Článek
V prosinci 1457 dorazilo do francouzského Tours početné poselstvo z českých, uherských a rakouských zemí. Jeho úkol byl mimořádný: požádat francouzského krále Karla VII. o ruku jeho dcery Magdaleny pro mladého českého a uherského krále Ladislava Pohrobka. Vyslanci byli slavnostně přijati, účastnili se hostin a rytířských zábav a jednali o budoucím sňatku. O Vánocích však přišla zpráva, která celou misi ukončila. Ženich byl mrtvý. Zemřel v Praze už 23. listopadu, tedy ještě před příjezdem poselstva do Tours.
Sedmnáctiletý Ladislav měl za sebou neobyčejný život. Narodil se jako královský dědic, který nikdy nepoznal svého otce. Už jako nemluvně byl korunován uherským králem, dětství strávil pod dohledem příbuzného, jenž ho odmítal vydat jeho poddaným, a sotva začal sám vystupovat jako panovník, ocitl se uprostřed krvavého střetu nejmocnějších uherských rodů. Na sklonku života se pro něj připravovala svatba, která měla propojit jeho země s Francií. Neuskutečnila se.
Král, který přišel na svět po otcově smrti
Ladislav byl synem Albrechta Habsburského a Alžběty Lucemburské, jediné dcery císaře Zikmunda Lucemburského. Po Zikmundově smrti roku 1437 získal Albrecht českou a uherskou korunu. Jeho vláda však trvala krátce: v říjnu 1439 zemřel a zanechal po sobě těhotnou manželku.
Jejich syn se narodil v únoru 1440 v Komárně. Protože přišel na svět přibližně čtyři měsíce po otcově smrti, získal přízvisko Pohrobek. Tradičně se jako datum narození uvádí 22. únor, historik Márton Veszprémy[1] však na základě dobového svědectví a dochovaného horoskopu upozornil, že se dítě pravděpodobně narodilo již pozdě večer 21. února.
Dětský dědic představoval pro svou matku naději na zachování vlády Habsburků v Uhrách, nikoli však automatickou záruku, že jej tamní stavy přijmou. Uherské království čelilo osmanskému tlaku a část šlechty požadovala dospělého panovníka schopného vést vojsko. Její volba padla na polského krále Vladislava III. Jagellonského. Alžběta byla rozhodnuta prosadit práva svého novorozeného syna.
K tomu ovšem potřebovala svatoštěpánskou korunu, bez níž by Ladislavova korunovace neměla požadovanou váhu. Koruna byla uložena na visegrádském hradě a Alžběta pověřila svou důvěrnici Helenu Kottannerovou, aby ji odtud tajně odnesla. Záměr se podařil. Dne 15. května 1440 byl ani ne tříměsíční Ladislav ve Stoličném Bělehradě slavnostně korunován uherským králem.
Korunou však spor neskončil. Také Vladislav Jagellonský byl v červenci 1440 korunován a Uhry se rozdělily mezi dva panovnické tábory. Za oba krále bojovali velmoži i žoldnéřské oddíly, mezi nimi také vojáci přicházející z českých zemí. V Ladislavových službách působil Jan Jiskra z Brandýsa, kterému Alžběta svěřila obranu svých zájmů v Horních Uhrách, na území dnešního Slovenska.
Jiskrovo vojsko nebylo možné vydržovat pouze sliby věrnosti malému králi. Peníze získával mimo jiné z příjmů horních měst a z půjček. Roku 1442 například potvrdil, že mu kremnický rychtář Pavel Modrer poskytl 6 900 uherských florénů na vyplacení žoldnéřů. Jako záruku mu Jiskra zastavil hrad a panství Veľká Ida. Zápas o dětskou korunu tak měl zcela hmatatelnou podobu: rozhodovalo se v něm o městech, hradech, dolech i o tom, kdo zaplatí vojákům.
Přišel i o matku. O poručnictví se přeli další
Koncem roku 1442 Alžběta zemřela. Ladislavovi nebyly ani tři roky. O jeho výchovu a postavení se nadále staral příbuzný Fridrich III. Habsburský, pozdější římský císař, u něhož chlapec pobýval v rakouských zemích. Fridrich zároveň držel uherské korunovační klenoty.
Otázka, kdo se bude o Ladislava starat, nebyla soukromou rodinnou záležitostí. Kdo měl nezletilého krále ve své moci, mohl vystupovat jeho jménem a ovlivňovat správu zemí, na které měl dědický nárok. Rakouské a uherské stavy proto opakovaně požadovaly, aby jim Fridrich mladého panovníka vydal.
Ladislavovo dětství bývá někdy líčeno jako dlouhé věznění. Takové označení je však poněkud zjednodušující. Fridrich vystupoval jako jeho poručník; odpůrci naproti tomu vnímali chlapcův pobyt u něj jako překážku, která jim bránila v přístupu k vlastnímu králi. Na Ladislavově postavení se tak střetávaly příbuzenské nároky s požadavky stavů, aby panovník pobýval ve svých zemích.
Mezitím se změnily poměry v Uhrách. Vladislav Jagellonský padl roku 1444 v bitvě u Varny proti Osmanům a uherské stavy postupně uznaly Ladislava za svého krále. Protože byl stále dítětem, skutečnou moc vykonávali jiní, především vojevůdce Jan Hunyadi, zvolený roku 1446 zemským gubernátorem. V českých zemích se mezitím prosadil Jiří z Poděbrad, který se roku 1452 stal zemským správcem.
Až v roce 1452 se podařilo Fridricha přimět, aby Ladislava vydal. Mladý Habsburk tak mohl konečně vystupovat před představiteli zemí, v nichž měl vládnout. Dne 28. října 1453 byl v Praze korunován českým králem. Bylo mu třináct let.
Korunovace nicméně neznamenala, že se rázem stal neomezeným vládcem. V Čechách si uchovával rozhodující postavení Jiří z Poděbrad, v Uhrách měl nadále značný vliv Jan Hunyadi a v Ladislavově okolí působil jeho příbuzný Oldřich II. Celjský. Pro mladého krále bylo stále obtížné prosazovat vlastní vůli nezávisle na lidech, kteří ho dosud zastupovali nebo chránili.
V Bělehradě zavraždili jeho rádce
Oldřich Celjský patřil k nejvýznamnějším představitelům středoevropské šlechty. Byl Ladislavovým příbuzným a jednou z hlavních postav jeho dvora. Jeho manželkou byla Katarina Brankovićová, dcera srbského despota Đurađe Brankoviće. Oldřich se však dlouhodobě přel o moc v Uhrách s Hunyadiovci.
V létě 1456 ubránil Jan Hunyadi Bělehrad před osmanským vojskem sultána Mehmeda II. Krátce po vítězství zemřel. Jeho syn Ladislav Hunyadi se snažil udržet vliv rodiny a kontrolu nad důležitými pevnostmi. Na podzim dorazil do Bělehradu také mladý král s Oldřichem Celjským. Setkání skončilo katastrofou.
Český a uherský král Ladislav Pohrobek se svým příbuzným a rádcem Oldřichem II. Celjským. Historická malba Bertalana Székelyho z roku 1870 zachycuje mladého panovníka pod vlivem mocného šlechtice.
Dne 9. listopadu 1456 byl Oldřich v bělehradské pevnosti zabit Ladislavem Hunyadim a jeho stoupenci. Král se ocitl v rukou lidí, kteří právě usmrtili jeho nejbližšího rádce. Podle uherského historického podání musel následně slíbit, že se Hunyadiovcům za Oldřichovu smrt nepomstí. Událost odhalila, jak nebezpečně se prolnula králova osobní bezpečnost se soupeřením velmožských rodů.
Následující měsíce přinesly další zvrat. V březnu 1457 nechal Ladislav Pohrobek v Budíně oba Hunyadiovy syny zatknout. Starší Ladislav byl 16. března popraven, mladší Matyáš skončil ve vězení. Poprava nepřinesla uklidnění: příbuzní a stoupenci Hunyadiovců zahájili proti králově straně ozbrojený odpor. Ladislav Pohrobek nakonec odjel z Uher a vězněného Matyáše odvezl s sebou; později se oba ocitli v Praze.
Pro sedmnáctiletého panovníka to byl dramatický obrat. Ještě nedávno se musel vyrovnávat s tím, že za něj rozhodovali poručníci a správci. Nyní se jeho jménem uskutečnila poprava člena jednoho z nejmocnějších uherských rodů a země se znovu propadla do vnitřního konfliktu. Nakolik Ladislav osobně určoval jednotlivé kroky a nakolik se opíral o rozhodnutí svých rádců, nelze vždy spolehlivě oddělit. Jisté je, že události roku 1457 zásadně ovlivnily poslední měsíce jeho života.
Nevěsta z Francie a plán, který přesahoval svatbu
Na podzim 1457 se Ladislav vrátil do Prahy. Právě tam se měla konat jeho svatba s Magdalenou z Valois, dcerou francouzského krále Karla VII. Šlo o prestižní dynastické spojení, ale také o politický projekt, který měl mladému panovníkovi otevřít nové možnosti v západní Evropě.
Ladislav byl králem českým a uherským a zároveň rakouským vévodou. Po matce zdědil také nárok na Lucembursko, které však ovládal burgundský vévoda Filip Dobrý. Spojenectví s Francií, burgundským soupeřem, mohlo být při prosazování tohoto nároku užitečné. Někteří účastníci jednání si od francouzského sňatku současně slibovali širší spolupráci proti Osmanům. Historik Attila Györkös[2] však ukazuje, že diplomatický plán vznikal souběhem několika zájmů: kromě Ladislavova dvora do něj vstupovaly také cíle jeho habsburských příbuzných a dalších evropských spojenců.
O sňatku se jednalo již na jaře a v létě 1457. Na francouzském dvoře se zajímali o Ladislavovu osobu i o moc jeho zemí. Na podzim byly přípravy natolik pokročilé, že mohl na konci října vyrazit na cestu velký svatební doprovod. Součástí výpravy byli představitelé české, uherské a rakouské šlechty i duchovenstva.
Právě tady se politické dějiny mění v pozoruhodný lidský příběh. V Praze se připravovala svatba mladého krále, zatímco jeho poslové putovali napříč Evropou za nevěstou. Ladislav s Magdalenou se přitom nikdy osobně nesetkali. Dochoval se však dobový obraz, na němž jsou oba vyobrazeni společně jako budoucí manželé — spojení, které existovalo v diplomatických plánech a na malířském plátně, ale ve skutečném životě se nikdy nenaplnilo.
Tři dny nemoci. Potom zůstala jen podezření
V listopadu 1457 Ladislav náhle onemocněl. Jeho zdravotní stav se během několika dní prudce zhoršil a 23. listopadu v Praze zemřel. Bylo mu sedmnáct let.
Králův nečekaný konec okamžitě vyvolal nejrůznější dohady. Jedni soudili, že podlehl moru, jiní mluvili o otravě. Podezření se obracelo také proti Jiřímu z Poděbrad, který po Ladislavově smrti získal českou korunu. Podobné zprávy se šířily i za hranicemi. Někteří francouzští a burgundští kronikáři později uváděli, že mladého krále mohli odstranit jeho rádci, kteří se obávali ztráty vlivu po chystaném sňatku. Byly to však domněnky, nikoli doložené výsledky vyšetřování.
Důležité je svědectví Jana Vitéze, varadínského biskupa, který už 24. listopadu napsal Ladislavovým vyslancům do Francie zprávu o jeho smrti. Podle Vitézova dopisu panovník ulehl kvůli nemoci; autor použil dobový výraz naznačující morové onemocnění. Tento dopis dokládá, co si lidé v králově okolí tehdy o jeho smrti mysleli, sám o sobě však neurčuje její skutečnou příčinu.
Až novodobé zkoumání ostatků přineslo jiné vysvětlení. Po otevření Ladislavovy hrobky v roce 1984 byly na kostech zjištěny závažné patologické změny. Antropolog Emanuel Vlček na základě vyšetření dospěl k závěru, že mladý král trpěl zhoubným onemocněním krvetvorby, nejčastěji uváděným jako leukémie. Podezření z otravy tak nemá oporu v závěrech tohoto výzkumu.
Při pohřbu lámali královské insignie
Ladislavův pohřeb se konal již 25. listopadu, pouhé dva dny po jeho smrti. Smuteční průvod prošel Prahou ke katedrále svatého Víta. Podle dochovaného kronikářského líčení nesli měšťané královo tělo pod baldachýnem, v průvodu kráčeli duchovní a šlechtici a bylo v něm také deset koní zahalených do černého.
Historik Martin Nodl[3] upozorňuje na nezvyklé spojení náboženských obřadů se světskými úkony, které symbolizovaly konec panovníkovy vlády. Podle Starých letopisů českých byly po zádušních mších ničeny královské insignie. Meč, nesený v průvodu hrotem dolů, se dlouho nedařilo zlomit. Ničily se také další odznaky moci a korouhve jednotlivých zemí.
Zvláštní úlohu měl Jiří z Poděbrad. Kronikář mu přisuzuje obřad, při němž třikrát obešel králův hrob s českou korouhví, poté ji roztrhal a pošlapal. Nebyl to důkaz osobní nenávisti k mrtvému králi: šlo o symbolické ukončení jeho pozemské vlády. Nodl zároveň upozorňuje, že dochované zprávy jsou stručné a nelze z nich bezpečně určit, kdo provedl každý z jednotlivých úkonů.
V katedrále byl Ladislav uložen do královské hrobky. Zprávy o jeho smrti mezitím teprve putovaly do zemí, kterým vládl. Uherští hodnostáři rozesílali na konci listopadu a počátkem prosince městům listy, v nichž úmrtí oznamovali a vyzývali je k zachování věrnosti. V Uhrách totiž nebylo zřejmé, kdo se ujme osiřelého trůnu, a hrozilo pokračování ozbrojených střetů.
Poslové stále jednali o svatbě
Francouzská část příběhu mezitím pokračovala, jako by byl Ladislav stále naživu. Poselstvo přijelo do Tours 8. prosince. Král Karel VII. se kvůli vlastní nemoci nemohl vyslancům ihned věnovat, později je však přijal. Kaločský arcibiskup Štěpán Várdai před ním vystoupil s projevem, v němž představoval plánovaný sňatek také jako příležitost ke spolupráci křesťanských panovníků proti Osmanům. Jednání se týkala i dalších záležitostí, včetně dědických a diplomatických zájmů obou dvorů.
Teprve o Vánocích dorazila zpráva o Ladislavově smrti. Vyslanci se dozvěděli, že král, pro kterého přijeli žádat o nevěstinu ruku, je již několik týdnů pohřben. Jejich mise tím ztratila svůj původní smysl a po krátkém dalším pobytu ve Francii se vrátili domů.
Ladislavova smrt změnila také poměry ve střední Evropě. V Uhrách byl roku 1458 zvolen králem Matyáš Korvín — mladší z obou Hunyadiových synů, kterého Ladislav odvezl do zajetí. V Čechách se králem stal Jiří z Poděbrad.
Ladislav Pohrobek byl králem téměř od narození, přesto o jeho osudu většinu života rozhodovali jiní. Když se konečně začal ujímat vlastní vlády, zemřel — zatímco jeho vyslanci ještě putovali do Francie vyjednat mu svatbu. Jeho příběh nezmizel ani z paměti současníků. O několik let později se francouzský básník François Villon ve své Baladě o pánech dávných časů ptal: „Kde Lancelot je, český král?“ Mezi vládci, jejichž moc a slávu odnesl čas, tak připomněl i sedmnáctiletého panovníka, který měl před sebou svatbu, vládu a celý život — a nedočkal se ničeho z toho.
François Villon na dřevořezu z pařížského vydání jeho Velkého testamentu (Grand Testament de Maistre François Villon) z roku 1489. Villon ve své Baladě o pánech dávných časů připomněl také Ladislava Pohrobka jako „Lancelota, krále českého“.
Související články:
Použité zdroje:
[1] VESZPRÉMY, Márton. V. László, I. Mátyás és II. Lajos magyar királyok horoszkópjai. Pontes. 2021, č. 4, s. 302–322.
[2] GYÖRKÖS, Attila. V. László francia házassági terve: diplomáciai fordulat 1457-ben? In: GYÖRKÖS, Attila a Gergely KISS, eds. Francia–magyar kapcsolatok a középkorban. Debrecen: Debreceni Egyetemi Kiadó, 2013, s. 271–287.
[3] NODL, Martin. The funeral of Ladislaus the Posthumous: Between the profane and the sacred. Forum Historiae [online]. 2023, roč. 17, č. 1, s. 76–88.
MALINIAK, Pavol. Ján Jiskra z Brandýsa a vdovské majetky Alžbety Luxemburskej v Hornom Uhorsku (banské mestá a ich úloha vo financovaní vojenských aktivít). Historia Aperta [online]. 2023, č. 50, s. 9–25.
NOVÁK, Ádám. Levelek Budáról: Az országnagyok levelei a városoknak V. László halála után. In: GÁL, Judit, Bence PÉTERFI, András VADAS a Károly KRANZIERITZ, eds. Micae Mediaevales III: Fiatal történészek dolgozatai a középkori Magyarországról és Európáról. Budapest: ELTE BTK Történelemtudományok Doktori Iskola, 2013, s. 153–166.
Doplňkové zdroje
Ladislav Pohrobek. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Pohrobek
V. László magyar király. In: Wikipédia: a szabad enciklopédia [online]. [cit. 2026-09-24]. Dostupné z: https://hu.wikipedia.org/wiki/V._L%C3%A1szl%C3%B3_magyar_kir%C3%A1ly
