Článek
Matyáš Korvín vstupoval na uherský trůn jako velmi mladý muž v zemi, která za sebou měla desítky let dynastických sporů, občanských konfliktů a válek s Osmany. O třicet let později ovládal rozsáhlá území mimo vlastní království, sídlil ve Vídni a disponoval jednou z nejvýkonnějších profesionálních armád střední Evropy. Přesto se jeho systém po jeho smrti začal rychle rozpadat.
Právě v tom spočívá největší paradox Matyášovy vlády.
Byl panovníkem, který dokázal využít žoldnéře, městské zdroje, české vojenské zkušenosti i nové způsoby vedení války lépe než většina jeho současníků. Jeho moc však zůstávala mimořádně závislá na jeho osobní schopnosti držet celý systém pohromadě.
Král, který měl být spojencem Jiřího z Poděbrad
Český čtenář zná Matyáše Korvína především jako protivníka Jiřího z Poděbrad. Jejich vztah však začínal úplně jinak.
Ve Strážnici roku 1458 byla uzavřena dohoda o přátelství mezi Matyášem a Jiřím. Součástí politického sblížení byl i plán sňatku Matyáše s Jiřího dcerou Kateřinou. Dokonce se zdálo, že oba nově nastupující panovníci mohou vytvořit pevný mocenský blok. Matyáš vyslal do Prahy dva své biskupy, aby se podíleli na korunovaci Jiřího z Poděbrad, protože pražský arcibiskupský stolec nebyl obsazen.
Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín na obraze Mikoláše Alše. Z původních spojenců se stali soupeři v boji o českou korunu.
Dohoda však dlouho nevydržela. Politické zájmy obou králů se začaly rozcházet a z někdejšího spojenectví se nakonec stalo nepřátelství.
Tento obrat dobře vystihuje Matyášovu politiku obecně. Nebyl to panovník, který by se nechal dlouhodobě svazovat osobními vztahy nebo rodinnými závazky. Jakmile se změnily mocenské podmínky, měnily se i jeho aliance.
Zbavit se těch, kteří mu pomohli na trůn
V prvních letech vlády Matyáš postupně omezoval vliv lidí, kteří mu pomohli získat korunu.
Týkalo se to dokonce jeho vlastního strýce Michala Szilágyiho. Ten patřil k nejvýznamnějším mužům, kteří stáli za Matyášovým nástupem, ale později se s králem dostal do konfliktu, účastnil se vzpoury a byl zajat. Významnou oporou Matyášovy vlády se naopak stal vzdělaný humanista a církevní hodnostář Jan Vitéz ze Sredny, pozdější ostřihomský arcibiskup.
Už v této fázi je vidět jeden z hlavních rysů Matyášovy vlády: cílevědomé budování osobní královské moci.
Jenže samotná autorita nestačila.
Panovník, který chtěl ovlivňovat politiku celé střední Evropy, potřeboval nástroj, který nebyl závislý na ochotě šlechty nastoupit do boje.
Potřeboval vlastní armádu.
Armáda, která se nemusela rozejít domů
Tradiční středověké vojsko bylo do značné míry závislé na šlechtických bandériích, zemské hotovosti a dalších jednotkách svolávaných pro konkrétní tažení. Matyáš postupně budoval jiný model.
Důležitou roli v něm hráli placení profesionální vojáci.
Už kolem roku 1464 se v souvislosti s tažením u Jajce objevuje zpráva o přibližně pěti tisících pěšácích v královském vojsku. Maďarský výzkum připouští, že značnou část z nich mohli tvořit čeští vojáci a že právě tyto jednotky mohly později vytvořit jádro rozsáhlejšího žoldnéřského vojska. Zároveň je odmítána starší představa, že by Matyáš svou pěchotu jednoduše vytvořil podle vzoru osmanských janičářů.
Výsledkem byl systém, který panovníkovi poskytoval něco mimořádně důležitého: vojáky, kteří byli k dispozici dlouhodobě a jejichž služba nebyla vázána na lenní povinnost.
Na vrcholu Matyášovy moci šlo o mimořádnou sílu.
Při shromáždění u Vídeňského Nového Města roku 1487 se uvádí přibližně dvacet tisíc jezdců a osm tisíc pěších, přičemž asi deset tisíc mužů mělo být v trvalém služebním poměru. K tomu je třeba připočíst posádky jižních pohraničních pevností.
Na poměry střední Evropy 15. století to představovalo mimořádně významnou vojenskou kapacitu.
Slavná černá armáda se tak možná vůbec nejmenovala
Právě tato armáda vstoupila do dějin pod romantickým názvem „černé vojsko“.
Ovšem právě tady začíná problém.
Maďarský výzkum upozorňuje, že za Matyášova života se jeho žoldnéřská armáda tímto názvem vůbec neoznačovala. Stejně tak není doložena oblíbená představa, že by jméno vzniklo podle černých zbrojí nebo smutečního oděvu nošeného po králově smrti.
Jedna z pravděpodobnějších interpretací spojuje označení s přezdívkou jednoho z pozdějších velitelů, Haugwitze zvaného Černý.
„Černé vojsko“ je tedy do značné míry pozdější historický konstrukt.
To ovšem nijak nesnižuje skutečný význam Matyášovy profesionální armády.
Naopak. Právě když ji zbavíme romantického názvu, začne být zajímavější to podstatné: jak byla organizována, odkud získávala vojáky a proč byla tak účinná.
Svatí Jiří a Florián ve zbroji připomínající rytíře Černého vojska na fresce z roku 1478 v kostele v Ponikách (dnes Slovensko). Patří k nejcennějším dobovým vyobrazením spojovaným s armádou Matyáše Korvína.
Češi v Matyášových službách
Jednou z nejdůležitějších skupin byli čeští a moravští profesionální vojáci.
Matyáš tím navazoval na vývoj, který začal už během husitských válek a pokračoval za Jana Jiskry z Brandýsa, o kterém si můžete přečíst v samostatném článku. Horní Uhry byly několik desetiletí prostorem, kde působili čeští hejtmani, husitští veteráni, žoldnéřské roty a později různé skupiny bratříků. Více o tom píšu zde.
Matyáš tuto zkušenost dokázal využít.
V jeho vojsku se objevili bývalí Jiskrovi žoldnéři a další velitelé, kteří znali husitské způsoby boje. Při moldavském tažení roku 1467 tvořili někdejší Jiskrovi vojáci důležitou část Matyášových sil.
To ovšem neznamená, že by Matyáš prostě kopíroval husitskou armádu.
Právě naopak.
Moderní výzkum ukazuje, že i když jeho vojska používala válečné vozy a měla k dispozici muže obeznámené s husitským systémem, vozová hradba v jeho armádě sloužila většinou jako mobilní opevnění. U Baie roku 1467 i při tažení u Vratislavi roku 1474 nefungovala jako plnohodnotný husitský bojový systém.
Matyáš tedy nepřebíral cizí modely mechanicky.
Využíval to, co se mu hodilo.
Syn Hunyadiho proti Turkům
Matyášův otec Jan Hunyadi, o kterém si můžete více přečíst zde, se stal jedním z největších symbolů protiosmanského boje v Uhrách.
Od syna se proto očekávalo, že bude v této politice pokračovat.
A skutečně pokračoval.
Uherská jízda svádí boj s osmanskou jízdou na iluminaci z Chronica Hungarorum Jana z Turca (1488). Obrana jižní hranice Uherského království patřila k nejvýznamnějším úkolům Matyáše Korvína.
Po ovládnutí Srbska Osmany v roce 1459 se situace na jižní hranici Uher prudce zhoršila. Matyáš zasáhl v Bosně a roku 1463 využil okamžiku, kdy hlavní osmanské síly oblast opustily. Při tažení obsadil Jajce a další pevnosti a na dobytém území posílil pohraniční obranný systém.
Boj proti Osmanům tedy nebyl jen propagandou.
Přesto je pozoruhodné, že největší část Matyášovy vojenské energie se postupně přesunula jinam.
Na západ.
Proč jeho nejlepší vojáci bojovali s křesťany
Matyáš byl příliš zkušený velitel na to, aby bezhlavě vrhal své nejlepší jednotky proti Osmanské říši.
Veszprémy upozorňuje, že svou profesionální žoldnéřskou armádu využíval především v dobytých oblastech Slezska, Moravy a Rakouska, kde byla její údržba logisticky i finančně snazší. Pro specifickou pevnostní válku na jižní hranici navíc nebyl tento západní typ profesionálního vojska vždy ideální.
Právě zde se Matyášův obraz obránce křesťanstva začíná komplikovat.
Jeho největší války byly totiž často vedeny proti jiným křesťanským panovníkům.
Nejprve proti Jiřímu z Poděbrad, později proti Jagelloncům, a nakonec proti císaři Fridrichovi III.
Matyáš postupně získal pod svou kontrolu Moravu, Slezsko a Lužici a stal se jedním z hlavních hráčů české nástupnické krize. Jeho politika vůči české koruně už neměla mnoho společného s někdejším „věčným přátelstvím“ ze Strážnice.
Ještě výraznější byla jeho expanze do Rakouska.
Uherský král ve Vídni
Vrchol Matyášovy moci přišel v osmdesátých letech 15. století.
Po dlouhých konfliktech s císařem Fridrichem III. dokázal ovládnout značnou část Rakouska a nakonec i Vídeň.
Symbolicky šlo o obrovský úspěch.
Muž, který roku 1458 nastoupil na uherský trůn jako velmi mladý král závislý na podpoře domácích magnátů, se o necelých třicet let později stal vládcem, jehož armáda vytlačila císaře z části jeho vlastních zemí.
Právě tehdy dosáhla Matyášova profesionální armáda největšího rozsahu.
A právě tehdy se také nejvíce ukázala její slabina: byla neuvěřitelně drahá.
Moderní armáda ve státě, který zůstal zčásti středověký
Matyáš bývá někdy představován jako téměř moderní panovník.
Existují pro to dobré důvody. Dokázal vytvořit rozsáhlou profesionální armádu, opřít se o placené vojáky a používat je jako nástroj centralizované královské politiky. Jeho dvůr se stal jedním z center renesanční kultury ve střední Evropě a samotný král vystupoval jako suverén evropského formátu.
Vojenská modernizace však předběhla možnosti státu.
Veszprémy upozorňuje, že masové zaměstnávání žoldnéřů nebylo doprovázeno stejně zásadní reformou správy a financí. Uherské království si zachovávalo mnoho tradičních středověkých mechanismů a profesionální armáda tak spočívala na finančně velmi náročném základě.
Jinými slovy: Matyáš dokázal vybudovat modernější armádu rychleji, než dokázal modernizovat stát, který ji měl platit.
Dokud žil, fungovalo to.
Dokázal získávat příjmy, organizovat tažení a udržovat vojenské velitele v poslušnosti.
Po jeho smrti se ale ukázalo, jak silně byl systém navázán právě na jeho osobnost.
Armáda přežila krále. Peníze nikoli
Matyáš Korvín zemřel roku 1490.
Jeho profesionální vojsko nezmizelo okamžitě.
Naopak, ještě za jeho nástupce Vladislava II., o jehož osobnosti pojednávám v samostatném článku, sehrálo významnou roli při stabilizaci moci nového krále a pomohlo čelit dalším uchazečům o uherský trůn. Z vojenského hlediska stále představovalo mimořádně schopnou sílu.
Vojáci však potřebovali žold a ten přestal přicházet v dostatečné míře.
Bez stabilního financování se začala profesionální armáda rozpadat. Stejní muži, kteří ještě nedávno tvořili jednu z nejúčinnějších vojenských sil regionu, se v podmínkách neplacené služby měnili v problém, který bylo nutné řešit.
Matyášův systém tak nepřežil svého tvůrce.
A právě v tom je jeho vláda možná nejzajímavější.
Panovník mezi dvěma epochami
Matyáš Korvín nebyl moderním králem v dnešním smyslu.
Ale nebyl už ani obyčejným středověkým panovníkem.
Matyáš Korvín na iluminaci z Chronica Hungarorum (Kroniky Uhrů) Jana z Turca (Johannes de Thurocz), vzniklé na přelomu 15. a 16. století. Za jeho vlády dosáhlo Uherské království vrcholu své moci a stalo se jednou z rozhodujících sil střední Evropy.
Dokázal pochopit, že moc ve druhé polovině 15. století nebude patřit jen tomu, kdo má nejvíce vazalů, ale tomu, kdo má k dispozici peníze, profesionální vojáky, pevnosti a schopnou logistiku.
Dokázal využít české žoldnéře, zkušenosti husitského válečnictví, městské zdroje i mezinárodní trh s vojáky. Vybudoval armádu, s níž mohl bojovat nejen proti Osmanům, ale také určovat poměr sil ve střední Evropě.
Jeho moc se nakonec rozšířila od Uher přes Moravu a Slezsko až do Rakouska.
Právě v tom však spočíval i limit jeho systému.
Matyáš předběhl dobu ve způsobu, jakým používal armádu. Nepředběhl ji však natolik, aby vytvořil stát, který by takovou armádu dokázal dlouhodobě financovat i bez něj.
A tak po jeho smrti nezůstal pevný vojenský mechanismus, který by fungoval dál.
Zůstala legenda.
A mezi její nejznámější části patří paradoxně i název vojska, který samotný Matyáš nejspíš nikdy neslyšel: černá armáda.
Smrt Matyáše Korvína znamenala víc než konec jedné vlády. Jak jeho odchod ovlivnil další osud Uher a proč země během několika desetiletí ztratila postavení středoevropské velmoci, se dočtete v článku Odvrat od Západu, který zničil Uhry: příběh vedoucí k Moháči
Zdroje:
KALOUS, Antonín. Matyáš Korvín (1443–1490): Uherský a český král. České Budějovice: Veduta, 2009.
TOMORAD, Mladen. The European Policy of King Matthias Corvinus: The Foreign Policy of King Matthias During the First Years of His Reign (1458–1464). Kroatologija, 2011, roč. 2, č. 1, s. 165–192.
TÓTH, Dominik. The Wagenburg-warfare in the Army of King Matthias. East Central Europe: Between the Baltic and the Adriatic, 2026, roč. 2, č. 1, s. 93–110.
TÓTH, Zoltán. Mátyás király idegen zsoldosserege (A fekete sereg). Budapest: Stádium, 1925. (Citováno prostřednictvím novější odborné literatury.)
VESZPRÉMY, László. The Black Army of King Matthias Corvinus. In: BAK, János M.; JURKOVICH, Emil a MONOSTORI, Martina (eds.). The Medieval Kingdom of Hungary: Power, Politics and Military. Budapest: Institute of History, Research Centre for the Humanities, 2023, s. 215–242.
