„Turek je za branami.“ Střední Evropa roku 1500 mezi strachem a fascinací

Když se Evropa bála Turků

Na přelomu 15. a 16. století se Osmanská říše stala pro střední Evropu symbolem nebezpečí. Po pádu Konstantinopole už nešlo o vzdálenou exotickou mocnost. Osmanská říše rostla, Balkán padal pod její moc a Uhry se proměňovaly v neklidnou oblast mezi dvěma světy. Turci stáli na hranicích Uher a jejich vpády otřásaly celým regionem. Strach se šířil Evropou rychleji než armády.

Jenže právě tehdy se začalo dít něco zvláštního. Čím větší obavy Turci vyvolávali, tím větší zvědavost budili.

Zajímavý pohled na tuto atmosféru nabízí studie historika Petra Kozáka o účtech dvora jagellonského prince Zikmunda, pozdějšího polského krále Zikmunda I. Starého. Nejde o kroniku bitev ani diplomatické dějiny. Jsou to účetní knihy. Záznamy o výdajích za jídlo, koně, dary, posly nebo hostiny. Právě díky nim ale můžeme sledovat každodenní kontakt středoevropské aristokracie s „tureckým světem“.

Princ mezi dvěma světy

Mladý Zikmund Jagellonský se kolem roku 1500 pohyboval mezi Krakovem, Budínem, Moravou a Slezskem. Patřil k jedné z nejmocnějších dynastií tehdejší Evropy — Jagelloncům, kteří ovládali rozsáhlé území od Litvy přes Polsko až po Uhry a České království. Přesto jeho vlastní postavení zpočátku nebylo jisté. Jako syn polského krále Kazimíra IV. měl čtyři starší bratry a dlouho se zdálo, že se na významnější trůn nikdy nedostane. Teprve série nečekaných úmrtí mu později otevřela cestu k polské koruně. Předtím však vládl v Hlohovsku a Opavsku a působil také jako správce Slezska ve službách svého bratra Vladislava Jagellonského, českého a uherského krále.

Právě pobyt v Uhrách měl na Zikmunda zásadní vliv. Budín tehdy nebyl jen královským městem, ale také jedním z hlavních center střetu mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší. Mísily se zde obchod, diplomacie, vojenské zprávy i všudypřítomný strach z Turků. Do města přijížděli poslové, obchodníci, vojáci z pohraničních pevností, uprchlíci i lidé vykoupení z osmanského zajetí.

A Zikmund naslouchal.

Dochované účty jeho dvora ukazují, že princ pravidelně přijímal lidi, kteří uprchli Turkům nebo prosili o peníze na vykoupení svých příbuzných. Přicházeli Chorvati, Bosňáci, „Rusové“, mniši i vojáci z pohraničí. Dostávali almužny, podporu nebo peníze na cestu. Zároveň však přinášeli něco možná ještě cennějšího — příběhy, zprávy a osobní zkušenosti ze světa Osmanů.

Budoucí polský král tak získával jedinečný pohled na osmanský svět přímo na hranici dvou civilizací. Historici navíc upozorňují, že Zikmund byl mimořádně zvídavý a otevřený renesanční kultuře. Později se stal významným podporovatelem umění a vzdělanosti a jeho vláda bývá dodnes označována za „zlatý věk“ Polska.

Turci jako děs i fascinace

Dnes si často představujeme, že tehdejší Evropa vnímala Osmany jen jako „barbary“. Realita byla složitější.

Turci byli nepřátelé, ale zároveň symbol luxusu, exotiky a vojenské síly. Evropané obdivovali jejich koně, zbraně, látky i jezdecké vybavení. Na uherských trzích se pohybovali turečtí obchodníci a diplomaté. Když přijelo osmanské poselstvo, měnilo se to téměř v divadlo.

V roce 1495 například hostil uherský král Vladislav II. turecké vyslance v Pětikostelí (maďarské Pécsi). Konaly se rytířské turnaje, rozdávaly drahé dary a stoly se prohýbaly pod jídlem. Křesťanská Evropa chtěla působit mocně — ale zároveň byla tureckým světem fascinována.

Podobná setkání nebyla jen politická. Byla také kulturní. Evropané si mohli vůbec poprvé zblízka prohlédnout lidi, o nichž slyšeli děsivé příběhy.

A najednou zjistili něco znepokojivého: „ďábelský Turek“ nevypadá jako démon. Je to člověk.

Uprchlíci, zajatci a špioni

Zvláštní roli hráli lidé, kteří prošli osmanským zajetím. Někteří strávili v tureckém světě roky a po návratu vyprávěli o životě v říši sultána. Jejich příběhy byly pro Evropany oknem do neznámého světa.

Právě takové vyprávění tehdy formovalo obraz Osmanů víc než učené knihy.

Současně vznikala rozsáhlá síť zvědů a agentů. Uherský dvůr pravidelně vysílal špehy do osmanského vnitrozemí a zprávy o pohybu Turků se stávaly součástí každodenní politiky. Informace měly cenu zlata. Doslova. Účty zaznamenávají platby zvědům i poslům přinášejícím „novinky od Turků“.

Strach z Osmanů tak nebyl jen abstraktní představou. Byl součástí běžného života.

Exotika na jagellonském dvoře

Zikmundův svět ale nebyl uzavřený. Na jeho dvoře se pohybovali Tataři, poslové z Balkánu i lidé z Litvy, Polska či Uher, kteří měli zkušenost s muslimským prostředím. Princ se zajímal o cizí země, nové technologie i vyprávění poutníků. Když například pobýval v Olkuši, nechal si vysvětlovat způsob těžby olova.

Právě tato zvědavost je možná jedním z nejzajímavějších momentů celé doby.

Evropa kolem roku 1500 nebyla jen světem strachu a náboženské nenávisti. Byla také světem intenzivního zájmu o „to druhé“. A někdy dokonce obdivu.

Hranice, která změnila střední Evropu

Uhry tehdy fungovaly jako nárazník mezi dvěma civilizačními okruhy. Z této zkušenosti pak vyrůstala i pozdější středoevropská identita.

Právě zde vznikal obraz Turka, který se později hluboce otiskl do české, polské i uherské kultury. Nebyl to jen obraz nepřítele. Byl to také obraz tajemného a mocného světa za hranicí.

A možná právě proto jsou staré účetní knihy tak cenné. Ukazují totiž něco, co velké dějiny často skrývají: že i v době strachu existovala zvědavost. A že mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší neexistovala jen válka, ale také neustálý kontakt, výměna informací a fascinace cizím světem.

Zkrátka: Turci nebyli pro pozdně středověkou Evropu jen hrozbou. Byli také posedlostí.

Téma strachu z Osmanů a jeho vlivu na evropskou společnost rozebírám z jiného pohledu podrobněji také zde: https://medium.seznam.cz/clanek/arrabona-turci-nebo-prizrak-pribeh-strachu-ktery-zmenil-dejiny-271608

Zdroje a doporučená literatura: