Článek
Při pohřbu Oldřicha II. Celjského zazněla slova, která měla oznámit konec jednoho z nejmocnějších šlechtických rodů střední Evropy. Podle celjské kroniky byl při smutečním obřadu symbolicky zlomen rodový erb a rytíř v plné zbroji třikrát provolal, že hrabata z Celje již nejsou a nikdy více nebudou.
Oldřich byl v listopadu 1456 zavražděn v Bělehradě. Jeho synové i dcera zemřeli před ním, takže rod neměl přímého potomka, který by mohl převzít jeho postavení. Zůstala však Oldřichova manželka Katarina, dcera srbského despota Đurađe Brankoviće. Bylo jí přibližně sedmatřicet let a po smrti manžela se ocitla uprostřed zápasu o rozsáhlé celjské dědictví.
Obřadní prohlášení o zániku rodu ještě neznamenalo, že se Katarina hodlá vzdát všeho, co k němu patřilo. V následujících letech vydávala listiny, jednala s císařem, hájila svá práva vůči uherské koruně a opírala se o správce hradů, kteří jí zůstali věrní. Její příběh tak není pouze sledem rodinných tragédií. Je také příběhem ženy, která po ztrátě manžela musela znovu vyjednat své místo mezi mocnými panovníky.
Srbská princezna na celjském dvoře
Katarina se narodila pravděpodobně v letech 1418–1419 jako dcera Đurađe Brankoviće a jeho manželky Jeriny, pocházející z byzantského rodu Kantakuzenů. Původně nesla jméno Kantakuzina; jméno Katarina přijala při sňatku. Její sestra Mara se provdala za osmanského sultána Murada II. a Katarině byl vybrán manžel z opačné strany politického prostoru, v němž se její otec snažil udržet srbský stát: Oldřich II. Celjský, příbuzný a spojenec uherského krále Zikmunda Lucemburského.
Svatba se konala 20. dubna 1434. Celjská hrabata tehdy patřila k nejvlivnějším šlechtickým rodům v říši i v zemích uherské koruny. Jejich državy sahaly od Štýrska a Kraňska přes Korutany do Slavonie, Chorvatska a okolí dnešního Záhřebu. Oldřichův děd Heřman II. získal mimořádné postavení díky blízkému vztahu se Zikmundem Lucemburským, který se oženil s jeho dcerou Barborou Celjskou.
Barbora Celjská, manželka císaře Zikmunda Lucemburského, na iluminaci z Kroniky kostnického koncilu Ulricha z Richentalu, přibližně kolem roku 1440. Výjev ji zachycuje po boku Zikmunda při průvodu do kostnického münsteru.
Pro Đurađe představovalo Katarinino manželství důležité spojení s uherským prostředím. Pro mladou nevěstu znamenalo odchod ze srbského dvora do rodiny, jejíž členové se podíleli na politice Svaté říše římské i Uherského království.
Katarina na celjském dvoře nezůstala pouze reprezentativní manželkou. Dochované dokumenty ukazují, že se již za Oldřichova života podílela na správě držav. Roku 1445 například samostatně rozhodovala o složení odvolacího soudu v záhřebském Gradci. O šest let později nařídila předložení soudního sporu a na Nový rok 1453 potvrdila převzetí pravidelného poplatku od představitelů města.
Takové listiny sice neprozrazují nic o jejím soukromém životě, ale vyvracejí představu, že se se správou majetku musela seznámit teprve po manželově smrti. Znala své úředníky, jednala s městy a uplatňovala práva, která jí příslušela jako příslušnici celjského rodu.
Její rodinný život však poznamenaly opakované ztráty. Nejstarší syn Heřman, pojmenovaný po Oldřichově dědovi, zemřel roku 1451 ve dvanácti letech. Mladší syn Jiří zemřel ještě jako malé dítě. Dcera Alžběta měla posloužit k usmíření Celjských s jejich soupeři Hunyadiovci. Nejprve byla zaslíbena Ladislavu Hunyadimu, později jeho bratru Matyášovi, budoucímu uherskému králi. Krátce po sňatku s Matyášem však zemřela i ona.
Když byl Oldřich roku 1456 zavražděn, žádné z Katarininých dětí již nežilo.
Oldřich II. Celjský (1406–1456), manžel Katariny Branković a poslední mužský příslušník rodu Celjských. Jeho zavraždění v Bělehradě roku 1456 otevřelo spor o rozsáhlé celjské dědictví. Jde o pozdější, fiktivní portrét vytvořený kolem roku 1700, nikoli o dobovou podobiznu.
Vražda v Bělehradě změnila všechno
Oldřich II. Celjský se dlouhodobě účastnil zápasu o vliv v Uhrách. Jeho protivníky byli zejména Hunyadiovci, jejichž postavení posílilo díky vojenským úspěchům Jana Hunyadiho. Rivalita obou rodů se nezastavila ani v době, kdy osmanské nebezpečí vyžadovalo jejich spolupráci.
V létě 1456 Jan Hunyadi významně přispěl k úspěšné obraně Bělehradu před vojskem Mehmeda II. Krátce nato zemřel. Do popředí mocenského zápasu se dostali jeho synové, zejména Ladislav Hunyadi, a Oldřich Celjský.
V listopadu téhož roku byl Oldřich v Bělehradě zabit v konfliktu s Ladislavem Hunyadim. Pro Katarinu to znamenalo nejen ztrátu manžela, ale také konec dosavadního uspořádání rodových držav. Oldřich neměl mužského potomka a o rozsáhlý majetek se začali ucházet další zájemci.
Zavraždění Oldřicha II. Celjského v Bělehradě roku 1456. Oldřich, manžel Katariny Brankovićové, byl 9. listopadu zabit stoupenci Ladislava Hunyadiho. Ilustrace Jánose Mihálovicse z poloviny 19. století.
Během následujících měsíců postihly Katarinu další ztráty. Ještě koncem roku 1456 zemřel její otec Đurađ Branković. Na jaře 1457 zemřela matka Jerina a počátkem roku 1458 také bratr Lazar, který po otci převzal vládu v Srbsku.
V krátkém období tak přišla o manžela, otce, matku i bratra. Zároveň se ocitla mezi dvěma světy, z nichž oba procházely mocenskou krizí. V Srbsku pokračoval osmanský postup a spory o následnictví, zatímco v Uhrách a v říši začalo nové rozdělování majetku zaniklého celjského rodu.
Císař chtěl Celje. Katarině zůstaly sporné državy
Nejvýznamnějším uchazečem o část dědictví byl císař Fridrich III. Habsburský. O svůj nárok se opíral mimo jiné o smlouvu z roku 1443, podle níž měly po vymření mužské linie Celjských připadnout jejich říšské lenní državy Habsburkům.
Císař Fridrich III. Habsburský (1415–1493), jeden z hlavních soupeřů Katariny Branković v zápase o dědictví po Celjských. Portrét je připisován Hansi Burgkmairovi staršímu a vychází ze ztraceného originálu z roku 1468.
Právní postavení jednotlivých majetků však nebylo stejné. Katarina nemohla jednoduše převzít všechna léna, která její manžel držel v říši. Naproti tomu statky v zemích uherské koruny, získané koupí či zástavou, mohly být předmětem jejích dědických práv. Proto je zavádějící představovat si, že po Oldřichově smrti zdědila celé celjské panství a císař jí ho následně beze zbytku odebral. Šlo o několik skupin majetku s různým právním postavením, o něž se vedla oddělená jednání.
Ještě před březnem 1458 Katarina opustila Celje a přesídlila do Varaždínu. Dne 10. března vydala listinu, kterou Fridrichovi postoupila manželova říšská léna. Výměnou získala finanční a majetkové zajištění, včetně práv k pevnosti Krško v Kraňsku. Další listina z května 1459 uvádí také doživotní roční příjem ve výši 2 000 dukátů.
Tím však její majetkové záležitosti zdaleka neskončily. Dál vystupovala jako držitelka rozsáhlých statků ve Slavonii. Mezi nimi byly například Varaždín, Vinica, Rakovec, Medvedgrad, Kalnik a Koprivnica. Právě na těchto državách se v následujících letech odehrál další zápas o Katarinino postavení.
Uherský král nařizoval. Hraběnčini lidé neposlouchali
Začátkem roku 1457 ještě Katarina přijímala v Celji posly města Gradce, dnešní historické části Záhřebu. Jejich jednání svědčí o tom, že ji město nadále uznávalo za svou vrchnost. Situace se ale začala měnit.
Záhřebská kapitula požadovala vrácení věže v Gradci a desátků z Mezimuří, které podle ní Celjští neoprávněně ovládali. Uherský král Ladislav Pohrobek požadavky podpořil a Katarině nařídil, aby sporná práva vydala. Poté se obrátil přímo na obyvatele Gradce a uložil jim obnovit práva kapituly.
Ladislav Pohrobek (1440–1457), český a uherský král a rakouský vévoda. Portrét od neznámého umělce z roku 1457. Král zemřel ve věku pouhých 17 let.
Městští představitelé však váhali. Katarinini kasteláni na okolních hradech jí zůstávali věrní a město se nemohlo chovat, jako by její moc již přestala existovat. Královský rozkaz byl jedna věc; skutečné ovládání hradů a okolního území věc druhá.
Po smrti Ladislava Pohrobka nastoupil roku 1458 na uherský trůn Matyáš Korvín. Byl to tentýž Matyáš, s nímž byla krátce provdána Katarinina zesnulá dcera Alžběta. Příbuzenské spojení ovšem vdově nezajistilo příznivější zacházení. Také za nového krále pokračovaly požadavky na navrácení sporných příjmů a majetku.
Matyášův strýc Michal Szilágyi zaslal Katarině další příkazy a do záležitosti byl zapojen slavonský bán českého původu Jan Vítovec. Ten měl přitom k Celjským vlastní závazky: právě jejich podpora mu v minulosti pomohla k významnému postavení. Po Oldřichově smrti dokonce hájil Katarininy zájmy proti císaři. S proměnou mocenských poměrů však začal sledovat vlastní postavení mezi uherským králem a Habsburky.
Katarina se mezitím nadále opírala o své úředníky. V prosinci 1457 darovala komorníkovi Jakubovi vesnici Lavrečan jako odměnu za věrné služby. V dalších letech potvrzovala majetková práva jednotlivcům i klášterům a vydávala příkazy týkající se svých držav. Ještě v květnu 1460 například přiznala obyvatelům Rakovce právo vykrmovat prasata žaludy v určených lesích.
Tyto zdánlivě drobné údaje jsou pro její životopis důležité. Ukazují, že ani v době, kdy se o její hrady přeli panovníci a vysocí šlechtici, nepřestala vykonávat vrchnostenskou správu. Nevedla pouze spor o abstraktní dědický nárok: rozhodovala o lidech, příjmech a každodenním užívání konkrétních statků.
Postavení jejích služebníků ovšem sláblo. Někteří čelili obviněním ze zrady, násilností nebo neoprávněného zabírání majetku. Autoři odborné studie upozorňují, že v době úpadku celjské moci mohl také srbský původ části hraběnčina doprovodu posloužit jako záminka k nepřátelskému vystupování. Ne všechna dobová obvinění lze přitom přijímat jako prokázaná.
Bratr bez země a rozhodnutí odejít
Roku 1459 padlo do osmanských rukou Smederevo a srbský despotát zanikl. Katarinin oslepený bratr Stefan Branković přišel o své dosavadní postavení a uchýlil se za sestrou do Slavonie.
Oba sourozenci uvažovali o cestě do Dubrovníku. Městské úřady jim začátkem roku 1460 povolily vstup, nakonec však odcestoval pouze Stefan. Z Dubrovníku pokračoval do Albánie, kde se oženil. Katarina mezitím hledala způsob, jak vyřešit stále obtížnější situaci svých slavonských držav.
V březnu 1460 vydala ve Vídni listinu o prodeji části svých uherských držav císaři Fridrichovi III. Za hrady a další práva měla obdržet 29 000 zlatých a majetková práva k pevnosti Postojna. Tato transakce však nebyla uskutečněna v podobě, kterou listiny předpokládaly. Katarina nadále vystupovala jako držitelka dotčených statků a následující rok o nich jednala znovu.
Konečný obrat přinesl 8. květen 1461. Katarina tehdy v Záhřebu uzavřela dohodu s Janem Vitovcem a jeho příbuznými Zikmundem a Baltazarem z Weysprachi. Prodala jim rozsáhlý soubor majetkových práv, zahrnující mimo jiné Gradec, Medvedgrad, Rakovec, Varaždín, Vinici, oba Kalniky a Koprivnici. Sjednaná částka činila 62 000 zlatých florénů.
Z dochované smlouvy známe i způsob, jakým mělo být placení zajištěno. Kupující se zavázali předat peníze Katarininým důvěrníkům v Ptuji, odkud měly doputovat k hraběnce do Krška. Částku je proto přesné označovat jako sjednanou kupní cenu, nikoli bez dalšího jako hotovost, kterou v jediný den převzala.
Ve smlouvě je však ještě jedna podmínka, která o Katarinině situaci vypovídá možná více než cena hradů. Kupující jí měli zajistit bezpečný doprovod pro ni, její družinu i její věci z Krška do oblasti Friuli na severovýchodě dnešní Itálie. Pokud by jí při cestě vznikla škoda, měli ji nahradit; smlouva počítala také s následky nesplnění těchto závazků.
Katarina se tedy nerozhodovala jen o tom, komu prodá majetek. Připravovala odchod z prostředí, v němž po manželově smrti několik let hájila své postavení. Její cesta měla být natolik významná, že se bezpečnost doprovodu stala výslovnou součástí majetkové dohody.
Z Itálie za sestrou do Osmanské říše
Prodejem slavonských držav Katarinin život neskončil. Roku 1461 cestovala přes Benátky do Dubrovníku a odtud na Korfu, kde se setkala s byzantskými příbuznými, kteří tam hledali útočiště před Osmany. Později pobývala ve Friuli. Přibližně roku 1465 koupila nedaleko Udine hrad Belgrad, tehdy již zchátralý, který měl sloužit jejímu bratru Stefanovi a jeho rodině.
Její majetkové možnosti se však postupně zmenšovaly. Roku 1469 se vzdala dalších příjmů a práv, včetně doživotního důchodu a pevnosti Krško. Poté odešla do osmanské říše za svou sestrou Marou, vdovou po sultánu Muradovi II., která žila v oblasti dnešního severního Řecka.
Katarina se tam výrazněji zapojila do prostředí pravoslavných klášterů. Používala jméno Kantakuzina, psala dopisy v srbštině a jako vyslance využívala pravoslavné duchovní. Její dřívější náboženské postavení přitom nelze jednoduše zařadit: prameny dokládají její silné vazby k pravoslaví, zároveň ale také kontakty s katolickými institucemi ve Slavonii. Autoři studie proto nepovažují otázku její osobní konfesní příslušnosti během celého života za definitivně vyřešenou.
Ani pobyt v blízkosti sestry, která měla u osmanského dvora významné postavení, nezaručil Katarině klid. Podle studie na ni sultán Mehmed II. naléhal, aby po Stefanově smrti roku 1476 prodala hrad Belgrad ve Friuli a výtěžek mu odevzdala. Katarina s tímto majetkem později naložila jinak: roku 1485 jej se souhlasem Stefanovy vdovy Angeliny zastavila svému byzantskému příbuznému Matouši Spandounovi.
Přežila nejen manžela a děti, ale také císaře?
Ne — Fridrich III. zemřel až po ní. Přežila však sultána Mehmeda II., který zemřel roku 1481, i svou sestru Maru, zesnulou roku 1487. Katarina sama zemřela patrně kolem roku 1491 a byla pohřbena v kostele svatého Štěpána v Konči na území dnešní Severní Makedonie. Její zbývající světský majetek připadl neteři Maře-Jeleně, dceři despota Lazara a vdově po posledním bosenském králi.
Na začátku Katarinina příběhu stojí pohřeb, při němž bylo slavnostně oznámeno, že rod celjských hrabat skončil. Její další život ale ukazuje, že zánik mužské rodové linie neznamenal okamžitý konec jeho dědictví ani vlivu poslední hraběnky. Ještě několik let spravovala města a hrady, vzdorovala nárokům panovníků a nakonec sama uzavřela dohodu, která jí umožnila odejít. Z někdejšího celjského bohatství jí v závěru života zbylo málo. Z dochovaných listin však vystupuje jako člověk, který se po rodinné tragédii nestal pouhou poznámkou pod čarou v dějinách svého manžela.
Související články:
Zdroje:
HEKIĆ, Benjamin a Neven ISAILOVIĆ. The Members of the Branković Family as Hungarian Nobility in Late Medieval Slavonia. In: GAVRILOVIĆ, Marko (ed.). The Eternal Cycle: Neighbours, Allies and/or Rivals – Serbo/Hungarian Relations in the Middle Ages (895–1541). Belgrade: Institute of History, 2025, s. 165–212.
https://en.wikipedia.org/wiki/Katarina_Brankovi%C4%87
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fridrich_III._Habsbursk%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_V%C3%ADtovec_ze_H%C5%99ebene
https://cs.wikipedia.org/wiki/Celj%C5%A1t%C3%AD
