Článek
Abychom pochopili, proč byl její vzestup tak výjimečný, je nutné nejprve poznat svět, do kterého vstoupila. Osmanské impérium v první polovině 16. století bylo jedním z nejmocnějších politických říší tehdejšího světa.
Vláda, která změnila rovnováhu Evropy
Svého vrcholu dosáhla za vlády sultána Süleymana (či Sulejmana), známého jako „Nádherný“. Jeho armády vítězily od Persie až po střední Evropu a bitva u Moháče roku 1526 znamenala definitivní zlomení uherského království a otevření prostoru pro osmanskou expanzi hluboko do Evropy. Süleyman byl v očích svých současníků nejen vojevůdcem, ale i zákonodárcem a kulturním patronem. Současně však vládl systému, který byl založen na nekompromisní logice moci. Stabilita říše byla nadřazena všemu, včetně rodinných vazeb, a popravy potenciálních rivalů, včetně vlastních synů, byly považovány za legitimní nástroj vlády.
Od otrokyně k sultánce: vzestup Roxolany
Do tohoto světa se dostala dívka, jejíž původní jméno dnes s jistotou neznáme, snad Alexandra Lisovská. Narodila se pravděpodobně kolem roku 1500–1505 v oblasti dnešní Ukrajiny, tehdy součásti polsko-litevského státu, a jako dospívající byla unesena krymskými Tatary při jednom z četných nájezdů na křesťanská území. Následně byla prodána do otroctví a dostala se do Istanbulu, pravděpodobně přes trh v Kaffě. Tento osud nebyl výjimečný, naopak byl tragicky běžný – tisíce dívek prošly stejnou cestou. Výjimečné bylo to, co následovalo.
Harém, do něhož vstoupila, byl v evropské představivosti dlouho vnímán jako exotický prostor rozkoše a luxusu. Moderní výzkum však ukazuje mnohem komplexnější obraz. Harém byl především institucí, která měla pevně danou strukturu, pravidla a funkce. Nebyl jen místem soukromého života vládce, ale také důležitou součástí politického systému. Ženy zde procházely vzděláním, učily se jazykům, literatuře, hudbě i dvorské etiketě a jejich postavení se odvíjelo od schopností a vztahu k panovníkovi. Blízkost k sultánovi znamenala přístup k rozhodování, a harém tak představoval paralelní prostor moci, který byl úzce propojen se státní správou. Roxolana tuto logiku pochopila a dokázala ji využít.
Právě v tomto prostředí získala dívka nové jméno – Hürrem, tedy „radostná“ nebo „veselá“. Změna jména nebyla jen formální, ale znamenala zásadní proměnu identity. Ztráta původního jména a přijetí nového byla součástí procesu začlenění do osmanské společnosti a vytvoření nové role. Hürrem se však neomezila na roli jedné z mnoha žen v harému. Postupně se stala favoritkou sultána, porodila mu několik dětí a získala výjimečné postavení.
Láska, která změnila dějiny
Süleyman se do Roxolany hluboce zamiloval a učinil rozhodnutí, které šokovalo současníky: vzal si ji za legitimní manželku. Tento krok byl v rozporu s dlouhodobou tradicí, podle níž sultáni s konkubínami sňatky neuzavírali. Hürrem se tak stala legitimní manželkou vládce a získala titul Haseki Sultan, který jí zajišťoval privilegované postavení na dvoře. Tento krok byl ve své době mimořádný a vyvolal odpor i údiv. Ještě významnější však bylo, že zůstala v Istanbulu, zatímco jiné ženy odcházely s princi do provincií. Tím si zajistila trvalou přítomnost v centru moci a bezprostřední přístup k panovníkovi.
Vztah mezi Süleymanem a Hürrem byl v mnoha ohledech výjimečný. Dochované prameny ukazují, že nešlo jen o politické spojení, ale i o hluboký osobní vztah a mimořádné citové pouto. Sultán psal poezii pod pseudonymem Muhibbî, v níž vyjadřoval lásku, oddanost i bolest z odloučení. Tyto básně odhalují panovníka v nečekaně lidské rovině, jako muže, který navzdory své moci prožívá citovou závislost a samotu. Hürrem mu naopak psala dopisy, které kombinovaly emocionální jazyk s promyšlenou strategií. V době, kdy byl sultán na vojenských taženích, sloužily tyto dopisy jako nástroj udržování vztahu i politického vlivu.
Politická aktérka v zákulisí moci
Hürrem tak nebyla pasivní postavou, ale aktivní aktérkou moci. Podle historických studií zasahovala do diplomatických kontaktů a měla vliv na rozhodování dvora. Její moc byla založena na kombinaci osobního vztahu k sultánovi, rodinných vazeb a schopnosti vytvářet a udržovat síť spojenců. Zároveň se angažovala v rozsáhlé charitativní činnosti, zakládala náboženské a veřejně prospěšné instituce a tím posilovala svou legitimitu i veřejný obraz.
Intriky a boj o nástupnictví
Temnější stránku jejího života představuje poprava prince Mustafy, nejstaršího sultánova syna, v roce 1553. Evropské prameny často obviňovaly Hürrem z intrik, které vedly k jeho odstranění, a líčily ji jako manipulativní ženu usilující o prosazení vlastních synů. Moderní historiografie však tento obraz zpochybňuje. Ukazuje, že poprava Mustafy byla součástí širšího systému nástupnictví, v němž bylo odstranění potenciálních rivalů považováno za legitimní krok k zajištění stability říše. Hürrem mohla hrát roli v těchto událostech, ale nebyla jediným faktorem. Její jednání nelze oddělit od struktur, které určovaly pravidla moci.
Po její smrti se konflikty mezi jejími syny vyhrotily a vedly k dalším tragédiím, včetně popravy prince Bayezida. Tento vývoj ukazuje paradox jejího života. Snažila se zajistit budoucnost své rodiny, ale systém, v němž jednala, byl natolik násilný, že nakonec vedl k jejímu rozpadu.
Roxolana jako legenda
Zatímco v Osmanské říši byla Hürrem reálnou politickou postavou, v Evropě se její obraz vyvíjel odlišně. Stala se předmětem literatury, dramatu i historických kronik, které ji často zobrazovaly jako intrikánku, čarodějnici nebo symbol nebezpečné ženské moci. Tyto obrazy byly formovány nedostatkem spolehlivých informací i orientalistickými představami o „Východu“. Evropské drama využívalo její příběh jako alegorii vlastních politických problémů, například otázky nástupnictví a absolutní moci.
Roxolana se tak postupně proměnila v symbol, který přesahoval historickou realitu. Její obraz se přizpůsoboval potřebám různých epoch a kultur a přežil až do současnosti. V moderní populární kultuře se objevuje v románech, televizních seriálech i uměleckých projektech, které její příběh reinterpretují novými způsoby.
Tento proces ukazuje, že historie není pevně daný soubor faktů, ale neustále se proměňující interpretace minulosti. Stejně jako se mění výklad historických událostí, mění se i obraz jednotlivých osobností. Příkladem může být i způsob, jakým jsou dnes interpretovány konflikty mezi Osmanskou říší a Evropou, například bitva u Szigetváru, která je v moderní paměti prezentována jako symbol smíření, přestože šlo o krvavý střet.
Roxolana tak není jen historickou postavou, ale i produktem kulturní paměti a imaginace. Byla milující ženou, politickou aktérkou i symbolem, který si každá doba přetvářela podle svých potřeb. Její skutečný význam spočívá v tom, že dokázala využít omezený prostor, který jí byl dán, k dosažení reálné moci. Nevládla z trůnu, ale z blízkosti. Neovládala armády, ale vztahy.
A právě proto její příběh fascinuje dodnes.
O Roxolaně si můžete přečíst i na mém blogu zde: https://www.arrabona.cz/blog-pribehy-z-osmanskych-valek-1526-1606/
Zdroje:
ALI, Fatima; NAZ, Asmat. Imperial Women: Patrons of Political Power in the Ottoman Empire (1520–1660). Pakistan Journal of Social Sciences, 2020, roč. 40, č. 3, s. 1343–1356.
ALNWAIRAN, Met’eb Ali. Roger Boyle’s The Tragedy of Mustapha and English Restoration Politics. International Journal of Linguistics, Literature and Translation, 2018, roč. 1, č. 2.
AR., Eka Hendry. Intrigues Behind the Harem Wall: Social, Cultural and Political Construction of Life Behind the Harem of Sultan Sulaiman I. AL ALBAB: Borneo Journal of Religious Studies, 2015, roč. 4, č. 2.
ATÇIL, Zahit. Why Did Süleyman the Magnificent Execute His Son Şehzade Mustafa in 1553? Osmanlı Araştırmaları / The Journal of Ottoman Studies, 2016, č. 48, s. 67–103.
CZYGAN, Christiane. From Slave to Queen: Hürrem Sultan’s Agenda in Her Narration of Love (1526–1548). In: [kolektivní monografie, De Gruyter], 2023.
FOGHEL, Ecaterina; COSCIUG, Anjela. Roxelane, figure historique et personnage littéraire. Philologica Jassyensia, 2023, roč. 19, č. 2, s. 167–180.
HUSSAIN, Aisha. “For Few Mean Ill in Vaine”: Roxolana and the Clash of Passion and Politics in the Ottoman Court in Fulke Greville’s The Tragedy of Mustapha (1609) and Roger Boyle’s The Tragedy of Mustapha (1665). Renaissance Studies, 2023, roč. 37, č. 5.
IGUAL CASTELLÓ, Cristina. Solimán el Magnífico y Roxolana. El poder del turco en la cultura visual y escrita de Occidente. Potestas, 2016, č. 9, s. 233–260.
KARADUMAN, Alev. The Ottoman Seraglio: An Institution of Power and Education. Hacettepe Üniversitesi Türkiyat Araştırmaları Dergisi, 2014, č. 21, s. 109–120.
PINTO-MUÑOZ, Ana. Roxolana in the Spanish Golden Age. eHumanista, 2011, roč. 19, s. 376–389.
TSIPOURA, Theodora. The Sultan’s Harem in the Ottoman Empire: The Power within the Walls. Tel Aviv: Tel Aviv University, 2012. Seminární práce.
TURANLY, Ferhad. Sultana Haseki Hiurrem: Her Status in Topcapy Palace and Role in the Policy of the Ottoman Porte. Skhidnoievropeiskyi Istorychnyi Visnyk, 2022, č. 24, s. 24–35.
WRÓBEL, Piotr. Dramat w rodzinie. Ostatnie lata życia Hürrem zwanej Roksolaną. Perspektywy Kultury, 2022, č. 36, s. 19–34.
YERMOLENKO, Galina I. (ed.). Roxolana in European Literature, History and Culture. Farnham: Ashgate, 2010.
YERMOLENKO, Galina. Roxolana: „The Greatest Empresse of the East“. The Muslim World, 2005, roč. 95, č. 2, s. 231–255.
