Článek
Když se v září 1436 ve Smederevu chystala svatba dcery srbského despoty Đurađe Brankoviće, nebyla to rodinná slavnost v běžném slova smyslu. Nevěstou byla přibližně osmnáctiletá Mara Branković, ženichem o mnoho let starší osmanský sultán Murad II. a skutečným předmětem sňatku bylo přežití Srbska.
Mara odjížděla do osmanské říše jako součást dohody, kterou její otec uzavřel se stále mocnějším sousedem. Mohla snadno skončit jako jedna z mnoha téměř bezejmenných dynastických nevěst středověku. Jenže její příběh se vyvíjel jinak. Křesťanskou víru si ponechala, přežila manžela a získala mimořádné postavení u jeho nástupce Mehmeda II., dobyvatele Konstantinopole. Ještě dlouho poté, co srbský stát zanikl, jednala s diplomaty, podporovala kláštery a kolem svého sídla shromáždila část někdejší srbské elity.
Žena, která měla být především zárukou politické dohody, se nakonec sama stala politickým hráčem.
Cena za přežití Srbska
Mara se narodila patrně kolem roku 1418 jako dcera Đurađe Brankoviće a jeho manželky Iriny Kantakuzény, pocházející z významného byzantského rodu. Vyrůstala tedy v prostředí, kde se protínaly srbské, byzantské, uherské i osmanské zájmy. Právě schopnost pohybovat se mezi různými politickými a kulturními světy měla později určovat celý její život.
Mara Branković na dobovém vyobrazení z Esfigmenské listiny z roku 1429, tedy několik let před sňatkem s osmanským sultánem Muradem II.
Po smrti despoty Stefana Lazareviće roku 1427 se její otec ocitl ve velmi obtížném postavení. Musel vrátit Uhrám Bělehrad a některé další pevnosti, zatímco z jihu postupovali Osmané. Roku 1428 padl Kruševac a srbský stát přišel o značnou část svých obranných pozic. Đurađ nakonec přistoupil na tvrdé podmínky Murada II.: uznal osmanskou svrchovanost, platil zvýšený tribut a získal alespoň souhlas k vybudování nové rezidence ve Smederevu. Součástí dohody se stal i budoucí sňatek Mary se sultánem.
Tehdy však byla ještě příliš mladá. Murad po několika letech začal na splnění slibu naléhat a 4. září 1436 se ve Smederevu konala svatební slavnost.
Osmanský sultán Murad II. (1404–1451), za něhož byla roku 1436 provdána srbská princezna Mara Branković. Portrét pochází z osmanského alba vytvořeného kolem roku 1600, nejde tedy o dobové vyobrazení sultána.
Osmanský kronikář Aşıkpaşazade, který události popisoval s několika desetiletími odstupu, líčí předání nevěsty způsobem, jenž velmi názorně ukazuje nerovnost obou partnerů. Đurađ měl sultánovi vzkázat, že věno jeho dcery je připraveno a že si má poslat lidi, aby odvedli jeho „otrokyni“. Do Smedereva skutečně dorazila osmanská delegace, byla pohoštěna a převzala soupis věna. Mara poté odjela do Edirne. Murad podle kronikáře dokonce odmítl pořádat vlastní svatební oslavy s otázkou, proč by měl slavit sňatek s dcerou křesťanského vazala platícího tribut.
Srbský despota Đurađ Branković, otec Mary Branković. V obtížné situaci mezi Uherským královstvím a Osmanskou říší souhlasil roku 1436 s jejím sňatkem se sultánem Muradem II. Historická ilustrace L. Koena publikovaná roku 1899 v srbském časopise Nova iskra.
Označení Mary za „otrokyni“ však může být zavádějící. Nebyla obyčejnou zajatkyní uzavřenou v harému. Byla legitimní dynastickou manželkou sultána a její postavení bylo podstatně složitější. Zřejmě měla vlastní dům či domy, vlastní dvůr, prostředky na jeho vydržování, udržovala kontakt s bratry a korespondovala s otcem.
A především – zůstala křesťankou.
Křesťanka po boku sultána
Murad II. měl několik manželek, ale Mara byla mezi nimi výjimečná: byla jedinou křesťankou, kterou si vzal, a patrně také jeho nejmladší manželkou. Podmínky sňatku jí umožnily zachovat si pravoslavnou víru. Později se navíc aktivně podílela na ochraně křesťanských svatyní na osmanském území. Jak přesně byl takový svazek řešen z hlediska náboženského obřadu, nevíme. Prameny však ukazují, že sňatek proběhl se souhlasem pravoslavné církve.
Do manželství přinesla ohromné bohatství. Soudobý dominikán Jan z Ragusy tvrdil, že dostala nejméně 400 000 dukátů v penězích a dalších 200 000 v osobních předmětech a prostředcích určených na vydržování vlastního dvora. Čísla je samozřejmě nutné přijímat s opatrností, ale dobová představa o mimořádné hodnotě jejího věna je sama o sobě výmluvná. Jan se dokonce obával, že Murad díky bohatství získanému srbským sňatkem dokáže dobýt Evropu.
O osobním vztahu manželů toho víme podstatně méně. Osmanská tradice naznačuje spíše chladný začátek, zatímco byzantský historik Laonikos Chalkokondylés tvrdil, že krásná a inteligentní Mara postupně získala Muradovu náklonnost, úctu a značný vliv. Jisté je pouze to, že její postavení se v průběhu let upevnilo.
Osmanský sultán Murad II., manžel Mary Branković. Portrét od následovníka Paola Veroneseho, 16. století.
Pak ale přišla událost, která ukázala hranice tohoto vlivu až brutálně.
Sultán nechal oslepit její bratry
Roku 1439 Murad zaútočil na Srbsko a dobyl Smederevo. Mara se náhle ocitla mezi dvěma stranami konfliktu: jejím manželem byl osmanský panovník, proti němuž bojoval její vlastní otec.
Její bratři Grgur a Stefan se navíc dostali do Muradových rukou. Když byli přistiženi při tajném kontaktu s otcem, sultán roku 1441 nařídil jejich oslepení. Mara tomu nedokázala zabránit.
S událostí je spojena dramatická zpráva Konstantina Mihailoviće z Ostrovice. Podle ní se Mara o rozkazu dozvěděla a okamžitě prosila manžela, aby jej odvolal. Murad skutečně ustoupil a vyslal posla, jenže ten přijel pozdě: bratři už byli oslepeni. Rozzuřený sultán pak údajně nechal oslepit i člověka, který jeho původní příkaz vykonal.
Nakolik lze tento působivý detail přijmout doslova, je jiná otázka. Podstatnější je, že ani tak drastická událost nezpůsobila definitivní pád Mary u osmanského dvora.
Naopak. O několik let později už vystupovala jako prostřednice.
Roku 1444 sehrála významnou roli při zahájení mírových jednání mezi Osmany a jejich protivníky. Prostřednictvím baziliánského mnicha navázala kontakt se svým otcem a vybídla jej k mediaci. Výsledek byl pro Brankoviće mimořádně výhodný: Murad souhlasil s obnovením srbského despotátu a propuštěni byli také Mařini oslepení bratři Grgur a Stefan.
Oslepení bratři Mary Branković, Grgur a Stefan Branković, se roku 1444 vracejí ze zajetí v rámci mírového ujednání mezi srbským despotou Đurađem Brankovićem a sultánem Muradem II. Ilustrace z 19. století.
Právě zde už Mara přestává být pouhým objektem dynastické politiky. Začíná ji sama vytvářet.
Milovala Jana Hunyadiho? Seriál vypráví jiný příběh
Kdo zná Maru Branković ze seriálu Hunyadi, může mít o jejím mládí poněkud jinou představu. Seriál z ní a budoucího slavného uherského vojevůdce vytváří milence, které rozdělí politika: Mara miluje Hunyadiho, ale nakonec musí přijmout sňatek se sultánem Muradem II. Je to působivý romantický motiv – historické prameny jej však nedokládají.
V odborné literatuře věnované Maře nenacházíme důkaz, že by mezi ní a Hunyadim existoval milostný vztah nebo že by si jej chtěla vzít. Jejich jména se samozřejmě setkávají v témže dramatickém světě balkánské politiky 15. století. Hunyadi, o jehož pozoruhodném osudu jsem psala v samostatném článku, bojoval proti Osmanům a stal se jedním z hlavních protivníků Murada II., zatímco Mařin otec Đurađ Branković se mezi Uhry a Osmany pokoušel zachránit svůj ohrožený stát. Mara přitom byla provdána za Murada právě jako součást této složité mocenské hry.
Ironií je, že se jejich skutečné politické role roku 1444 ocitly spíše na opačných stranách. Mara tehdy pomohla zahájit výše popsaná mírová jednání. Hunyadi se naproti tomu ještě téhož roku účastnil nové výpravy proti Osmanům. Ta skončila v listopadu 1444 katastrofou u Varny a smrtí mladého krále Vladislava III., o níž si více můžete přečíst zde.
Seriálová romance tak propojuje dvě skutečné historické osobnosti, jejichž osudy se odehrávaly ve stejném prostoru a čase, ale intimní vztah mezi nimi patří do oblasti historické fikce.
Sultánova vdova, která se odmítla znovu vdát
O to zajímavější je, že skutečné nabídky k novému sňatku u Mary doloženy jsou. Mara neměla s Muradem děti. Když sultán roku 1451 zemřel, otevřela se jí možnost, která by pro jinou princeznu představovala mimořádný vzestup: uvažovalo se o jejím sňatku s byzantským císařem Konstantinem XI. Palaiologem.
Odmítla.
Podle historika Georgia Sfrantzese prohlásila, že Bohu slíbila, že pokud bude vysvobozena z manželství s muslimským panovníkem, už se nikdy nevdá. Mohlo samozřejmě jít také o elegantní diplomatickou formulaci, jak odmítnout další politicky motivovaný sňatek. Později odmítla i návrh, aby se provdala za známého vojevůdce Jana Jiskru z Brandýsa. O tomto mimořádném válečníkovi jsem psala v jednom z předchozích článků.
Po patnácti letech, během nichž byla její osoba součástí vysoké politiky jiných mužů, už o svém dalším životě rozhodovala sama.
Ještě důležitější však bylo, koho po Muradovi zdědila osmanská říše. Na trůn nastoupil Mehmed II. – budoucí dobyvatel Konstantinopole.
A právě s ním měla Mara mimořádně dobrý vztah.
„Matka“ Mehmeda Dobyvatele
Mara nebyla Mehmedovou biologickou matkou, přesto se tak někdy v pozdější tradici objevuje. Jejich skutečný vztah je zajímavější. Znala jeho matku Hümu Hatun a po její smrti roku 1449 zaujala vůči mladému princi postavení, které bývá popisováno jako jakési náhradní mateřství. Mehmed ji později v některých dokumentech zdvořile označoval jako „matku“.
Starší literatura jí připisovala dokonce roli jedné z Mehmedových učitelek, která jej měla seznamovat s křesťanstvím, řečtinou, latinou, srbštinou a antickou kulturou. Tento obraz je vhodné přijímat opatrně; prameny bezpečněji dokládají především jejich pozdější mimořádně blízký politický vztah. Jedno je však zřejmé: žena, která kdysi přišla na osmanský dvůr jako součást mírové smlouvy, získala důvěru jednoho z nejmocnějších panovníků 15. století.
Sultán Mehmed II. Dobyvatel přivoní k růži. Miniatura ze sultánských alb (Sarayı Albums) z konce 15. století. Mehmed, nevlastní syn Mary Branković, ji ve svých dokumentech označoval jako „matku“.
Po Muradově smrti ji Mehmed nechal vrátit k rodině. Mara tak znovu žila v Srbsku a ještě několik let se účastnila jeho politického života. Poměry v rodině Brankovićů se však po smrti jejího otce roku 1456 prudce zhoršily. Jedna část rodu prosazovala spolupráci s Uhry a odpor proti Osmanům, zatímco Mara, její matka Irina a oslepený Grgur zastávali opatrnější politiku vůči sultánovi. Po náhlé smrti Iriny se jejich postavení stalo nebezpečným a Mara nakonec uprchla na osmanské území.
Obrátila se na člověka, kterého znala od jeho mládí.
Mehmed jí poskytl několik statků v Makedonii, mezi nimi Ježevo nedaleko Serres. Byly obývány převážně křesťanským obyvatelstvem a nacházela se v nich významná křesťanská centra.
Právě zde začala poslední a možná nejpozoruhodnější etapa Mařina života.
Křesťanský dvůr uvnitř osmanské říše
V Ježevu si Mara vytvořila vlastní rezidenci a kolem ní se postupně shromáždili lidé spojení s někdejší srbskou elitou. Pobývali zde aristokraté a duchovní, měla vlastní služebníky, lékaře i vyslance. Mezi jejími lidmi nacházíme například někdejšího správce Prištiny Olivera Golemoviće nebo jeho bratra Đurađe, který předtím vykonával diplomatické mise u sultánova dvora. Dochovala se také jména několika dalších Mařiných vyslanců.
Po definitivním pádu Smedereva roku 1459 a zániku srbského despotátu tak Ježevo získalo zvláštní význam. Stát Brankovićů už neexistoval, ale kolem sultánovy křesťanské nevlastní matky přežíval zlomek jeho někdejšího dvorského světa.
Mara přitom dokázala své výjimečné postavení u Mehmeda využívat ve prospěch pravoslavné církve. Podle odborné literatury s ní sultán konzultoval některé otázky týkající se církevních hodnostářů a její podpora zřejmě pomohla konstantinopolskému patriarchovi Dionysiovi získat jeho úřad. Výrazně podporovala také athoské kláštery Chilandar a sv. Pavla, jimž nakonec odkázala značnou část svého majetku. Klášter sv. Pavla od ní obdržel také vzácnou relikvii známou jako Dary mudrců, kterou podle tradice získala od Mehmeda.
Existuje dokonce tradice, že Mara osobně vstoupila na Athos, kam ženy nesměly, a byla tak jednou z mimořádných výjimek. Tady je však nutná opatrnost: jednoznačný historický doklad pro její návštěvu Svaté hory chybí.
Její patronát ale legendou není. Ještě roku 1485 například Mařini zástupci hájili zájmy Chilandaru ve sporu se Zografem před osmanským kádím v Komotini. Křesťanská aristokratka tedy dokázala využívat samotný právní systém muslimské říše k ochraně pravoslavného kláštera.
Klášter Chilandar na hoře Athos v Řecku s věží sv. Sávy. Mara Branković patřila k významným podporovatelům tohoto srbského pravoslavného kláštera a zajistila mu také pravidelnou finanční podporu.
Mezi křížem a půlměsícem
Mara Branković se nakonec stala něčím, co se do jednoduchého obrazu „křesťanstvo proti Turkům“ příliš nehodí.
Neopustila svou víru. Současně však většinu života nevedla boj proti Osmanům. Naučila se pohybovat uvnitř jejich mocenského systému a využívat jej. Už roku 1444 pomáhala zprostředkovat mír a v letech 1469–1475 se spolu se svou sestrou Katarinou podílela na jednáních mezi Benátkami a osmanskou říší.
Právě v tom spočívala její skutečná moc. Nebyla vojevůdkyní, nevládla vlastnímu státu a její jméno se nepojí s žádnou slavnou bitvou. Měla však něco, co bylo v rozděleném světě Balkánu možná stejně vzácné: důvěru na obou stranách hranice.
Když 14. září 1487 v Ježevu zemřela, bylo jí přibližně sedmdesát let. Za jejího života zmizel svět, do něhož se narodila. Konstantinopol padla, srbský despotát zanikl a osmanská říše se pod Mehmedem II. proměnila ve velmoc.
Mara však všechny tyto zvraty přežila. Jako mladá žena byla provdána za sultána, aby pomohla zachránit stát svého otce. O půl století později už tento stát dávno neexistoval, ale ona sama stále jednala s osmanskými úřady, vysílala své lidi, podporovala křesťanské kláštery a zasahovala do vysoké politiky.
Její život proto není jen příběhem křesťanské princezny v osmanském prostředí. Je především příběhem ženy, která dokázala proměnit postavení, o němž původně rozhodovali jiní, ve vlastní zdroj vlivu – a stát se prostřednicí mezi světy, které spolu téměř nepřetržitě válčily.
Mohlo by vás také zajímat: příběh Jana Hunyadiho, pád Konstantinopole roku 1453, bitva o Bělehrad roku 1456 očima Jana Kapistrána nebo osudy Skanderbega, který vzdoroval Muradovi II. i Mehmedovi II..
Použité zdroje
CZAMAŃSKA, Ilona. Chrześcijańskie małżonki sułtanów tureckich. Balcanica Posnaniensia. Acta et studia. 2013, roč. 20, s. 45–66.
FOTIĆ, Aleksandar. Despina Mara Branković and Chilandar: Between the Desired and the Possible. In: KORAĆ, Vojislav, ed. Osam vekova Hilandara: istorija, duhovni život, književnost, umetnost i arhitektura. Beograd: Srpska akademija nauka i umetnosti, 2000, s. 93–100.
KOTZAGEORGIS, Phokion P. Two Vakfiyyes of Mara Brankovic. Hilandarski zbornik. Beograd, 2004, č. 11, s. 307–323.
KRSTIĆ, Aleksandar. „Which Realm Will You Opt for?“ – The Serbian Nobility between the Ottomans and the Hungarians in the 15th Century. In: RUDIĆ, Srđan a Selim ASLANTAŞ, eds. State and Society in the Balkans before and after Establishment of Ottoman Rule. Belgrade: The Institute of History; Yunus Emre Enstitüsü Turkish Cultural Centre Belgrade, 2017, s. 129–163.
POPOVIĆ, Mihailo St. Mara Branković: Eine Frau zwischen dem christlichen und dem islamischen Kulturkreis im 15. Jahrhundert. Mainz–Ruhpolding: Verlag Franz Philipp Rutzen; Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2010. Peleus, Bd. 45.
