Článek
Ve 12. století se v Evropě začala šířit zpráva, která musela znít téměř jako odpověď na modlitby. Daleko na Východě, za územím ovládaným muslimskými mocnostmi, údajně existovala obrovská křesťanská říše. Vládl jí panovník, jenž spojoval světskou a duchovní moc, oplýval nepředstavitelným bohatstvím a disponoval vojskem, které mohlo zasáhnout do bojů o Svatou zemi.
Jmenoval se Jan. Nebo alespoň tak jeho jméno znali Evropané. V latině se z něj stal Presbyter Johannes, později anglický Prester John, francouzský Prêtre Jean či portugalský Preste João. V češtině se obvykle označuje jako kněz Jan.
Byl to jeden z nejpozoruhodnějších přízraků evropských dějin. Nejspíš nikdy neexistoval žádný člověk, který by odpovídal pozdější představě o mocném knězi-králi. Přesto se s ním počítalo v diplomacii, psaly se mu dopisy, hledali ho misionáři a cestovatelé a jeho říši zakreslovali kartografové. Jak postupně přibývalo skutečných znalostí o světě, Janovo království se navíc dokázalo přestěhovat z Asie až do Afriky.
Tajemný král, který porazil muslimské vojsko
Jedna z prvních známých zpráv pochází z poloviny 12. století. Ota z Freisingu zaznamenal vyprávění syrského biskupa Huga z Džabaly, který roku 1145 navštívil papeže Evžena III. Hovořil o mocném křesťanském vládci z Východu, který měl porazit muslimské vojsko a chtěl pokračovat směrem ke Svaté zemi. Panovník měl být nestoriánským křesťanem a potomkem biblických mudrců.
Zpráva přicházela ve chvíli, kdy západní křesťanstvo potřebovalo dobré zprávy. Roku 1144 padla Edessa, jeden z křižáckých států, a v Evropě se připravovala druhá křížová výprava. Představa, že muslimské mocnosti by mohly být sevřeny mezi křesťanské síly ze západu a dosud neznámou křesťanskou říši z východu, byla mimořádně lákavá.
Zda se za nejstarší pověstí skrývá konkrétní historická událost, se badatelé snaží určit už po staletí. Pozornost přitahovali různí středoasijští panovníci a nestoriánské komunity. Jenže čím více se hledá skutečný „prototyp“ Jana, tím zřetelnější je, že pozdější legenda byla především evropskou konstrukcí. Jeden z odborných textů dokonce zdůrazňuje, že samotná postava kněze Jana v této podobě v orientálních muslimských ani křesťanských kronikářských tradicích chybí.
A pak se objevil dopis.
Země zlata, drahokamů a neuvěřitelných tvorů
Kolem roku 1165 začal po Evropě kolovat text známý jako Dopis kněze Jana. Jeho autor se vydával za panovníka bájné východní říše a obracel se na významné křesťanské vládce. Dopis byl padělek, jeho skutečného autora však neznáme.
Jan se v něm rozhodně nedržel při zemi. Označoval se za „pána pánů“ a tvrdil, že mocí a bohatstvím převyšuje všechny krále světa. Podléhat mu mělo dvaasedmdesát dalších vládců. Byl prý oddaným křesťanem, podporoval chudé a především se chystal s mohutným vojskem navštívit Kristův hrob, porazit nepřátele kříže a oslavit Kristovo jméno. Jeho říše zahrnovala „tři Indie“ a sahala od zemí spojených s apoštolem Tomášem až k pustinám poblíž babylonské věže.
Tím však autor teprve začínal.
Janova země oplývala zlatem, drahými kameny a vzácnými rostlinami. Objevovali se v ní Amazonky, Pygmejové, lidé podivných tělesných forem i fantastická zvířata. Protékaly jí neobyčejné řeky a nedaleko se nacházel pozemský ráj. Pozdější verze dopisu přidávaly další a další zázraky. V některých se objevoval pramen mládí, paláce z drahých materiálů, zázračné stroje nebo magické předměty.
Dnes může podobný text působit jako středověká fantasy. Pro tehdejšího člověka však hranice mezi geografickým věděním, biblickou tradicí, cestopisnými zprávami a literaturou o divech světa nebyla zdaleka tak ostrá. Indie představovala po staletí krajinu zázraků. Dopis navíc čerpal z mnohem starších tradic, například z Alexandrovského románu. V obou světech se vyskytovaly Amazonky, Pygmejové, bezhlaví lidé, sloni, kanibalové, pramen mládí či řeky spojené s rájem.
Řecko-římské představy o podivuhodném Východě se v Janově říši spojily s křesťanskou představou pozemského ráje. Jedna odborná studie charakterizuje tuto zemi téměř jako prostor, kde se pohanský bájný Východ překrývá s biblickým Edenem.
A dopis měl fenomenální úspěch. Dochoval se ve stovkách rukopisů a byl překládán do řady evropských jazyků. Legenda už nebyla pouhou pověstí. Dostala text, který bylo možné opisovat, číst a dál rozšiřovat.
Znak připisovaný knězi Janovi – lev držící kříž. Sebastian Münster, Cosmographia, vydání 1575.
Když se bájný král zapletl do skutečné války
Nejpozoruhodnější na knězi Janovi není fantastický obsah jeho dopisu. Mnohem zajímavější je okamžik, kdy legenda začala zasahovat do skutečné politiky.
Během páté křížové výpravy, která se soustředila na egyptskou Damiettu, se kolem roku 1221 šířily nové zprávy o mocném „králi Davidovi“ postupujícím z Východu. Ve skutečnosti se v nich odrážely zprávy o dramatických mongolských výbojích. Evropská představivost však dokázala neznámé události rychle zasadit do známého příběhu: David byl označován za syna či vnuka kněze Jana a mělo se za to, že přichází bojovat proti muslimským vládcům a pomoci křesťanům.
K tomu se připojovala proroctví o setkání východního a západního křesťanského panovníka. V křižáckém táboře se očekávala rozhodující pomoc, která však nikdy nepřišla.
Křižáci nakonec postupovali od Damietty směrem na Káhiru, byli zaskočeni vzestupem Nilu a výprava skončila porážkou. Historici dnes právem varují před jednoduchým tvrzením, že katastrofu způsobila právě víra v kněze Jana. Je však doloženo, že zprávy o východním králi a apokalyptická proroctví byly součástí prostředí, v němž se vojenská rozhodnutí přijímala.
A zde legenda provedla něco pozoruhodného.
Kněz Jan nepřišel. Namísto toho, aby tím jeho příběh skončil, začali ho Evropané hledat.
Jan se ztratil mezi Mongoly
Ve 13. století získávala Evropa o Střední Asii stále více skutečných informací. Mongolská vojska pronikla až do Polska a Uher, papežové vysílali na Východ diplomaty a misionáře a cestovatelé se vraceli s podstatně přesnějšími zprávami o národech, které tam žily.
Ukázalo se také, že křesťanství skutečně proniklo daleko do Asie. Nestoriánské komunity existovaly mezi některými středoasijskými národy a několik panovníků mohlo Evropanům vzdáleně připomínat jejich vysněného Jana.
Proto byla legenda znovu přepsána.
Jedním z kandidátů se stal Toghril, známý také jako Ong či Wang chán, vůdce Keraitů a někdejší spojenec Čingischána. V některých evropských vyprávěních byl ztotožňován s knězem Janem nebo s jeho potomkem. Čingischán jej měl porazit a zabít. Jiné tradice nabízely jiné kandidáty. Během několika desetiletí se Jan spojoval s řadou mongolských či středoasijských postav.
Toghril (Ong či Wang chán), vládce křesťanských Keraitů a někdejší spojenec Čingischána. Ve středověkých evropských představách byl někdy ztotožňován s legendárním knězem Janem. Ilustrace z rukopisu Le Livre des merveilles, 15. století.
Původní zachránce se tím postupně proměnil v panovníka minulosti. Už nemusel právě přicházet s armádou. Mohl kdysi vládnout kdesi v Asii a podlehnout Mongolům.
Jenže cestovatelé pronikali stále dál a Asie byla stále méně tajemná. Pro obrovskou neznámou říši začínalo být obtížné najít místo.
A tak se Jan přestěhoval do Afriky.
Když se říše přesunula do Etiopie
Z dnešního pohledu může působit absurdně, že panovník hledaný nejprve v Asii skončil v Etiopii. Středověká geografie ale fungovala jinak. Výrazy jako „Indie“ mohly označovat mnohem širší prostor kolem Indického oceánu a v evropské tradici se po staletí prolínaly představy o Indii, Etiopii a vzdáleném jihovýchodním okraji známého světa.
A především: v Etiopii skutečně existovala starobylá křesťanská říše.
Když se od 14. století začali v Evropě objevovat etiopští poutníci, duchovní a diplomaté, fantastická legenda náhle získala reálný bod, k němuž se mohla připoutat. Evropské elity Etiopany přijímaly jako křesťanské souvěrce a postupně ztotožnily jejich panovníka s dlouho hledaným Janem.
Tuto proměnu lze krásně sledovat na mapách.
Mapa říše kněze Jana, ztotožněné zde s křesťanskou Etiopií (Habeší). Vytvořil ji vlámský kartograf Abraham Ortelius; latinský titul Presbiteri Johannis, sive, Abissinorum Imperii descriptio znamená „Popis říše kněze Jana neboli Habešanů“. První vydání mapy pochází z roku 1573. Vlevo nahoře je zobrazen také domnělý erb kněze Jana – lev držící vysoký kříž.
Fra Mauro v polovině 15. století umístil Janovu říši do Habeše. Ještě slavnější Gerard Mercator roku 1569 zobrazil na mapě Afriky panovníka označeného jako Prete Giam magnus imperator Abbissini – kněz Jan, velký císař Habešanů. Sedí na trůnu a v ruce drží kříž, symbol své světské i duchovní moci. Pozoruhodné je, že jde o jediného konkrétního panovníka zobrazeného na této Mercatorově mapě Afriky.
Kněz Jan přežil geografické objevy jednoduše tak, že se jejich výsledkům přizpůsobil.
Portugalci vyrazili bájného spojence skutečně hledat
Právě portugalské výpravy ukazují, jak obtížné je oddělit legendu od počátků evropské expanze.
Portugalci samozřejmě neobeplouvali Afriku jen proto, aby našli bájného krále. Hledali obchodní cesty, zlato, koření a možnost obejít muslimské prostředníky. Snaha zjistit, zda se v Africe nachází mocná křesťanská říše schopná spojenectví proti muslimským mocnostem, však mezi jejich cíle skutečně patřila. U Jindřicha Mořeplavce se vedle poznání afrického pobřeží a rozsahu muslimského vlivu objevuje právě hledání potenciálních křesťanských spojenců, mezi nimi i kněze Jana.
Jedním z mužů, kteří měli záhadu rozřešit, byl Pêro da Covilhã. Portugalský král jej vyslal na Východ, aby získal informace o Indii, obchodu s kořením a také o tajemném křesťanském panovníkovi.
Covilhã procestoval Egypt a oblasti Indického oceánu a roku 1493 se dostal do Etiopie. Tamního císaře Eskendera pokládal za kněze Jana. Přijetí bylo přátelské a hovořilo se i o možném spojenectví.
Pak se ale situace změnila. Eskender zemřel a jeho nástupci Covilhãovi nedovolili zemi opustit.
Muž, který měl kněze Jana najít, jej tedy podle svého přesvědčení skutečně našel – a zůstal v jeho zemi prakticky uvězněn. O přibližně čtvrt století později jej tam stále nalezlo další portugalské poselstvo vedené do Etiopie v roce 1520. Jeho člen Francisco Álvares následně sepsal obsáhlou zprávu o zemi a panovníkovi, kterého Evropané stále označovali za kněze Jana.
Titulní strana prvního vydání díla Francisca Álvarese Ho Preste Joam das Indias („Kněz Jan z Indií“), Lisabon 1540. Álvares ve svém cestopise popsal Etiopii, jejíž panovník byl v Evropě ztotožňován s legendárním knězem Janem.
Tím ovšem začal největší paradox celé legendy.
Evropané ho konečně našli – a právě tím začal mizet.
Skutečná Etiopie bájného krále zabila
Čím častější byly kontakty mezi Evropou a Etiopií, tím obtížnější bylo udržovat obraz pohádkové říše z dopisu 12. století.
Etiopie byla skutečná křesťanská mocnost s dlouhou historií, vlastními politickými zájmy a svébytnou církevní tradicí. Nebyla však říší sedmdesáti dvou králů, neovládala polovinu světa a její panovník nečekal se zázračnou armádou na příležitost osvobodit Jeruzalém.
Přímý kontakt postupně změnil i evropský pohled na etiopské křesťanství. Zvlášť jezuité v 16. a 17. století už Etiopii nevnímali především jako zemi mocného křesťanského zachránce, ale jako prostor misie. Etiopská církev se podle jejich názoru měla podřídit Římu a napravit své údajné omyly. Ze země bájného spojence se stávala země, kterou je třeba konfesně proměnit.
Legenda přesto neumírala rychle. Ještě v 17. století se Jan objevoval na mapách a autoři diskutovali, zda jeho skutečnou vlastí přece jen nebyla Asie. Každé nové geografické poznání mu však ubíralo další kus prostoru.
Kněz Jan „z Indií“ jako křesťanský panovník na portolánové mapě z konce 16. století. Autor neznámý, Bodleian Libraries, Oxford, MS. Douce 391.
Během několika staletí se tak jeho říše posunula ze vzdálené Indie do Střední Asie, odtud do Afriky a nakonec z geografických map do literatury.
Kněz Jan nejspíš nikdy nevládl žádné skutečné říši odpovídající slavnému dopisu. Jeho historický význam tím ale nezmizí. Po staletí představoval evropskou naději, že za hranicemi známého světa existuje mocný spojenec, který jednou přijde na pomoc. Papežové, diplomaté, cestovatelé i kartografové se snažili tuto naději zasadit do reálné geografie a pokaždé ji přizpůsobili novým informacím.
Evropané kněze Jana nikdy nenašli. Při jeho hledání však poznali mnohem větší část skutečného světa.
Použité zdroje
BAR-ILAN, Meir. Prester John: Fiction and History. History of European Ideas. 1995, 20(1–3), 291–298.
BECKINGHAM, Charles F. a Bernard HAMILTON, eds. Prester John, the Mongols and the Ten Lost Tribes. Aldershot: Variorum, 1996.
BREWER, Keagan. Prester John: The Legend and Its Sources. Farnham: Ashgate, 2015.
BROOKS, Michael E. Visual Representations of Prester John and His Kingdom.
GIARDINI, Maria. The Quest for the Ethiopian Prester John and Its Eschatological Implications.
SALVADORE, Matteo. The Ethiopian Age of Exploration: Prester John’s Discovery, 1306–1458. Journal of World History. 2010, 21(4), 593–627.
TAYLOR, Christopher E. The Global Legend of Prester John. Cambridge: Cambridge University Press, 2025. Elements in the Global Middle Ages.
UEBEL, Michael. Prester John. In: LINDAHL, Carl, John McNAMARA a John LINDOW, eds. Medieval Folklore: A Guide to Myths, Legends, Tales, Beliefs, and Customs. Oxford: Oxford University Press, 2002.
https://en.wikipedia.org/wiki/Prester_John
