokdo uvědomuje, že její původ souvisí právě s Hunyadiho vítězstvím u Bělehradu.
Triumf měl však trpkou dohru. V táboře vypukla epidemie, patrně moru nebo jiné nakažlivé choroby, a Jan Hunyadi několik týdnů po vítězství zemřel. Nedožil se ani okamžiku, kdy se ukázalo, jak zásadní význam měla obrana Bělehradu. Osmané se po této porážce museli na dlouhou dobu vzdát plánů na velkou invazi do Uher. Čas, který Hunyadi svému království vybojoval, později využil jeho syn Matyáš Korvín k upevnění královské moci a vytvoření jednoho z nejsilnějších států střední Evropy. O něm si povíme v některém z příštích článků.
Hrdina tří národů
Hunyadiho odkaz se po jeho smrti vydal pozoruhodnou cestou. V Maďarsku se stal symbolem obrany země a jedním z největších národních hrdinů. Rumunská historiografie v něm zdůrazňuje jeho valašské kořeny a řadí jej mezi významné osobnosti vlastních dějin. Srbská tradice jej připomíná jako spojence v boji proti Osmanům a jeho obraz pronikl i do lidové epiky. Moderní historikové proto upozorňují, že Hunyadi je jednou z mála osobností pozdního středověku, kterou si za svého hrdinu přivlastňují hned tři národy.
Přesto dnes stojí poněkud ve stínu vlastního syna. Matyáš Korvín bývá připomínán jako renesanční panovník, mecenáš umění a zakladatel slavné Černé armády. Bez Jana Hunyadiho by však sotva získal trůn a už vůbec ne stát, který byl schopen čelit tlakům okolních velmocí.
Jan Hunyadi nebyl neomylný. U Varny i na druhém Kosově poli utrpěl těžké porážky a řada jeho plánů skončila nezdarem. Právě to z něj ale činí zajímavější historickou osobnost. Nebyl legendou, která vždy vítězí, nýbrž mimořádně schopným vojevůdcem, jenž se dokázal poučit z vlastních chyb a po dvě desetiletí čelil protivníkovi, jehož síla neustále rostla. Když v létě roku 1456 zachránil Bělehrad, nezachránil pouze jednu pevnost. Na několik desetiletí oddálil osud, který po pádu Konstantinopole považovala většina Evropy za nevyhnutelný.
Zdroje:
KIS, Iván. Hunyadi János 1446. évi stájerországi–ausztriai hadjárata. A hadjárat forrásainak kritikája és az eseménysor rekonstrukciója. Hadtörténelmi Közlemények. 2022, roč. 135, č. 1, s. 117–147.
LUPESCU, Radu. Hunyadi János alakja a magyar és a román történetírásban. Századok. 2005, roč. 139, č. 2, s. 385–420.
MIKÓ, Árpád. Honnan származnak a Hunyadiak? Hit és Értékek. 2021, 12. března, s. 26–31.
Hunyadi János and Gjergj Kastrioti's Anti-Ottoman Cooperation in the 15th Century. Příspěvek přednesený na konferenci v Prištině (Kosovo), 2004.
Hunyadi János korának hadserege. [Studie o organizaci armády v době Jana Hunyadiho.]
Avar, Anton (ed.). A Hunyadiak címereslevelei 1447–1489. Budapest: Magyar Nemzeti Levéltár Országos Levéltára, 2018.
https://hu.wikipedia.org/wiki/Hunyadi_J%C3%A1nos
